„Vojte proti tým, ktorým bola daná kniha, ale neveria v Alláha a v posledný súdný den, neuznávajú to, čo Alláh a jeho posol zakázali, a neprijali pravé náboženstvo – islám – až kým neponížia sami seba (nepodvolia sa) a neplatí džizju z vlastných rúk.“
(Al-Tawbah, 9/29)
– Co bychom měli z tohoto verše pochopit?
– Na první pohled to vypadá, že je v rozporu s ostatními verši o válce.
– Znamená to, že máme bojovat pouze s lidmi z knihy, kteří mají tyto vlastnosti?
Vážení bratři a sestry,
Výklad příslušného verše je následující:
Ten, kdo nevěří v Boha ani v posmrtný život,
Aj keď hovoria o Bohu a posmrtnom živote, v skutočnosti im v srdciach nie je miesto, myslia si, že svet bude navždy ich a taký zostane, a nevenujú pozornosť tomu, že raz za to, čo robia, ponesú zodpovednosť.
Ten, kdo nepovažuje za zakázané to, co Bůh a jeho posel zakázali,
(tj. ti, kteří se neohlížejí na to, co je harám (zakázané), neuznávají zakázanost věcí, které jsou jistě harám podle Boží knihy, sunnety Proroka a dokonce i podle výroků knihy a Proroka, které sami říkají, že dodržují, a kteří považují za dovolené a útočí na cokoli, na co dosáhnou, ať už je to halal (povoleno) nebo harám, podle toho, co se jim zrovna líbí)
a neuznal pravé náboženství za své,
(i když mají náboženství, není to pravé náboženství, nejsou pravověrní)
Vojte proti těm, kteří, i když uznávají nějaké náboženství a projevují poslušnost a podřízení, neznají pravdu, nepodřizují se jí, nechodí po cestě pravdy a nepovažují za nejdůležitější cíl náboženství a víry poznávání pravdy, podřízení se jí a dodržování práva a spravedlnosti. Nepřijímají Boží rozkazy, Boží šarí’u, nechrání právo a spravedlnost, neprovozují spravedlnost podle Božího rozkazu a neuznávají Alláha, skutečného Boha, v jeho podstatě, vlastnostech ani v jeho činech a rozkazech, bez jakéhokoli partnera nebo protějšku, a neřeší spravedlnost pro všechno a pro každého, ať už stvořené nebo nestvořené. Vojte proti těm, kteří nemají takové náboženství a víru!
Pretože aj keď oni sami považujú svoje náboženstvo za pravé, v skutočnosti to tak není.
Aj keby ich náboženstvo bolo čiastočne pravé, nie je to čisté, pravé náboženstvo, ktoré patrí Bohu. Oni sa nevedomí pravého, čistého náboženstva, Islám, a neprijímajú žiť podľa pravého šaríatu. Preto ich náboženstvo nie je zbavené nepravdy a nespravodlivosti, a ich náboženská zbožnosť a oddanosť náboženstvu nie je pravou zbožnosťou a oddanosťou. Majú sklon k extrémizmu, fanatizmu a neústupnosti, vďaka čomu sú schopní páchať mnoho útlaku a nespravodlivosti aj vo mene náboženstva. Z tohto hľadiska je ich náboženská zbožnosť, ktorá nedbá na právo a spravodlivosť, rovnocenná bezbožnosti a nezákonnosti.
Je velmi pozoruhodné, že
v verši „
dînelhakk“ „pravé náboženství“
bylo nařízeno. To znamená
„Pravé náboženství“
je silnější než fráze.
„Pravé náboženství“
Tento výraz určuje úplnou a dokonalou hranici, která ukazuje podstatu a povahu pravého náboženství. Je založen na principu spravedlnosti, který je největší a nejvýjimečnější vlastností islámu, a který definuje ustanovení a cíl práva, zároveň jako největší cíl náboženství. Uznává právo Alláha jako základ a počátek všech práv, zohledňuje zájmy všech a prohlašuje, že vše a každý má své vlastní právo, čímž prohlašuje svrchovanost práva a posvátnost práv. Zvláštní důraz je kladen na význam ustanovení, která nařizují a oznamují přidělování úkolů a povinností a volbní postupy podle požadavků práva a spravedlnosti. Protože…
„U Alláha je jediným náboženstvím islám…“
(Al-Imrán, 3/19)
Podle toho, co je v Božích očích nutné, je náboženství jen islám. Jinými slovy, skutečný význam náboženství je podřízení se Božím přikázáním. Další významy náboženství, jako je trest, zodpovědnost atd., jsou odvozeny z tohoto významu.
Podstata náboženstva a náboženského vyznania je tedy v tom, komu se podřízení věnují. To může být něco falešného nebo nespravedlivého, ať už dobrovolně, nebo neúmyslně. Proto existuje mnoho nespravedlivých náboženství a náboženských směrů.
V tom je tedy podstata náboženství Alláha – podřízení se Alláhovi.
To znamená, že to není podvolení podle libovůle,
„Islám je podvolení Bohu, podvolení Bohu a jeho cestě.“
Je to poslušnost a oddanosť v úplnom a bezvýhradnom smysle, bez jakýchkoli pochybností a pochybností, a to je to, co zahrnuje slovo Islám.
„silm = mier“
a nachází se zde vše, co je obsaženo v pojmech míru a bezpečí.
„Kdo bude hledat jiné náboženství než islám, nebude to od něj přijato…“
(Al-Imrán 3:85).
Jakmile je tedy známo, co znamená náboženství, je jasné, že pravý islám znamená to, co pravda přikazuje a co pravda uznává. Především islám znamená podřízení se pravdě a oddanost jí, a to tak, že se její příkazy milují, přijímají a vykonávají bez jakéhokoli odporu.
Zkrátka,
Aby náboženstvo mohlo byť pravé a zasluhovalo si byť označované za pravé, závisí to od jeho úplného a dokonalého vzťahu k Bohu. Toho lze dosáhnout tak, že se jeho zdroj a ciele obrátí k pravdě, k Bohu a jeho právu, a že mu podřídí svou podstatu.
„My sme stvorili nebesá a zem a všetko, čo je medzi nimi, spravodlivo a na určený čas.“
(Al-Ahqaf, 46/3)
V súlade s tým, že každé stvorené bytosti je spolu s určeným časom smrti (ecel-i müsemma) dané právo, a že rešpektovanie práva tej bytosti znamená rešpektovanie práva Božieho, slúžiť tomu, aby sa právo Božích služobníkov, ba dokonca právo všetkého, čo existuje, poskytovalo v rámci Božích prikázaní, znamená byť náboženským človekom s pravým náboženstvom. Rovnako ako hranica každého pravého učenia spočíva v hranici jeho práva, tak aj pravda náboženstva spočíva v tom, že je pravdou práva, a právo je právom, ktoré je Bohu určené. Preto náboženstvo, ktoré nie je náboženstvom práva, to znamená, ktoré nemá vzťah k právu, ktoré ignoruje otázku práva a ktoré nie je v súlade s Božím prikázaním, nemôže byť pravým náboženstvom. Ani náboženská prax, ktorá nebráni právo a nesplňuje jeho požiadavky, nemôže byť pravou náboženskou praxou.
Avšak ti, o kterých se zde mluví, nepřijímají pravé náboženství, nepodřizují se pravdě, neznají právo a spravedlnost, nerozlišují mezi dovoleným a zakázaným a napadají práva druhých. Jak bude dále vysvětleno, napadají nejen práva lidí, ale i práva Alláha, pravidla náboženství, které Alláh ustanovil.
To platí pro ty, kteří neuvěřují v Alláha, neberou v úvahu posmrtný život, neuznávají, co Alláh a jeho posel zakázali, a neprijímají pravé náboženství – tedy pro část těch, kterým byla dána kniha, a kteří jsou zjevně charakterizováni těmito třemi vlastnostmi:
bez víry, bez úcty a nespravedlivý
Vojte proti nim, dokud ne složí cizju svýma rukama, a to v pokorném postavení. To znamená, dokud neuznají pravé náboženství – islám. Dokud ti, kteří dostali Písmo, ale odporují pravdě, ti nespravedliví, bezohlední a agresivní, nebudou vyčerpáni a nepodvolí se pod ochranu islámu a nepodniknou závazek platit cizju. Dokud nebudou schopni složit cizju, která je jim již dlužná, s úctou a bez zapomínání na své ponížené postavení. A tak od nich berte daň za hlavu, a neodchylujte se od víry v Alláha a posmrtný život, a neponáhejte se na harám (zakázané věci), a dodržujte právo a spravedlnost, a plňte příkazy pravého náboženství. Neboť je zřejmé, že pokud zapomenou na Alláha a posmrtný život, a budou konat to, co konají, a nebudou rozlišovat mezi harámem a halálem (povoleno), a nebudou považovat za harám to, co Alláh a jeho posel zakázali, a nebudou dodržovat Písmo a Sunnu (proroctví), a nebudou konat podle pravého náboženství, nemají právo bojovat ani pobírat cizju. Neboť tyto vlastnosti nejsou vlastnostmi těch, kteří bojují v džihádu, ale těch, proti kterým se vede boj. Nejsou důvodem k pobírání cizje, ale k jejímu placení. Právem takových lidí není vítězství, ale porážka, ne pobírání cizje, ale její placení.
„Cizja“
, od slovesa znamenajícího splatil dluh, vyjadřuje jakýsi význam splácení dluhu. Znamená to daň, kterou má plátce povinnosti splatit podle své dohody, která se na něj vztahuje v souvislosti s ochranou jeho života a svobody a která se musí splatit za této podmínky. I když se říká, že toto perské slovo je arabského původu, nemá to z šaríatského a právního hlediska žádný význam.
Záznam „An yedin“ platí pre každý z nasledujúcich významov:
1.
s ochotnou a bezostýchnou poslušností a úctou, a tak, aby nebylo nutné jeho vymáhání a vymáhaní pohledávek,
2.
Bezprostředně, bez zpoždění a bez odkladu,
3.
Každý z nich osobně, nikoliv prostřednictvím zástupce nebo někoho jiného,
4.
Od toho, kdo má ruce pro práci, kdo je silný, kdo je schopen vydělat si na živobytí, kdo dosáhl dospělosti, nikoliv od toho, kdo nemá příjem a je chudý a nemohoucí.
Ve všech čtyřech výše uvedených významech
„jed“
Toto slovo znamená ruka, která dává cizye.
Z pohľadu toho, kto je v danej oblasti odborníkom:
5.
Vzhledem k tomu, že jsou pod ochranou určité ruky, tedy proto, že jsou neschopni sami sebe chránit svůj život, majetek a další práva, a proto potřebují ochranu této ruky, lze říci, že právo této ruky je právem moci a autority. Podle toho slovo „ruka“ znamená moc a autoritu.
6.
Vzhledem k podané ruce, tedy k laskavosti a milosrdenství, které jim bylo projevováno, neboť porážka a ztráta moci a nezávislosti jsou sice velkou ponížením a neštěstím, ale i v takové situaci je placení džizje a osvobození od otroctví, získání práva na život a svobody a vstup pod ochranu spravedlivé vlády, která plní náboženské povinnosti, velkým požehnáním a milosrdenstvím, které je třeba přijmout s vděčností.
A to, co bylo doposud řečeno, je jen důsledkem a náležitostí této milosti. A teď
„an yedin“
protože záznam odhaluje a připomíná všechny významy
„odsúdený k poníženiu a zosmiešneniu“
Záznam je varovným signálem tej poníženej situácie. Lebo pokiaľ si tú poníženie nepripomenieme, nepoznáme hodnotu tohto požehnania.
„Ahkâm’ül-Kur’ân“
A Abu Bakr Džassás řekl: „Tím, co je míněno tímto záznamem, není to, že by se jim dostalo útrap a že by byli nuceni k zodpovědnostem, které by nemohli zvládnout, ale pouze to, že by byli podceňováni, nebráni v úctě a ponížováni…“
Nepochybne, ať už je ochrana jakýmkoli vděčným požehnáním, je přesto jen malostí, ponížením a vděčností ve srovnání s cti a výsadou být tím, kdo ochranu poskytuje. Zdá se, že tento verš se týká jizje (daň za ochranu) pro lidi z knihy (Židov a křesťanů). Nicméně, i pohané z toho mohou těžit.
„Postupujte s nimi tak, jak se postupuje s lidmi Písma.“
(Muvatta, Zekât 42)
Podľa hadísu. Existuje zhoda na tom, že čo sa týka platenia džizje, sú podobní Ahl-i Kitab. Ich mäso sa však nesmie jesť a je harám (zakázané) brať si ich ženy za manželky. Tento stav je všeobecne uznávaný na základe pokračovania hadísu. V súvislosti s týmto bodom je v súri Al-Ma’ida…
„Dnes vám je dovolené jíst čisté pokrmy. Jídlo těch, kterým byla dána Kniha, je pro vás dovolené, stejně jako vaše jídlo je dovolené pro ně.“
(Pozri aj verš 5 v súre Al-Májida, 5:5)
Čo sa týka ostatných pohanů, okrem mazdáistov:
V uvedených verších je pro ně zmíněn pouze islám, a ne jim je dovoleno platit džizju. V tomto případě také není žádné omezení, žádná výlučnost, která by znamenala, že džizja je vyhrazena pouze pro Ahl-i Kitab. Proto je tato otázka ponechána na úvahu a výklad.
Podľa Imáma Azama Abú Hanífu:
Cizja sa vyberá výhradne od Židov a kresťanov a od pohanov, ktorí nie sú Araby; od arabských pohanov sa však nevyberá, ale je im iba ponuknuté, aby sa obrátili na islám.
Podľa Abú Júsufa;
Od Arabů se nebere daň, ať už jsou to lidé z knihy, nebo ne. Od ne-Arabů se však daň bere jak od lidí z knihy, tak od pohanů.
Podľa Imáma Šáfi’a
; Ať už je to Arab, nebo ne-Arab, bereme je z řad lidí Písma, ale ne bereme je z řad pohanů, ať už jsou to Arabové, nebo ne-Arabové.
Imám Málik a Evzai zase
„berú sa od všetkých druhov nevěřících“
řekli.
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
