Vážení bratři a sestry,
Naopak, požadované podmínky pro svědectví jsou právě proto. Například svědectví dítěte ve prospěch otce a svědectví otce ve prospěch dítěte se nepovažují za platná. To není nespravedlnost, ale ochrana práv druhých.
Ani svědectví o tom, co se stalo, nebylo z téže příčiny uznáno.
Islamské právní školy se shodují v základních bodech ohledně podmínek, které musí svědek splňovat, ale liší se v otázce jejich seskupení a některé školy navrhují další podmínky.
Ačkoli v některých školách právní teologie jsou podmínky, které se od svědka požadují, rozděleny do dvou skupin – jedna se týká fáze tolerance, druhá fáze plnění – toto rozdělení není jasné. Při posouzení požadovaných podmínek lze říci, že některé z nich mají zajistit, aby svědek skutečně události přihlížel, jiné směřují k řádnému provedení výpovědi u soudu a další vyplývají z potřeby zohlednění společenského postavení, jelikož svědectví je vnímáno jako společenská povinnost a oprávnění.
K tomu je nutné, aby dotyčný bol duševne zdravý a dosiahol veku dospelosti. Veď však dospelost je podmienkou plnenia svedectva, nie jeho uloženia. Na uloženie svedectva stačí dosiahnutie veku rozlišovacích schopností. Uloženie svedectva u dieťaťa, ktoré nedosiahlo veku rozlišovacích schopností, a u osoby, ktorá nie je duševne zdravá, je neprijateľné.
Jedinou výnimkou od podmienky dosiahnutia veku zodpovednosti je, že v prípadoch zranení, k nimž došlo medzi deťmi, je svedectvo detí uznávané malikitmi a podľa jedného názoru aj hanbalitmi za určitých podmienok. Medzi tieto podmienky patrí, že deti musia chápať význam svedectva, musia byť slobodné a nesmú sa od miesta činu vzdialiť.
Hanefité síce tvrdili, že moslimský otrok je v zásade spôsobilý k výpovedi, pretože je z hľadiska islamu spoľahlivý, ale zároveň uviedli, že výpoveď je chápaná ako určitý druh právomoci a nadradenosti (velájat), a že otrok nemá právomoc ani spoločensky uznávaný status, a preto sa jeho výpovedi nedôveruje.
Aj v iných školách islamského práva, ktoré neprijímajú svedectvo otroka, je zdôrazňovaná tutela, ale oni odmietnutie svedectva otroka odôvodňujú nedostatkom rozumu.
Podľa názoru, ktorý zastávali Hanbalité a učenci ako Abú Saír a Dávid ez-Záhirí, je však výpoveď otroka platná mimo prípady, kde sa jedná o trest smrti.
Ibn Hazm argumentoval, že výpověď otroka by mala byť platná vo všetkých prípadoch.
Zhrnutím, otrok, podobne ako je pod vplyvom svojho pána, nemá ani právo na opatrovnictvo. (Toto je nepochybne platné pravidlo pre obdobia, v ktorých existovalo otroctvo.)
Zásadní je, že svoboda a podmínky islámu jsou důsledkem toho, že svědectví je výhradně záležitostí soudního procesu.
Podle Hanífské školy jsou svědectví nemuslimů o sobě navzájem přijímána bez ohledu na jejich náboženství. V jedné z tradic, i když je její spolehlivost diskutabilní, se uvádí, že Prorok Mohamed (s.a.v.) přijímal svědectví lidí z knihy (Ehl-i Kitáb) o sobě navzájem.
Pozoruhodný rozdíl spočívá v tom, že je uznáno, že nemuslim, který není občanem muslimského státu, nemůže svědčit proti nemuslimovi, který je občanem muslimského státu.
V šafiitskej a malikitskej teologických školách bolo rozšírené chápanie, že uznanie svedectva je znakom úcty, a to mělo vplyv aj na túto problematiku. Bolo stanoveno, že svedectvo neislámcov nebude za žiadnych okolností uznané.
Hanbalíci tento názor tiež prijali, ale uznali, že v prípade závěti, kterou muslim udělá během cesty, může být svědkem i nemuslim. V této souvislosti se Hanbalíci opírají o verš v Koránu, který se týká svědectví o závěti osoby, která zemřela na cestě, a o událost, která vedla k jeho zjevení.
Niektorí hanbalitici navyše uznali, že v nútných prípadoch je možné sa uchýliť k výpovedi nemuslimského svedka.
Požadavek spravedlnosti, na kterém se shodují různé školy myšlení, je založen především na tom, že v příslušných verších jsou zmíněni svědci a je provedena jejich kvalifikace.
Kromě toho jsou mezi zdůvodněními pro tyto úvahy také hadíty a další relevantní důkazy.
Zdá sa, že kritéria, jako je vyhýbání se velkým hříchům, plnění povinností a převaha dobra nad zlem, hrají roli v definicích spravedlnosti.
Osoba, která nesplňuje podmínky spravedlnosti, se nazývá falšitel (fâsık). Vysvětlení činů a stavů, které vedou k takovému označení a k zamítnutí svědectví, lze shrnout jako postoje, které vytvářejí dojem, že daná osoba příliš nebere náboženství vážně a že její náboženská oddanost je slabá, nicméně v některých detailech existují odlišné přístupy.
Šáfi’ové v žádném případě nepřijímají svědectví hříšníka. Základním důvodem pro tento postoj je, že svědectví je vnímáno jako jakýsi projev hodnoty a úcty.
Hanefité, aj keď trvajú na podmienke spravodlivosti, všeobecne považujú za dovolené, aby falšovník v určitých situáciách vypovedal ako svedok, a to z dôvodu, že je spôsobilý na zastupcovstvo.
Ať už se člověk dopustil jakéhokoli zločinu nebo hříchu, po pokání je jeho svědectví přijatelné. Hanefité však vylučují z této zásady osobu, která byla potrestána za pomluvu o cizoložství; protože podle nich je nepřijetí svědectví této osoby součástí trestu, který má být uloženy. Při přijetí tohoto názoru pravděpodobně kromě způsobu výkladu příslušných veršů sehrála roli i myšlenka, že spáchaný zločin se s jakýmkoli svědectvím nijak neslučuje.
Názor, že v případě rozšířené neřesti a absence svědků splňujících podmínky spravedlnosti může soudce z nutnosti využít svědectví těch, kteří jsou relativně lepší mezi těmi, kteří jsou k dispozici, aby se zabránilo ztrátě práv, byl předložen některými malikitskými právníky a je uváděno, že ho přijalo mnoho šafiitských právníků, jako například Ezraí a Ahmed b. Abdullah el-Gazzî.
Kásaní upozorňuje na to, že by nebylo správné být v této věci příliš přísný, a říká, že pokud by svědectví osoby, která jednou lže, nebylo přijato, dveře svědectví by se zavřely.
Z tohoto hlediska se mnoho teologů muselo vyjádřit k tomu, že neexistuje žádná podmínka, jako je například, že svědek nesmí nikdy hřešit, aby mohl svědčit.
Spravedlnost popisuje stav, kdy člověk žije v souladu s přikázáními náboženství, ale je zřejmé, že tato podmínka je v konečném důsledku založena na myšlence, že člověk nesvědčí nepravdivě.
Šáfiitské právní teorie zakládají přijatelnost svědectví na pravdomluvnosti a tvrdí, že pravdomluvnost lze poznat pouze spravedlností, protože zpráva od osoby, která není nevinná, může být pravdivá i nepravdivá, a spravedlnost je prvkem, který posiluje pravděpodobnost, že tato osoba je pravdomluvná.
Hanefité tiež uznávajú, že prijatie svedectva je založené na princípe hovorenia pravdy; odmietajú však, aby sa hovorenie pravdy viazalo výhradne na česť a spravodlivosť, pretože existujú aj hriešníci, ktorí sa vyhýbajú lži. Preto Hanefité považujú islam za prvoradý faktor, ktorý zvyšuje pravdepodobnosť hovorenia pravdy. Podľa Kásáního sa spor medzi Hanefitmi a Šafiitmi týkajúci sa prijatia svedectva hriešníka týka hriešníka, o ktorom sudca po vykonaní potrebných šetření presvedčí, že bude hovoriť pravdu; v opačnom prípade je svedectvo hriešníka všeobecne neprijateľné.
V hadífské a šafiitské škole je výslovně uvedeno, že svědectví osob označovaných jako „Ehl-i hevâ“ (přznivci libovůle) nebo „bid’atčılar“ (přznivci novátorských učení) je přijatelné, pokud neprovedli čin, který by znamenal nevěru.
Niektorí však kladú aj ďalšie podmienky, ako napríklad nepodporovať fanatizmus, nepropagovať inovácie v náboženstve a neupraviť sa nemravne.
Ti, kteří přijímají svědectví lidí z řad těch, kteří se dopouštějí bid’atu (inovací v náboženství), vylučují z toho výjimkou skupinu Hattâbiyye, a to z důvodu jejich přesvědčení, že je dovoleno lhát proti nepřátelům, a proto jejich svědectví není přijímáno.
Je všeobecne známe, že svědectví osob, které jsou známé svými urážlivými slovy a postoji vůči společníkům proroka, nebude přijato.
Existujú aj učenci, ktorí sa úplne zdráhajú prijať svedectvo zástancov bid’atu, a to aj za určitých podmienok.
Byla diskutována otázka, zda je nutné zkoumat skutečný stav svědků (tzv. tezkiye) z hlediska spravedlnosti, přičemž Abu Hanifa považoval v případě právních sporů, s výjimkou trestů a odvetných opatření, za dostatečnou vnější spravedlnost, zatímco Abu Yusuf a Muhammad tezkiye považovali za nezbytnou.
V případě, že protistrany namítají proti spravedlnosti svědka, v případech týkajících se trestu smrti a odvetného trestu, panuje v hadžské škole jednotný názor, že soudce musí svědky prověřit, a nemůže se spokojit s pouhým zjevným spravedlností, bez ohledu na námitky protistrany.
Zdá sa, že tento pojem, který lze definovat výše uvedeným způsobem, má významné místo v otázkách svědectví. Nicméně, neexistuje shoda v názoru, zda je součástí spravedlnosti, nebo zda představuje samostatnou podmínku.
Ačkoli se v textech o právních naukách snaží vysvětlit chování v rozporu s mírností (mürûet) pomocí rozsáhlého seznamu příkladů, tvoří toto chování podstatu a význam tohoto konceptu. Mírnost (mürûet) navíc vyjadřuje i to, že se člověk drží stranou od činů, které neodpovídají jeho individuální situaci a společenské pozici.
Tento předpoklad vychází z představy, že člověk, který postrádá smysl pro slušnost, ztratil smysl pro stud a může říkat, co chce.
Aj keď sa diskutuje o tom, či sa správanie, ktoré je v rozpore s mravmi, mení v závislosti od času, miesta a vnímania spoločnosti, je zrejmé, že správanie založené na zvyklostiach, ako je príklad jedenia a pitia na verejnosti, nie je relatívne, zatiaľ čo správanie, ktoré je v rozpore s morálnymi princípmi, ako je príklad manželov, ktorí rozprávajú o svojich sexuálnych vzťahoch iným, nemôže byť považované za relatívne.
Je třeba si uvědomit, že některé chování, které je považováno za protichůdné k mírům a zvyklostem, má, jak ukazuje příklad hry s holubicí, své zvláštní zdůvodnění. Například Imám al-Haremeyn al-Džuvajní uvádí, že existují dva různé přístupy k tomu, zda je to harám (zakázané) a proč je považováno za mekruh (nepřijatelné).
Hanefité naopak považujú pouliť holuby za něco, co narušuje spíše spravedlnost než slušnost. Dva důvody, které v této souvislosti uvádí Kásání, jsou obavy, že pouliť holuby může vést k narušení soukromí lidí, a také obavy, že to může odvádět od modlitby a jiných náboženských povinností.
V případě, že jsou některé profese považovány za protichůdné mravům, lze říci, že rozhodujícím faktorem není samotná profese, ale spíše důvod, jako je například neschopnost řádně dodržovat čistotu, opoždění modlitby, pravděpodobnost zapojení do nelegálních výdělků nebo účast na nelegálních činech.
Ačkoli v knihách o právu nenacházíme jasné vyjádření o variabilitě chování, které je v rozporu s mírností, existují výrazy, které ukazují, že rámec mírnosti je do značné míry definován zvyklostmi a společenským chápáním dané doby.
V dôsledku toho možno povedať, že správanie, ktoré bolo v minulosti považované za protichudné k mírnosti, sa v priebehu času mohlo zmeniť v dôsledku zmeny vnímania, a že mírnosť, aj keď je definícia rovnaká, sa z hľadiska obsahu mení.
Jedním ze základních předpokladů/předpokladů, na kterých je svědectví založeno, je
Ten, kdo svědčí ve prospěch vlastní osoby, svědčí pro sebe, nikoli pro Boha. Prorok Mohamed (s.a.v.) odmítl svědectví těch, kteří k sobě chovají nepřátelství, a svědectví toho, kdo se živí pomocí určité domácnosti, ve prospěch této domácnosti.
Z obavy, že by to mohlo odporovať charakteru svědectví jako služby Bohu a zpochybnit jeho funkci odhalovat pravdu, islámští právníci stanovili podmínku, aby svědek byl bezúhonný. Obavy z bezúhonnosti mohou být způsobeny rodinnými vazbami a sociálně-právními vztahy svědka s osobou, o které svědčí, ale mohou být také přímo spojeny s některými jeho vlastnostmi.
– Pokud svědek získá z výpovědi osobní prospěch, je značně nedbalý a roztržitý, snaží se napravit svou minulost, chce vypovídat bez předvolání k soudu (kromě případů týkajících se náboženských poplatků), je příliš ochotný vypovídat, nebo existuje příbuzenský vztah nebo nepřátelství mezi svědkem a jednou ze stran.
– Existují různé názory na to, zda je možné přijmout svědectví osoby, která se skrývala na nějakém místě a byla svědkem přiznání, ale většina názorů se shoduje, že takové svědectví je přijatelné v případě porušení lidských práv, ale nepřijatelné v případě porušení trestních zákonů.
Podľa Hanefitov je vyslovenie slov „Svedectvo“ základom svedectva; neprítomnosť týchto slov, ktoré sú považované za slova prísahy, by mohla naznačovať možnosť lži.
Aj keď to nie je tak výrazně zdôraznené, aj v šafiitskej škole sa uznáva nevyhnutnosť vyslovenia šahády.
V iných náboženských smerech sa nevyžaduje, aby svedectvo bolo odovzdané špecifickým slovným obratom.
Okrem týchto podmienok boli v súvislosti s určitými diskusiami spomenuté aj záležitosti typu „ako“.
V súvislosti s dokazovaním trestných činov Had je požadované, aby svedkovia vypovedali jasnými slovami, a bolo uvedeno, že metaforické vyjadrenia nebudú akceptované.
Na druhej strane, ako záväzný predpis je to požadované v hadžské škole Hanífí, zatiaľ čo v šafiitskej a hanbalitskej škole to nie je striktný požadavek, ale skôr odporúčanie.
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
