Vážení bratři a sestry,
(1877-1938) Indický muslimský myslitel a básník.
Narodil sa v meste Sialkot v provincii Pandžáb, blízko hraníc s Kašmírom. Hoci sa uvádzajú rôzne dátumy jeho narodenia, sám vo svojej dizertačnej práci uviedol, že sa narodil 2. Zilkade 1294 (8. novembra 1877). Jeho otec, Nûr Muhammed, a matka, Imám Bíbí, boli osobnosti s mystickým náboženským zameraním, ktoré významne ovplyvnili rozvoj jeho náboženskej osobnosti.
Situácia v islamskom svete vedla Ikbala, podobne ako iných indických moslimských intelektuálov, k názoru, že islamské národy musia uskutočniť renesanciu. V roku 1922 mu síce bola britskou správou udelená hodnosť „sir“, ale on ju nepoužíval. V rokoch 1926–1929 bol členom zákonodárnej rady v Pendžábe. V rokoch 1928–1929 prednášal na univerzitách v Madrasu, Hyderabadu a Aligarhu o obnovení islamského myslenia. V roku 1930 predsedal v Allahabadu každoročnému zhromaždeniu Moslimskej ligy v Indii. Prvý vážny krok k založeniu nezávislého štátu Pakistan bol podniknutý na základe myšlienok, ktoré Ikbal prezentoval vo svojom úvodnom prejave na tomto zhromaždení. V roku 1931 bol na II. Medzinárodnej islamskej konferencii zvolený za viceprezidenta Svetového islamského kongresu.
Iqbal sa zúčastnil aj druhej konferencie kulatého stolu, ktorá sa konala v Londýne v roku 1931, aby sa diskutovalo o poskytnutí obmedzenej samosprávy obyvateľstvu Indie, a tam úzko spolupracoval s Muhammadom Alijem Džinnáhom. Po návrate navštívil Taliansko a Egypt a zúčastnil sa zasadnutia Svetovej islamskej rady v Palestíne. V roku 1932 sa zúčastnil tretej konferencie kulatého stolu, ktorá sa konala v Londýne, a po konferencii odcestoval do Paríža, kde sa stretol s Henri Bergsonom a Louisom Massignonem. Odtamtud odcestoval do Španielska, kde navštívil mešitu v Córdobe a s ťažkosťami získal povolenie na modlitbu v mešite, čo sa mu stalo nezabud قابلة na pamät. V súvislosti s tým napísal báseň s názvom „Mešita v Córdobe“. Zo Španielska odcestoval do Talianska, kde sa stretol s Mussolinim a požiadal ho o lepšie zaobchádzanie s moslimami v severnej Afrike. V roku 1933 na pozvanie afgánského kráľa Nadír Šáha odcestoval s Sulajmánom Nadvím do Kabílu, aby diskutovali o reorganizácii afgánského administratívneho systému.
V roce 1934 onemocněl rakovinou krku a přišel o hlas, později mu se zhoršil zrak a začal mít finanční problémy. Přesto se nadále zajímal o problémy a budoucnost svého lidu i islámského světa. V roce 1937 napsal dopis Muhammadovi Alímu Džinnáhovi, kterého považoval za největšího vůdce muslimského obyvatelstva ve své zemi, v němž mu sdělil své názory na nezávislost a bezpečnost indických muslimů.
Zomrel 21. apríla 1938 a bol pochovaný pri minarete mešity Mescid-i Šáhí v Láhaúre.
Podľa Muhammada Iqbala je človek najvýznamnejším stvorením zo všetkých stvorení.
„Halik“
Lidstvo bylo jediným bytostem schopným vědomě se účastnit stvořitelského života. Svět se s příchodem lidstva na scénu existence obohatil o cennou bytost s rozumem, láskou a svobodnou vůlí. Aby však lidstvo dosáhlo této úrovně, musí následovat životní program posilující jeho já. Existují tři důležité stupně duchovního vzestupu: absolutní poslušnost a podřízení božskému zákonu, disciplína ega a chalífát. Hlavní principy posilující já jsou láska, chudoba, odvaha, tolerance a legitimní výdělek. Láska je prostředkem k pochopení vlastních možností a schopností. Cesta lásky dává člověku možnost obohatit se o božské vlastnosti; láska není soupeřem rozumu, ba naopak je nutné spojit lásku s rozumem. Chudoba je základní podmínkou k osvobození od otroctví a dosažení svobody. Odvaha je podmínkou úspěchu, energií, která chrání já před rozpadem v těžkých chvílích. Tolerance je pochopení jiných já, které dosáhlo vědomí vlastního já, a otevření srdce pro ně. Legitimní výdělek zahrnuje vedle legitimního bohatství všechny úspěšné výsledky dosažené nebo realizované s ohledem na legitimitu v materiální i duchovní oblasti. Strach, otroctví, žebrání, chlubení se předky jsou neřesti, které oslabují nebo rozbíjejí já.
Podľa Ikbala je veriaci, ktorého opisuje Korán, úplne aktívny človek.
Tato aktivita je zřetelně patrná u prvních generací muslimů. Nicméně tento dynamismus postupně zeslábil a některé pozdější myšlenkové proudy tento proces ještě urychlily. Řecká filozofie sice v dějinách islámu představovala kulturní sílu a rozšířila pohled muslimských myslitelů, ale obecně znejistila jejich pohled na Korán.
Iqbal, navazující na tradici Fárábího a Ibn Síná, uvádí, že islamská společenská struktura se zrodila z přenesení vědomí proroctví do politického života. Islám od svého počátku usiloval o vytvoření a vedení občanské společnosti založené na morálních principech. Z tohoto důvodu z islámského hlediska nelze hovořit o politice bez konstruktivního přínosu náboženství. Pokud se náboženství oddělí od politiky, nezbude nic jiného než genocida.
Iqbal, který strávil značnou část svého života v politice, se v prvních letech zjevně hlásil k určitému druhu indického nacionalismu. Po návratu z Evropy však hovořil o odlišném pojetí politiky. Mnozí to považují za období panislámu. Zdá se, že někteří indičtí a západní autoři při hodnocení Iqbala jako panislámistu chtěli zároveň jeho postavení zdiskreditovat. Iqbal sám tvrdil, že je panislámistou, ale zároveň souhlasil s těmi, kteří tvrdili, že politický panislámismus v dějinách islámu nikdy neexistoval, a zdůrazňoval, že je třeba hovořit pouze o panislámu v kontextu „humanismu“. Tím se Iqbal v třetí fázi obrátil k pojetí islámského národa. Podle něj se islámský národ v konečném důsledku skládá ze společenství islámských národů, které dosáhly nezávislosti a výrazně posílily svou vnitřní strukturu. Iqbal byl přesvědčen, že západní pojetí politického nacionalismu rozbije islámskou jednotu. Islám není proti národnímu cítění ani myšlence vlasti. Problém pro islám představuje nacionalismus jako princip, který v konečném důsledku definuje a určuje společnost.
Ikbal kritizuje aj imperializmus a doktrinárny socializmus, ktoré sa objavili na Západě. V Marxovom Das Kapital sa nachádzajú určité pravdy skryté v mytologických vírach; Marx však trvá na rovnosti v žalúdku, zatiaľ čo v mysli nosí nevěru. Aj imperializmus stúpa okolo žalúdka a tela; oba nepoznajú Boha a klamú človeka. Zároveň Ikbal upozorňuje na nebezpečenstvo šírenia obdivu k Európe v islamských národoch. V skutočnosti Ikbal nemá negatívny postoj k Západu, pokiaľ je zaujatý kritickým postojom. Proti čomu sa staví, je nekvalitná imitácia. Musulmáni významne prispeli k rozvoju vedy a techniky na Západě. Preto ich vrátenie do islamského sveta znamená ochranu nášho dedičstva.
Iqbal, zaujatý problémami tureckého národa v nedávnej minulosti, vyjádřil tento záujem už v roku 1911 básňou napísanou na počest mučeníkov z Tripolské vojny. Na otázku proroka Mohameda (s.a.v.), čo mu prináša ako dar, Iqbal odpovedal, že mu prináša dar, aký sa nenachádza ani v raji, a podal mu fľašu s krvou tureckých mučeníkov. Iqbal chválil Turky ako jediný muslimský národ, ktorý si dokázal zachovať nezávislosť počas koloniálnej éry, a zároveň v nich viděl potenciál k uskutočneniu islamskej renesancie. Iqbal obdivoval a vkládal do budúcnosti nádej na role Turkov v islamských dejinách, ako aj na ich hrdinstvo v Tripolské, Balkánskej, prvej svetovej vojne a v Národnom boji. Vítal zrušenie sultanátu a zavedenie republiky a statočne to posúdil v rámci islamského kruhu. Iqbal sa však neskôr, v neskorších rokoch, snažil vnímať vývoj a procesy západizácie ako nevyhnutnú prechodnú fázu, ale po zistení, že tomu tak nie je, ich v Cádvidnâme ostro kritizoval a vyjádřil svoje sklamanie.
Podľa Ikbala je obracanie sa k Západu s imitativným prístupom odchýlením od vlastnej identity. Silou Západu nie je zábava, ale veda a technika. Na vedu a techniku nie je potrebná evropilizácia, ale rozum. Múdrosť, veda a umenie nemajú nič spoločné s oblečením. „Turci v opojení sa vydávajú na cestu k tomu, aby sa stali opilcami a otrokmi Európy, a z vôle k seba-prezentácii si z Západu priviezli tanec a spev.“ Napriek týmto tvrdeniam je však Ikbal v konečnej fázi voči Turkom nerozhodný. Na jednej strane kritizuje sekularizáciu a západizáciu, na druhej strane dúfá, že tento proces vyústí v návrat k pravému islamu. Ako reakcia na Nehruovo tvrdenie, že Turci sa rozvíjajú tým, že sa zbavili náboženských pout…
„Turci se od své víry neodvrátili, naopak se obrací k pravému islámu.“
říká.
(Islamská encyklopedie Diyanet, heslo: Muhammad Iqbal)
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
