– Mohli byste prosím analyzovat slova v tomto verši?
Vážení bratři a sestry,
Význam verše je následující:
„Bůh zapečetil jejich srdce a uši a na jejich očích je tlustá clona, a pro ně je připraven velký trest.“
(Al-Baqara, 2/7)
Po krátkém vysvětlení verše se pokusíme přeložit jeho slova:
Tento verš vysvetluje dôvod, prečo určití neveriaci, o ktorých sa hovorí v predchádzajúcom verši, neveria, a uvádza situáciu, ktorá to vyvolala.
V skutočnosti v ich srdciach nie je pečeť a na ich očiach závoj. Tým je myšlené, že v ich dušiach nastal stav, v ktorom sa im pohana a hriech zdajú príjemné, zatiaľ čo viera a poslušnosť sa im zdajú ošklivé.
Tato situácia,
– Odchýlky od cesty,
– Aby zůstali jen u napodobování,
– Je to proto, že se odvrací od zdravého pohledu.
A tak už pravda nemůže proniknout do jejich srdcí, jejich uši jsou zapečetěny a nemohou přijmout poučení. Znamení na obloze a v lidské duši.
(pozri Fussılet, 41/53),
Zatiaľ čo pre tých, čo z toho poučení čerpají, to má mnoho významů, pre tých, čo to nepochopí, to nemá žádnou hodnotu. Je to, jako by byli zakryti oponou, a jejich vidění je zablokováno.
Takto Bůh zamýšlel.
„Pečiatka“
a
„záclona“
Jeho vyprávění pomocí toho je vyprávění prostřednictvím metafor.
(pozri Beydavi, Tefsir, výklad príslušného verša)
Metafora
je umění dočasně používat slovo v jiném významu, než jaký má, nebo dát jakémukoli bytosti či pojmu jméno jiné bytosti, které se mu podobá, namísto jeho skutečného jména.
„Muž byl z radosti bez sebe.“
když řekneme,
„létalo to“
V tomto slově je přítomna metafora. Tato vlastnost, která patří ptákům, je v přeneseném smyslu použita na popis někoho, kdo je velmi radostný. Podobně, i když nevěřící nemají v srdcích pečeť ani na očích závoj, jejich nevíra a neschopnost vidět pravdu je mnohem účinněji popsána použitím těchto slov.
V Koránu sú činy, ktoré vedú k tomu, že sa ľudia odchýlia od správnej cesty (zblúdenie) alebo nájdu správnu cestu (osvícenie), konajú dobro alebo zlo, volia jednu z nich (vôľa, rozhodnutie); zatvárajú si dvere vnímania, myslenia a porozumenia pravde (zatváranie, zakrývanie), pripisované v mnohých veršoch Bohu, a je uvedené, že Boh to s nimi urobil, alebo ich k tomu donútil.
Keďže Boh je všemocný, múdry a spravodlivý, je nemyslitelné, aby nútil svoje stvorenie k hriechu bez ich vôle a vplyvu, odvádzal ich od správnej cesty, zapečetil ich srdcia a potom ich za to potrestával.
Okrem toho sa v mnohých veršoch Koránu a hadísov spomína na slobodnú vôľu Božích stvorení, na ich slobodu v určitých oblastiach a na to, že si sami volia, čo robia, a že dosahujú dobrých či zlých výsledkov v závislosti od svojich slobodných rozhodnutí.
Učenci Ahl-i Sunnet, kteří zvažují jak rozsudek rozumu, tak i vedení zjevování (následování tradice), dospěli k následujícímu závěru:
Osud je věčné poznání a rozhodnutí Alláha, zatímco projev osudu je realizace, uskutečnění a uplatnění osudu ve světě stvořených bytostí.
Alláh, který od věků věděl, co budou Jeho tvorové dělat a co si vyberou v oblasti, kde jsou svobodní a volní, přizpůsobil v této oblasti svému předurčení a záměru jejich svobodné volbě. Síla a vůle, která tento řád zavedla, je Stvořitel, který dal bytostem jejich podstatu a vlastnosti.
Z tohto pohľadu sa všetko, vrátane činov, ktoré jednotlivec vykonáva voľnou vôľou, deje a uskutočňuje v súlade s Jeho vedomím a vôľou. Keby On nechtěl, jednotlivec by nemohol mať vôľu a preferencie; nemohol by si vybrať dobro alebo zlo, pravdu alebo nepravdu, nevieru alebo vieru; nemohol by otvoriť alebo zatvoriť ucho na výzvu k pravde. V tomto zmysle…
„Je to Alláh, kdo vede k správné cestě, kdo zbloudí, kdo zapečetí a kdo uskutečňuje dobro i zlo.“
Když se z makroúrovně sestoupí na mikroúroveň a podívá se na chování, které se odehrává v životě, vnímání a vědomí člověka, projeví se a stane se účinným svobodné rozhodování, vůle a volba člověka. Při takovém přístupu k hodnocení chování a určení jeho původu se ukáže, že to, kdo jde správnou nebo špatnou cestou, kdo koná dobro nebo zlo, kdo je věřící nebo nevěřící, kdo omezuje a zatemňuje své vnímání… je sám člověk.
Koranické verše a hadisy vyjadřují oba tyto úhly pohledu různými styly a ukazují pravdu z obou stran. Jak je uvedeno ve 155. verši súry An-Nisá, srdce nevěřících jsou zapečetěna nebo zapečetěna pečetí.
že se rozhodli a dali přednost právě této variantě
je spojená. V 105. verši súry Júsuf je tiež zmínka o neveriacich
„a mnohé z projevů (známek) existence a jednoty Alláha, které jsou přítomny na nebi i na zemi, ignorovali a odvrátili od nich své tváře.“
vyjádřeno, a tak
„uzavření a zapečetění srdcí“
Bylo osvětleno významu, příčině a vlivu člověka na toto dění.
Nasledující hadís (proroctví) objasňuje danú problematiku z iného úhlu pohľadu:
„Když věřící spáchá hřích, vytvoří se v jeho srdci skvrna. Pokud se člověk kají, hřích opustí a lituje, skvrnu ze svého srdce odstraní; naopak, pokud v hříchu pokračuje a ho zvětšuje, skvrna také naroste a nakonec celé srdce zakryje a zamkne. Bůh říká: „Neboť to, co činí, zakrývá a ztmavuje jejich srdce.“
(Al-Mutaffifin 83/14)
To je to, co se rozumí pod pojmem „zatemnění“ v jeho nařízení.“
(Tirmizí, Tefsir, 5; Ibn Máďa, Zühd, 29; pozri Kuran Yolu, Heyet, výklad k danému verši)
Pokud jde o analýzu slov použitých v tomto verši:
„Zapečetil.“
To, že po verši, který oznamuje, že oni neuvěří, následuje zmínka o zapečetění srdce, je jako kdyby za zlý čin následoval trest. Je to, jako by verš říkal:
„Keď zneužili svoj slobodný úsudok a neuvěřili, boli potrestaní zapečatením a uzavretím svojich srdcí.“
Toto slovo, které vyjadřuje zapečetění, poukazuje na složitou metaforu, která naznačuje symbolický styl. Tento symbolický styl zobrazuje jejich blud.
Pretože to znamená zabrániť tomu, aby pravda pronikla do srdca.
„Zapečatenie“
výraz popisuje:
Bůh stvořil srdce jako pokladnu drahokamů. Pak, když člověk zneužil svou svobodnou vůli, toto srdce se zkazilo, zhnilo a jeho obsah se stal jedem. Aby se před ním chránilo, bylo uzavřeno a zapečetěno.
„Alláh“
Zde je zmínka o přechodu od projevů k skrytým věcem. Na konci předchozího verše se říkalo „oni neuvěří“, tedy neuvěří v Alláha. V tomto verši…
„Alláh“
výrazu, který se v daném verši vyskytuje
„Alláh“
Vzhledem k souvislosti s výrazy, které se s ním používají, poukazuje na takovou jemnost:
„Když k nim přišlo světlo poznání Boha, neotevřeli jim dveře svých srdcí. A tak se na ně Bůh rozzlobil, odvrátil se od nich a zavřel jim dveře, zapečetil je.“
Aj keď sloveso označující zapečetění je tranzitivné, jeho použitie s predložkou je způsobené tým, že toto zapečetění zahrnuje označení pečaťou. Je to, jako by to znamenalo:
„Bůh učinil tu pečeť pečetí a znamením srdce. Andělé ji znají a vidí jako znamení.“
Podobně je zde narážka na to, že se zavírají dveře ne materiálního a nižšího srdce, které je obráceno ke světu, ale dveře srdce vyššího, duchovního.
