Vážení bratři a sestry,
V dejinách islámu existovala skupina mystiků,
„šatahat“
Je pravdou, že výroky, které jsou považovány za rouhání a zdánlivě odporují základním principům islámu, jsou považovány za rouhání.
Halladž-i Mansúr
je jedním z nich.
Ibn Arabi
také se mu podařilo uniknout jen o vlásek.
Dôvod je nasledujúci: Šarí’a, právnici, musia posudzovať záležitosti na základe zjavných ustanovení šarí’y. Preto by sme nemali očakávať, že by tolerovali slová a činy, ktoré sa zjavne považujú za pohŕdanie vierou. Ako totiž hlásí jedna tradícia, povedal Hazrat Umar (ra):
„Kdo se dostane do situácie, v ktorej je vystavený nedorozumeniu, len preto, že se sám dostavil do takovej situácie, nech se sám obviňuje.“
(Kenzu’l-Ummal, 3/804).
Okrem toho, k tomu, že sa v histórii vyskytli podobné incidenty, prispela aj tvrdá, netolerantná povaha některých učenců, kteří se nebrali ohled na aspekt výkladu, a to vedle existencie určitých zavřených slov, které vytvářely mylný obraz.
Pokud jde o otázku vyobcování z víry, kterou se zabýval Yunus Emre:
„Šejhulislám Ebussuud Efendi, na ktorého je dnes pojmenovaná historická ulica v Istanbule, formoval štátne záležitosti a občiansky život tej doby v súlade s náboženskými predpismi (šariátem). Preto boli aj básne Yunusa Emreho považované za protináboženské,
„Tí, čo čítajú tieto básne, by mali byť zabití.“
byly vydány fatwy s takovým zněním.
„Yunus Emreho,
„Raj, raj, jak říkají, je dům a pár hurí / Dej ho tomu, kdo ho chce, já chci tebe, tebe.“
„Přečíst si jeho báseň, která začíná slovy… znamenalo riskovat popravu.“ uvádí autor, který jako zdroj uvádí publikaci M. Ertuğrula Düzdağa.
„Fatvy Šejhulisláma Ebussuuda Efendiho“
Uvedl/a zdroj. Můžete se na něj/ni také podívat.
Najbezpečnější a nejúčinnější cesta je posoudit tyto fatvy na základě informací, které jsme poskytli, a nepokoušet se – na základě takových fatv – prohlásit za nevěřící lidi jako Yunus Emre a Hallac-ı Mansur.
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
