Vážení bratři a sestry,
Zde je přeložený význam příslušných veršů:
„Priznávám sa k Bohu, že vieme, ako sa ti stmúva v hrudi kvôli tomu, čo hovoria. Chváľ svojho Pána a patríš k tým, čo sa klania. Vzďaľuješ sa od neho.“
(spravedlnost a smrt)
„Až do té doby, než přijde, uctívej svého Pána!“
(Hicir, 15/97-99)
Zesnulý Elmalılı vysvětluje verše takto:
„Od jejich slov se ti skutečně stísní hrudi a srdce; ty slova pohanství, urážky Koránu, posměch z proroctví – to vše tě jistě trápí a znepokojuje. Proto ihned chválou a oslavou vzdávej díky svému Pánu. To znamená, že trápit se z rouhačských slov je duchovní očista a výchova od tvého Pána, je to dar, za který je třeba vděčit. Stísní-li tě to, ihned chválou a oslavou vzdávej díky svému Pánu, oslavuj ho a uctívej ho, a tak se ti otevře srdce. A jako znamení vděčnosti buď mezi těmi, kdo se klanějí, to znamená, modli se, a tak se ti otevře srdce a uctívej svého Pána. Pokračuj v uctívání svého Pána tímto způsobem, dokud k tobě nepřijde smrt. To znamená, dokud nepřijde smrt, která je jistá pro každou živou bytost, a ty se nestřetneš se svým Pánem.“
V podstate má člověk s Bohem dva stavy. Jeden doplňuje druhý a vede k dokonalosti. Korán tyto dva stavy popisuje s maximální jasností a citlivostí:
1.
Pokud člověk vděčně přijímá dar víry a islámu a jeho srdce je naplněno chválou k Alláhovi, a jeho jazyk je plný chvály a oslav Alláha, pak se odstraní překážky mezi ním a Alláhem a probudí se v něm vědomí a radost z blízkosti k Alláhovi. Modlitba a poklek v ní toto prožívání blízkosti posouvají k vrcholu, v závislosti na úrovni poznání a zbožnosti člověka.
Práve proto byl celý Korán, Boží slovo, zjeven, aby vtiskl tuto pravdu do lidských srdcí a osvětlil jejich mysl.
2.
Abychom dosáhli štěstí být s Bohom – a to je to nejvyšší štěstí, vrchol všech cílů – musíme vykonávat modlitby včas a s vědomím, bez únavy a lenosti, s plným potěšením a musíme v tom pokračovat až do smrti.
Účelem stvoření člověka a jeho poslání do světského života je právě toto uctívání. Cesta k takovému uctívání spočívá ve poznání Boha a v nepochybné víře v Něj.
V závěrečném relevantním verši se mluví o smrti.
„jakeen“
Pouze zmínění o tom, že je to předurčeno každé živé bytosti a že v tom není žádná pochybnost, zároveň ukazuje, že Bůh bezchybně vykoná svůj rozsudek nad každým smrtelníkem.
Pokud jde o část otázky, která se týká:
Chvála:
Je to, když je srdce naplněno chválou a vděčností za laskavost a uctívá toho, kdo tuto laskavost projevil.
Modlitební korálky:
Oslavovat Boha, vyvyšovat Ho, znamená vyčistit Ho od nedostatků, uctívat Boha s úctou a říkat „Subhánalláh“.
Bůh, projevujíce se k našemu Pánu (sm), říká:
„Víme, že se jim stahuje hrudník z toho, co říkají. Ty však chváli svého Pána a buď mezi těmi, kdo se k němu poklekávají.“
říká. Jaký vztah existuje mezi stísněností hrudi a tím, že patříme mezi ty, kteří chválí, oslavují a klaní se Bohu? V této záležitosti existuje aspekt povinnosti. To znamená, že všichni máme povinnost chválit, oslavovat a klanět se Bohu. To je povinnost pro každého, včetně našeho Proroka. Chvála, oslava a klanění se Bohu jsou podstatou uctívání a zejména největšího uctívání, modlitby. V tomto nařízení vidíme i stání, i poklek a i klanění se. Jinými slovy, toto nařízení je v jistém smyslu…
„Pros o pomoc trpělivostí a modlitbou.“
je to jako říct.
Za druhé,
Tesbih znamená očistit Alláha od jakýchkoli nedostatků, nedostatků, od vlastností, které neodpovídají Jeho slávě, velikosti a majestátu, Jeho božství a stvořitelství. To je to, co se od věřícího očekává v boji proti širku (připisování partnerů Bohu). Proto v modlitbě provádíme tesbih v ruku’u (klečení) a sajde (poklečení). Tento příkaz tedy zároveň obsahuje výzvu k teuhídu (jednobohu) a naléhání na něj. Hamd (chvála) se zaměřuje na dokonalost Alláha a vděčnost za Jeho milosti. Ačkoli i my…
„Sláva Bohu a chvála jemu.“
říkáme; ale to je snad nejvyšší otázka hodnosti. Pouze však velcí, proroci, svatí a obnovitelé, jako náš Pán (s.a.v.), kteří drží hodnost shromáždění, ji v pravém smyslu a obsahu chápou.
„Sláva Bohu a chvála jemu.“
řeknou. To znamená, že se současně stanou zrcadlem pro projevy Velkoleposti a Krása, současně spatřují svět mủku a melekútu a současně mohou v obou světech cestovat, obě současně reprezentovat, nacházet se v „mülteka’l-bahreyn“. Tento stav je stavy souhrnu.
A poklek je,
Je to poloha, v ktorej je člověk nejblíže k Bohu. Proto náš Prorok (s.a.w.) doporučuje v pokleku (sajda) časté modlitby. V této chvíli, kdy člověk spojí hlavu a nohy ve stejném bodě a poklekne před Bohem, uvědomí si svou bezmocnost a chudobu, své nedostatky a potřeby, a obleče se do pokory, skromnosti a poníženosti, vnímá nekonečnou velikost Boha a dosahuje vrcholu služebnictví.
Práve vtedy, když věřící šíří islám a oznamuje ho davům, a setkává se s nejbanálnějšími reakcemi a útoky, jako je posměch, pomluva a očerňování, je útočištěm a prosbou o pomoc stav chvály, vděčnosti a pokleku… a verš nás tomu učí.
Tři příkazy, které osvětlují lidský život.
Těmito verši na konci súry Hicr Bůh oslovuje jednoho po druhém všechny věřící, počínaje Prorokem (s.a.w.).
Vydal tri rozkazy:
1)
Chválit a oslavovat Alláha.
2)
Modlit se s těmi, kteří se modlí a klaní se Bohu,
3)
Pokračovat v uctívání Boha každý den, s výjimkou dětství, tak, jak je to nařízeno, a neustále se k uctívání Boha hlásit až do smrti.
Prvý príkaz
Tento text nás učí, že ti, kteří správně poznávají a věří v Alláha, ho chválí a vzpomínají s nejkrásnějšími slovy. Protože člověk nepochválí a neprojeví uznání bytosti, kterou dobře nezná a v jejíž velikost a vznešenost nevěří. Ten, kdo rozumem a vírou pochopí a potvrdí, že Alláh je jediný stvořitel, udržující rovnováhu a pořádek, absolutně disponující, bez počátku a konce, začne v tomto světle poznání a víry spatřovat Alláhův razítko moci; rozumem a věděním zjistí, že všechno se pohybuje, že podle zákonů stvoření plní svůj úkol podle určitého plánu a programu, a tak zbavuje Alláha všech lidských vlastností a nedostatků a dosahuje tak poznání, které ho vede k chvále Alláha.
Druhý příkaz,
Prvý příkaz se uskutečňuje osvícením duší. Věřící, který vidí pečeť Boží moci v každé části stvoření, se bez zbytečných ztrát času poklání před touto nejvyšší mocí a srdcem i ústy vyznává Jeho božství a svou vlastní podřízenost. Tím se mešita a modlitební shromáždění stávají pro něj jednou z rajských zahrad, kde se setkává se svými duchovními přáteli. Zažívá radost z Boží milosti a laskavosti, která se projevuje na shromáždění, a hodnotí každou část svého života mešitní moudrostí a kulturou, čímž staví most a rovnováhu mezi světem a posmrtným životem.
Tretí příkaz,
Doplňuje a integruje první a druhý příkaz. Takže věřící, kteří poznávají Boha, vidí Jeho božský otisk a symbol moci ve věcech, chválí Ho z celého srdce a vyznávají Jeho slávu, a pak se modlí a klaní se, aby dosáhli radosti z blízkosti k Bohu, chtějí tuto radost ochutnávat doušek po doušku až do smrti; proto s radostí a nadšením pokračují v uctívání, zejména v modlitbě, až do konce svých dnů.
Naše první i poslední přání k Bohu je, aby nás učinil svými šťastnými služebníky, kteří ho chválí a oslavují, sklánějí se před ním v modlitbě a prožívají s ním blízkost skrze uctívání. Amen.
Zdroje:
– Elmalılı, Jazyk Koránu, Jazyk Pravého Boha.
– Celal Yıldırım, Komentář Koránu pro 21. století ve světle vědy.
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