„Ich srdcia“
Když se nevěřícím popisuje božský trest, srdce předchází uším a očím proto, že je sídlem víry.
Podobně se první důkazy o Sání projevují z porady srdce s duší a z odvolání svědomí na přirozenost.
Stejně tak, když se člověk obrátí ke své vlastní lidské povaze, cítí silnou bezmocnost, a tato bezmocnost ho nutí hledat oporu. Navíc silně potřebuje posílit své naděje. To ho nutí hledat zdroj síly. A opora a zdroj síly se mohou najít pouze ve víře.
Pod pojmom srdce se rozumí božská jemnost. Místem projevování citů této božské jemnosti je svědomí, zatímco místem odrážení myšlenek je rozum, nikoliv hmotné srdce, které připomíná borovicovou šišku.
Protože se to také nazývá srdcem, existuje symbolika, která ukazuje, že tato božská jemnost je v duchovním životě člověka tím, čím je fyzické srdce pro tělo. Fyzické srdce rozšiřuje životní sílu do všech částí těla, a když se ucpe a zastaví, tělo se stane bezduché. Podobně tato jemnost rozšiřuje světlo pravdy do duchovního života, stavů a cílů člověka. To srdce, s nímž by mohl vyzvat vesmír – kéž by ho Bůh ochránil – se stává nečinným, když světlo víry zmizí, a ponechává svého majitele ve tmě.
„A aby to slyšeli.“
Zde
„ala“
Předložka je zde opakována. To naznačuje, že důkazy srdce a ucha jsou nezávislé.
Dôkazy srdca sú rozumové a svědomité, zatiaľ čo dôkazy ucha sú z tradičných zdrojov a vonkajšie.
V tom je totiž obsažená narážka na to, že zapečetění ucha není totéž jako zapečetění srdce.
Pokud jde o to, že srdce, které je zmíněno před uchem, a oči, které jsou zmíněny po něm, jsou ve více čísle, zatímco ucho je ve jednotném čísle:
Jedním z důvodů, proč se zde používají srdce a oči ve větším počtu a ucho v jednotném čísle, je následující:
Oblasti, ve kterých srdce a oči plní své poslání, jsou různorodé, cesty jsou odlišné, důkazy se liší a ti, kteří je učí a poučují, jsou nejrůznějšího druhu. Použití srdce a očí ve více čísle, vzhledem k jejich velmi odlišným aspektům, které vyplývají z úkolů, které plní, je krásným příkladem rétoriky, co se týče shody slova a významu.
Ucho, které je orgánem sluchu,
Na rozdiel od oka a srdca, oblastí činnosti ucha je jednota. To znamená, že ucho nemůže vnímat a rozumět mnoha zvukům současně. U ucha neexistuje současné vnímání různých zvuků pocházejících z různých směrů. Ucho může vnímat zvuky ze šesti směrů stejně. Na rozdíl od srdce, které je duchovní, a oka, které je hmotné, se nemusí obracět doprava ani doleva.
Používá se také pro uši.
„SEM“ / SLUCHOVÝ
slovo je infinitiv. Infinitiv je,
-iako je to výjimečný případ-
vyjadřuje také množné číslo. Stejně jako je infinitiv z gramatického hlediska zdrojem všech různých a rozmanitých tvarů, tak i zde je infinitiv
„sem“
Aj keď slovo je v jednotnom čísle, dokáže vnímat zvuky prichádzajúce zo všetkých rôznych smerov, a zvuky prichádzajúce z jedného smeru, či už v jednotnom alebo množnom čísle, vníma rovnako. To, čo počuje obecenstvo/množstvo, je jednotlivec/jednotlivé číslo, a to, čo počuje jednotlivec, je jednotlivec. Z tohto hľadiska je skvelé, že slovo vyjadrujúce počúvanie je v jednotnom čísle.
Zaměřené na prokázání a zjištění pravdivosti Koránu
-vnitřní a vnější-
Rôzni ľudia, ktorí sa pustia do skúmania dôkazov, môžu z nich vyvodzovať úplne odlišné ponaučenia a poučenia, a to v závislosti od ich pohľadu a srdca. Nie je možné, aby rôzne uši vnímali rovnaké fakty odlišne. To znamená, že všetky uši sa zhodujú v spoločnom čitateľovi, v jednom uchu.
(pozri: İşaratu’l-i’caz a Ibn Aşur, výklad príslušného verša).
Na druhou stranu, to, že ucho následuje po srdci, je proto, že ucho je otcem lidských smyslů a je mu blíže. Stejně jako srdce je ovlivněno ze šesti stran, i ucho je ovlivněno zvuky ze všech stran.
„A na jejich očích je závoj.“
Zde se změnila stylistika. Zatímco zapečetění srdce a uší bylo vyjádřeno větou s přímým slovesem,
„a na jejich očích je závoj“
Tímto se myslí, že zahrady, z nichž oko sbírá důkazy, jsou na rozdíl od zahrad srdce a uší stálé a trvalé. Jejich zahrady jsou proměnlivé a neustále se obnovují.
Zatavenie srdca a očí je pripisované Bohu, ale záclona na očiach nie. Pretože zatavenie je trest za ich skutky, zatiaľ čo záclona na očiach je ich vlastným skutkom. To znamená, že tak, jak nevidí, když zavřou oči, sami si vytvořili takovou záclonu svou vlastní vůlí.
Podobně jako v sluchu a v počátcích citových sklonů, i v počátcích zraku je vůle, zatímco v počátcích vidění je trpění. Místem vůle je opona slepoty.
„Záclona“
V názvu je naznačeno, že oko má pouze jeden směr. To znamená, že oko vidí pouze to, co je před ním. Vyjádření této záclony bez „alif-lám“ (arabské předložky) naznačuje, že se jedná o neznámou záclonu. Jinými slovy, to, co nevěřící ignoruje, je neobvyklá záclona. Proto se jí obtížně vyhýbá.
„Ich srdcia“
výrazu
„záclona“
Jeho příchod předtím, než přijde, je proto, aby se pohledy setkaly. Protože oči jsou zrcadlem srdce.
„Čaká ich strašné muka.“
Stejně jako předchozí slova verše poukazovala na hořké plody stromu nevěry v tomto světě, tak toto poukazuje na hořký plod tohoto stromu, který sahá do posmrtného života, tedy na zakum z pekla.
Tu však charakteristika stylu vyžaduje, aby jim byla oznámena velmi přísná potrestání, přičemž každé z nich je vyjádřeno slovy, které se používají v kontextu požehnání.
„Čeká je velká muka.“
nazývat je tak je pro ně jakási hanlivá, urážlivá narážka. Je to jako říct:
„Jejich prospěch, potěšení a velké požehnání nebylo nic jiného než toto utrpení.“
V rétorike
„Ich vzájomné pozdravy spočívajú v kopoch a fackách.“
Tento ironický styl, vysvětlený na tomto příkladu, se vyskytuje v Koránu.
„Oznám jim, že je čeká krutý trest.“
(Al-Imrán, 3/21)
O tom sa hovorí aj v veršoch ako napríklad…
„Pre nich“
Tady
„lam“
Toto písmeno je kvôli následkom a prínosu skutku. Je to, akoby im čítal:
„Tu máte peníze za operaci.“
Na svete sekali za hříchem a za požitkem, hledali sladké věci. Protože
„azab“
až v tom, že v tom slově je jakási sladkost, jim skrytě připomíná jejich pozemský stav, jako by
„A teď si ochutnejte hořkost vašich sladkých věcí.“
říká.
„Velmi / velkolepý“
V tomto vyjádření je skrytý náznak, který jim má připomenout, jak se mají ti, kteří v ráji obdrží velké požehnání. Je to, jako by jim to chtěl naznačit:
„Podívejte se na ty velké dobroty, o které jste se sami připravili! A pak na tu strašlivou zkoušku, do které jste se dostali!“
(viz. Nursi, İşaratü’l-icaz, výklad příslušného verše)
Znamená to, že to není Bůh, kdo nutí lidi k hříchům, které jim přinášejí trest a utrpení.
Je to Boh, kto dáva vôľu, možnosť volby, silu a schopnosti.
Tohle
Člověk je ten, kdo využívá, vynakládá Boží přízeň nebo hněv – a toto vynakládání se nazývá „kesb“.
Kým odchádzame z tohto sveta
v rukou člověka je klíč k nebi
nebo
peklo
existují. Tyto věci si zasloužil. Světový život je obchod, jehož kapitálem je život, a tyto věci jsou ziskem, který člověk získá, nebo ztrátou, kterou utrpí.
Pre viac informácií kliknite sem:
– Lebože Bůh zapečetil jejich srdce a uši a na jejich očích je závoj, a pro ně je připraven veliký trest. (Koran, 2:7), …
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
