Vážení bratři a sestry,
Azrael, a.s., je jedním ze čtyř velkých andělů. Patří mezi čtyři anděly, kteří nesou Arš-i Âla, známé jako Hamele-i Arš. Andělé jsou Boží posli, nejednají sami od sebe, nepůsobí bez povelů, pracují pod velením a plní úkoly, které jim Bůh svěřil.
Koran, když popisuje anděly, uvádí, že se nikdy nevzpírali Bohu a okamžitě plnili jeho příkazy. (1)
A když popisoval anděla smrti, Azraila, řekl:
Anjel smrti, ktorý je vám určený, vám odobere duše a potom sa vrátíte k vášmu Pánovi.
„(2)“ takto popisuje a definuje úlohu Azraela. Vzhliadneme-li na tento verš, zjistíme, že Azrael plní pouze úlohu, která mu byla svěřena. Pracuje ve jménu Alláha, vykonává jeho práci.
Jak velká je podobnost, jak dobře příklad sedí, to se možná dá diskutovat, ale pro ilustraci: bezpečnostní složky jedná v zájmu státu a podle pravomocí, které jim stát a zákony svěřují. Pokud nám policie neumožní vstoupit na některá místa, můžeme obvinit policii z překážení?
V případě společenského incidentu okamžitě shromáždí a odvede všechny, bez ohledu na to, zda jsou viníci, či nikoliv. Poté nevinné propustí a viníky zadrží. Protože nejedná ve vlastním zájmu, ale pouze plní rozkazy, nikdo se nebrání a všichni čekají na výsledek.
Ak nemôžeme čeliť bezpečnostným silám, nemôžeme obviňovať políciu, nemôžeme sa snažiť ju zdiskreditovať, zneuctiť, takisto nemáme právo zneuctiť, zdiskreditovať, obviňovať z plnenia úlohy, ktorú mu Boh zveril, ani svätého Azraela, ktorý, podobne ako všetci andjeli, plní úlohu, ktorú mu Boh zveril.
Azrael, a.s., je pouze příčinou smrti. Zabíjet i oživovat je však výhradně v rukou Alláha. Tato skutečnost je vyjádřena v hadísu takto:
Azraíl (AS) řekl Bohu:
„Kvůli mé povinnosti sbírat duše se moji služobníci na tebe budou stěžovat a budou se na tebe zlobit,“ řekl. A Bůh v moudrosti odpověděl: „Mezi tebe a mé služobníky položíme závoj z neštěstí a nemocí, aby se stížnosti k nim dostaly a oni se na tebe nezlobili.“
„(3)“
Podobně i Azrael (a.s.) je jakýmsi závěsem. Aby se k Alláhovi nedostaly nespravedlivé stížnosti lidí, kteří nevidí skutečnou tvář smrti. Protože skutečně krásnou, milosrdnou tvář smrti nevidí každý. Smrt si může představovat jako niče, nicotu. Proto Alláh, podobně jako umisťuje mezi smrt a Azraela (a.s.) nemoci a neštěstí, aby se k Alláhovi nedostaly nespravedlivé námitky a stížnosti lidí, umístil Azraela (a.s.) jako závěs před smrtí. Nicméně, jak jsme uvedli, Azrael (a.s.) a ostatní neštěstí a nemoci zůstávají pouze příčinou. (4)
Rozzlobenie sa a urážanie Azraila (a.s.) kvôli jeho úlohe predstavuje z hľadiska viery vážné nebezpečenstvo a nie je vhodné pre veriaceho. Stejako ako nevíra v jediný pilier viery odďaľuje človeka od náboženstva, tak aj nenávist, rozzlobenie a urážanie Azraila (a.s.), ktorého Boh ustanovil ako príčinu smrti, činí človeka hriešníkom. Podobne, pri konci sveta, na konci dní, bude prvý, kto zatúži do trúby, Isrál (a.s.). Avšak toto zatúženie do trúby je len príčinou, ktorá spustí koniec sveta. Určovať Isrál (a.s.) za vinného a obviňovať ho z toho, že spustil koniec sveta, je vážnou chybou. Nakoniec je to Boh, kto koná, Isrál (a.s.) je len príčinou.
Azrael (Aleyhisselam) je zodpovedný za ochranu našich duší, čo je naše najcennější majetok. Stejně jako je důležité chránit naše cenné věci, je úkol Azraela (Aleyhisselam) mnohem důležitější.
V knize Šu’aľár k tomuto tématu Bediüzzaman říká:
„
Jednoho dne, když jsem se modlil a říkal: „Ó, můj Bože! Ochraňuj mě před zlem džinů a lidí díky úctě a přímluvě Gabrielovi, Michaelovi, Izrafilovi a Azraílovi!“, a zmínil jsem jméno Azraíl, které všechny třese a děsí, pocítil jsem velmi sladký, uklidňující a milý stav. Řekl jsem: „Alhamdulillah“, a Azraíla jsem začal skutečně milovat.
Protože jsem pevně cítil, že nejcennější a nejdůležitější věcí, které se člověk drží, je jeho duše. A že svěřit ji do silných a spolehlivých rukou, aby byla chráněna před ztrátou, zánikem a bezvládím, přináší hlubokou radost.
”
To znamená, že nemůžeme svěřit svou duši, kterou svěřit nikomu nechceme a o kterou se neustále obáváme, nikomu jinému než velmi spolehlivému a důvěryhodnému poslu Božímu, jako je anděl Azrael.
Slová ako „Azraela přelstil“ alebo „Azraela znehybnil“, ktoré sa používajú o tých, čo nezemřeli, lebo ich čas smrti nenastal a ich osud nebol naplnený, sú bezvýznamné a bezcenné. Takéto vyjadrenia sú nesprávne a zbytočné.
Nikdy se nestalo a nestane, aby Azrael přišel a pak se vrátil zpět, aniž by splnil úkol, který mu byl svěřeno.
Ani v případě proroků, kteří jsou Bohu nejbližší a jsou Božími posly, taková výjimka neexistuje.
Prorok prožíval své poslední chvíle. V té chvíli přišel anděl Gabriel s andělem smrti. Zeptal se na proročovo zdraví a pak řekl:
„Anděl smrti vás žádá o povolení vstoupit,“ řekl.
Keď mu to prorok dovolil, Azrael vešel dovnitř a posadil se před proroka.
„Ó, posol Boží!“ povedal, „Všemohúci Boh mi prikázal, aby som ti vo všetkom posluhoval. Ak chceš, vezmem ti dušu, ak chceš, nechám ju u teba.“
Prorok se podíval na anděla Gabriela, který mu řekl:
„Ó, posel Boží, Melei Âlâ na tebe čeká,“ řekl.
Na to náš Prorok řekl:
„Ahoj, Azraeli, splň svůj úkol,“ řekl a vydal duši. (5)
Znamená to, že Azrael, jakmile dostane rozkaz, se nevrací zpět, ani kdyby stál před Prorokem, kterého Bůh nejvíce miloval a který byl nejdokonalejším člověkem. Přitom Bůh svěřil rozhodnutí Prorokovi.
Pokud se to nedělo ani v případě proroků, je možné, aby se to stalo někomu jinému?
Podľa slov verše, „
Když přijde jejich hodina, nemohou ji ani o okamžik odložit, ani urychlit.
“(6)”
Smrť totiž není náhodná událost, ani se nestává sama od sebe. Její čas a hodinu určuje přímo Bůh.
Veď On dal život a On dá aj smrt. Jedno z Jeho mien je „Hayy“, ten, čo dáva život. A druhé je „Mümît“, ten, čo stvara smrt.
Doposud se nikomu nepodařilo uniknout smrti, nikdo se jí nemohl vyhnout a nikdo ji nemohl porazit. Až když se jim v tomto světě vyčerpalo dýchání, podlehli té velké pravdě.
Smrť navíc není nicost, prázdnota, ztráta, abychom se jí báli a trpěli strachem…
Především smrt není vůbec tak hrozná, ošklivá, strašná a děsivá událost.
Smrt je přechod, přechod z pozemského života do života věčného…
Je to záclina, kterou by měl každý, kdo chce žít věčně, odhrnout.
Touha po neskonečnosti, věčnosti a nesmrtelnosti je fenomén, který je přítomen v každém člověku, a to z povahy jeho bytí.
Ale kdy, kde a v jakém věku k úmrtí došlo? Nikdo o tom nic neví. Takové informace nikomu nebyly poskytnuty. Událost byla tou stranou, která smrt způsobila, utajena.
Smrť je totiž realita, s níž se můžeme setkat v jakémkoli věku, na jakémkoli místě, v jakoukoli chvíli a kdykoli. Je dokonce jasnější a větší realitou než život.
Jak říká Cahit Sıtkı,
„Kdo ví, kde, jak, v kolika letech?“
„Budeš královat jen na dobu jedné modlitby,“
„Na tom náhrobku, podobném trónu.“
Necip Fazıl také říká:
„Smrť je krásná věc, to je zpráva za oponou…“
„Zomrel by prorok, keby nebol krásny?“
Smrť není zánik, nicota, ztráta, konec a vyčerpání. Není to rozloučení bez návratu, odchod a cesta, po kterých se už nikdy nesetkáme a nebudeme se vídat. Pro člověka, který věří v život po smrti, je smrt příjezdem do nového, svěžího, věčného a nesmrtelného světa.
„V tom okamžiku, kdy se zvedají a spouštějí záclony,“
„Umění spočívá v tom, že dokážete Azra’ilu říct ‚Vítejte‘.“
——————————————————
(1) Al-Taḥrím, 66:6
(2) Prostrácia, 32:11
(3) Výklad Ed-Dürr-ül Mensur – Suyutî 5/173-174; Výklad Ruh-ul Beyan Ismail Hakkı Burusevî 7/114
(4) Zářící paprsky, 11. paprsek, 11. otázka, Bediuzzaman Said Nursi
(5) Tabakât, 2:259; Ibn-i Kesír, Sîra, 4:550.
(6) Nahl, 16:61
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovídích
