– Proč se k lidem v hrobe vyslovují slova útěchy a pozdrav, přestože verš říká: „Ty nemůžeš dát slyšet těm, kdo jsou v hrobech.“? – Pokud jsou hadíty o pozdravech a útěše mrtvých autentické, jak můžeme vyřešit rozpor mezi tímto veršem a hadíty?
Vážení bratři a sestry,
V Koránu a hadítech sú podrobné informácie o stave zomrelého od okamihu smrti. Ti, čo poznajú jediného stvoriteľa vesmíru a konajú skutky dobra, sa od okamihu smrti ocitnú na vysokých stupňoch.
(illiyyin),
že pro ně nebude nikdy strach ani zármutek; zatímco nevěřící a tyranové budou v životě vězení, kde budou krutě trestáni.
(záznam)
bylo vyjádřeno.
Věta o tom, že Faraón a jeho lid budou ráno a večer předvedeni k ohni, popisuje stav nevěřících, tyranů a pokrytců po smrti. Věřící však…
„Co bude srdcia túžiť po a čo sa bude páčiť očiam“
tedy
svými smyslnými i duchovními smyslami
budou žít život, ve kterém budou těžit z projevu božské milosti.
To, zda zomrelý je v kontakte s pozemským životom, či nie, súvisí s jeho stavom. Z príbehov k tomuto tému vyplýva, že neveriaci sa v posmrtnom živote budú zaoberať svojimi mukami, takže prorok Mohamed počul hlasy niektorých, ktorí v hrobe trpieť, a oznámil, že tento hlas počul každý okrem ľudí a džinnov.
(Buhárí, Cenaiz 66, 85; pozri aj Muslim, Džannat, 17; Nasáí, Cenaiz, 115)
To ukazuje na intenzitu trestu, kterému jsou podrobováni. Z tohoto důvodu nebudou schopni navázat kontakt s lidmi. Věřící naopak budou duchovně i fyzicky růst,
kde budou hroby rozšířeny a osvětleny a kde bude z několika zahrad rájových jedna velká zahrada
aby mohli udržovat kontakt se světem.
Tímto způsobem
„naše duchovné dary“
(pozdravy, odměny za přečtené verše)
„Ideme k nim a od nich k nám prichádza duchovné požehnanie.“
(Slova, 29. slovo, str. 698.)
Nemyslete si, že ti, kteří byli zabiti na cestě k Alláhovi, jsou mrtví! Vůbec ne, oni jsou naživu a jsou obdařeni odměnou u svého Pána.
s veršem (Al-Imran 169)
„Ať je pokoj vám, věřící a obyvatelé země islámu!“
(Müslim, Cenâiz, 104; Ibn Mâce, Cenâiz, 36) Tento hadís zdůrazňuje tento aspekt života věřících v posmrtném životě.
„Žijící a mrtví nejsou totéž. Bůh jistě slyší, koho chce. Ty nemůžeš dát slyšet těm, kteří jsou v hrobech!“
Věta (Fatır, 35/22) popisuje situaci, v níž se nacházejí nevěřící. Stejně jako v tomto světě, kde jejich uši jsou hluché k pravdě a jejich zrak je slepý v temnotě nevěřícnství, tak v onom světě nebudou mít čas ani možnost se o cokoli zajímat, protože budou zaměstnáni svými mukami.
Ohľadne otázky, či je vhodné vykonávať telkīn (posmrtné poučenie) po pochovaní mŕtveho, existujú medzi učencami rôzne názory. Niektorí tvrdia, že po pochovaní do hrobu je mŕtvy už neschopný počúť to, čo sa deje vo svete živých, a preto telkīn nemá pre mŕtveho žiadný užitek a nemal by sa vykonávať (1). Iní naopak tvrdia, že mŕtvy v hrobe dokáže počúť živých, aj keď živí nemôžu počúť jeho, a preto je telkīn možný. Ako dôkaz uvádzajú aj príhovor proroka Mohameda (s.a.v.) k obyvateľom Kalîbu v Badr, čo považujú za dôkaz, že mŕtvi dokážu počúť živých, ak Boh chce (2).
Imám Abú Hanífu zase…
uvádí, že navádění není ani nařízeno, ani zakázáno, a že lidé jsou svobodní rozhodnout se, zda po pohřbu budou navádění poskytovat či nikoliv (3).
Imám Šafí’í však
říká, že po pohřbu je vhodné (sunna) přednášet (talqīn) modlitby. Imám Ahmad ibn Hanbal sdílí stejný názor jako Šáfi’í. Šáfi’íové, kteří považují přednášení modliteb za vhodné, uvádějí jako důkaz hadísy o tom, že zemřelý v hrobě slyšel kroky svých blízkých, kteří odcházeli (4), a o tom, že Pán Bůh oslovil polyteisty zabité v bitvě u Badr (5).
Imám Málik,
„Učte své zemřelé, aby říkali: „Není Boha kromě Alláha.““
(6)
v hadíse
„mrtví“
z, od, od
„pacienti na smrtelné posteli“
Uvádí, že vzhledem k tomu, že neexistuje žádná spolehlivá zpráva o tom, že by se to mělo dělat, je po pohřbu mrtvému přednášet poučení (telnin) nežádoucí. (7)
Aj keď je sporné, či je možné vkládat do hrobu poselství, existují zprávy, že ti, kteří jsou v hrobě, slyší, když se k nim promlouvá.
Po bitvě u Bedru byli mrtví z kmenů Kurejš vhozeni do studny. Prorok Mohamed k nim promluvil:
„Ó, synovia takého a takého a synovia oného a oného! Našli ste, čo vám Boh a jeho posol sľúbili, pravdivé? Ja som našiel, čo mi Boh sľúbil, pravdivé.“
řekl. Prorok Mohamed:
„Ó, posel Boží! Jak mluvíte k bezduchým tělům?“
a když se ho na to zeptal, prorok Mohamed odpověděl:
„Nemůžete slyšet to, co říkám, lépe než oni. Jenže oni nemohou odpovědět.“
(Muslim, Raj, 76, 77)
nařídil.
Když prorok Mohamed procházel kolem hrobu, řekl těm, kteří byli s ním:
„Ať je s vámi pokoj, obyvatelé země věřících!“
a nařídil jim, aby se takto zdravili.
(Muslim, Cenaiz, 102; Abu Dawud, Cenaiz, 79; Nasa’i, Taharet, 109; Ibn Mace, Cenaiz, 36, Zühd, 36; Muatta‘, Taharet, 28)
Keďže pozdrav je adresovaný tomu, kdo ho rozumí, znamená to, že mrtví poznávají ty, kteří je navštěvují. Ibn Kajjim Džauzija, uznávaný jako jeden z nejznalších učenců, uvádí, že mrtví projevují radost z návštěv a modliteb, zejména v pátek a sobotu, a z dobrého chování svých dětí. (Ibn Kajjim Džauzija, Kitâbu’r-Ruh, 10)
Věta v súře Fatir, která se týká toho, že ti v hrobech nebudou slyšet, je v souvislosti s předchozími verši interpretována tak, že zde jsou nevěřící přirováni k mrtvým.
„Slepý a vidící, tma a světlo, stín a teplo – to vše je odlišné. Živí a mrtví – to také není totéž. Bohu zajisté je možné dát slyšet, komu chce. Ty však nemůžeš dát slyšet těm, kteří jsou v hrobech.“
(35:19-22, Al-Fâtir)
Vzhledem k výkladu tohoto verše v kontextu předcházejících veršů, obecný názor teologů je, že pozitivní příklady v tomto srovnání představují pravdu, víru, věřící a krásy, kterých dosáhnou; zatímco negativní příklady představují nepravdu, popírání, popírače a jejich špatný osud. Tento výklad lze shrnout následovně:
Cesta, kterou se vydává věřící, je pevná, jeho obzory a vize jsou otevřené, jeho úmysly a vůle jsou silné, a to, co dělá, je trvalé a užitečné; nevěřící je však jako mrtvý, jeho vize je zavřená, jeho srdce je zatvrzelé, to, co dělá, nedosahuje smyslu a je zbytečné.
(8)
Rází
Tieto príklady vysvetľuje takto:
„Vidící“
slovo věřícího,
„oslepilý“
slovo kacíř,
„světlo“
víru,
„tmavé oblasti“
pohrdnutie,
„tieň“
pohodlí a klid,
„teplý“
úzkost a palčivý oheň,
„živí“
věřící,
„mrtví“
Používá se k popisu nevěřících (9). To znamená, že v tom, že nemohou využít to, co slyší, a nepřijímají to, jsou na úrovni těch v hrobech.
Zdejší stav nevěřících lze chápat tak, že jsou jako bezduché mrtvoly, které nic necítí ani neslyší, a stejně jako je nemožné, aby mrtvoly v hrobech slyšely člověka, tak i nevěřící kvůli temnotě nevěřícnosti ve svých srdcích neslyší tvé slovo, Proroku.
Vzhľadom na to, že duše v posmrtném svete sú spojené so svými hrobkami, je zrejmé, že pozdrav a oslovenie sú adresované duši, nie telu.
Poznámky pod čarou:
1. Ti, kteří tvrdí, že mrtví nemohou slyšet živé, uvádějí jako důkaz verš: „(Ó, posli) ty nemůžeš (dovolat) mrtvým oznámit…“ (Rúm, 30/52) a verš: „…Ty nemůžeš těm, kteří jsou v hrobech, dát slyšet.“ (Fátir, 35/22). A projev Proroka Mohameda (S) k lidem v Badr, označují za kázání a rady jeho následovníkům. (el-Hapruti, Abdullâtif, Tekmile-i Tenkihu’l-Kelâm, s. 145, Istanbul).
2. el-Harputi, 145-146, Istanbul 1332; Ibnü’l-Hümâm, I, 446-447.
3. el-Cezírí, el-Fıkhu Ale’l-Mezâhibil-Erba’a, I, s. 501. Bejrút, 1972.
4. Buchárí, Cenaiz, 68; Muslim, Džannat, 70-72.
5. Buchárí, Meğází, 8; Muslim, Raj, 76-77.
6. Muslim, Sahih, Cenâiz. l, sv. II, str. 631.
7. el-Cezírí, el-Fıkhu Ale’l-Mezâhibil-Erba’a, I, s. 501. Bejrút, 1972.
8. Taberí, Tefsir, XXII, 128-129.
9. Rází, Výklad, XXVI, 16.
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovídích
