Vážení bratři a sestry,
Podmienka spravodlivosti, na ktorej sa školy náboženských názorov zhodujú, sa v príslušných veršoch spomína skôr v súvislosti s svedkami.
„s nimi jste spokojeni“
a
„spravedlivý“
vzhledem k tomu, že byly provedeny kvalifikace
(Al-Baqara 2/282; Al-Maida 5/106; At-Talaq 65/2)
je založená na hadíse, který uvádí, že svědectví toho, kdo zpronevěřil svěřeno, a toho, kdo se dopustil cizoložství, nebude přijato.
(Abu Dawud, „Aķżıye“, 16)
atď. důkazy také patří mezi argumenty, na kterých jsou založena hodnocení v této oblasti.
Vyhýbání se velkým hříchům, plnění povinností.
a ukazuje se, že kritéria, ako napríklad, že dobro musí převyšovat zlo, ovplyvňují definice spravedlnosti.
(Kásaní, VI, 268).
Osobe, která nesplňuje podmínky spravedlnosti
bezbožný
říká se. Vysvětlení skutků a stavů, které vedou k takové charakterizaci osoby a zamítnutí jejího svědectví, lze shrnout jako postoje, které vytvářejí dojem, že osoba nedává náboženství přílišnou důležitost a že její náboženská oddanost je slabá, ale v některých detailech existují různé přístupy.
Šafiiti
bezbožného
jeho svědectví za žádných okolností nepřijímá.
Hlavným argumentem v tomto ohľade je, že svedectvo je vnímané ako určitý znak hodnoty a úcty.
Hanéfité,
Aj keď trvajú na podmienke spravodlivosti, obecne považujú za dovolené, aby bezbožník v určitých situáciách vypovídal jako svědek, jelikož je způsobilý k zastupování.
Či už spáchal jakýkoli zločin a hriech, po pokání je jeho svedectvo prijateľné.
Hanefité vylučují z tohto pravidla osobu, která byla potrestána za pomluvu o cti (zastřelení), protože podle nich je nepřijetí svědectví této osoby součástí trestu, který má být uloženy. Tento názor opírají o příslušný verš.
(en-Nûr 24/4)
Okrem spôsobu, akým to chápal, pravdepodobne ho ovplyvnila aj myšlienka, že spáchaný zločin sa s výročím nijako nezhoduje.
Uvádí se, že názor některých malikitských právníků, že v případě rozšířené neřesti a absence svědků splňujících podmínky spravedlnosti může soudce z nutnosti využít svědectví těch, kteří jsou z dostupných svědků relativně lepší, aby se práva neztratila, byl přijat mnoha šafiitskými právníky, jako je Ezraí a Ahmed b. Abdullah el-Gazzî.
(Kásaní, VI, 268).
Kásaní upozorňuje na to, že by nebylo správné být v této věci příliš přísný, a říká, že pokud by se odmítlo svědectví toho, kdo jednou lhal, dveře svědectví by se zavřely.
(Bedâ’i, VI, 269, 270-271).
Z tohoto hlediska se mnoho teologů muselo vyjádřit k tomu, že neexistuje žádná podmínka, jako je například, že svědek nesmí nikdy hřešit, aby mohl svědčit.
Zistenie skutočného stavu svedkov z hľadiska spravodlivosti
(osvědčení)
Bylo diskutováno, zda je nutné, či nikoliv, přičemž Abu Hanifa považoval v otázkách právních norem, s výjimkou trestů a odvetných trestů, za dostatečnou vnější spravedlnost, zatímco Abu Yusuf a Muhammad stanovili jako podmínku čistotu svědka. V otázce, zda má soudce svědky prověřovat, i když se odpor straníka proti spravedlnosti svědka neprojeví, a zda se v případech trestů a odvetných trestů lze spokojit s vnější spravedlností, panuje v hanafitské škole shoda, že je nutné, aby soudce svědky prověřoval.
(H. Yunus Apaydın, „Şahit Md.“, DİA, 38/281)
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
