– Podle šafiitské mezhebské školy musíš při nákupu obětního zvířete na Kurban Bajram říct, že je to almužna, a nemůžeš říct, že je to oběť, jinak nemůžeš oběťové zvíře sníst. Existuje něco takového?
– Jaký je důkaz, že to tak je, a proč se to říká?
– Podľa toho, aby to nebolo považované za obetný dar, stačí, ak si pri obetovaní zvierata pomyslí na oběť k Eid al-Adha?
Vážení bratři a sestry,
Obetné zvieratko obetovať
Podľa Hanefitov je almužna povinná (vajib) pre muslima, ktorý je nábožensky považovaný za bohatého; Šafiiti ho považujú za sunnu (doporučenú prax).
Podľa hanafské teologické školy,
Zvieratko, které sa kúpi na obetovanie na Kurban Bajram, sa nepovažuje za obetné zvieratko. Jeho mäso si môže zjesť sám aj s rodinou a môže ho darovať, komu chce.
V šafiitskej teologické škole existujú k tomuto problému dva názory:
Podľa prvého názoru,
někdo
-pri nakupovaní vlastného majetku alebo pri jeho kúpe
– s odkazem na konkrétní zvíře
„Toto je moje oběť / kupuji to na oběť.“
řekl, že toto obětní zvíře je oběť za splnění přání/oběť za splnění slibu/povinná oběť. Všechno maso z této oběti musí být rozdané chudým. Pokud
„Doufám, že si to kupuji na obětního beránka.“
Na lekciích se neobětují oběti.
Stejně tak zvíře, které koupil.
aj keď má v úmysle obětovat zvíře na svátek Kurban Bajram,
pokud to nevyjádří ústně, pak opět toto
Zvíře se nemůže stát obětninou/obětným zvířetem. A jeho majitel si může z masa pochutnat.
(por. V. Zuhajl, el-Fıkhu’l-İslami, 3/599)
Podľa šafiitských učencov, ktorí takto uvažujú
„c’al“ (urobiť) „nezir“
je to v podstate to samé. To znamená
„Toto zvíře jsem určil jako oběť (jeho jsem obětoval)“
Vyhlásenie sa považuje za slib/obetný dar. Pretože zvieratko určené na oběť prestáva byť majetkom majiteľa a patrí Bohu. To znamená, že slovné vyhlásenie…
„určený pro oběť“
Je to povinnost majiteľa zvierata.
– Stručně řečeno, při nákupu obětního zvířete stačí, aby si dotyčný v duchu zamyslel, že ho obětuje na svátek oběti. Pokud to vyjádří slovy,
„Inšalláh“
Měl by použít i slovo, aby to nebyla určitá věc/věc určená k oběti/obětní dar.
Podle druhého názoru,
někdo
„Když si toto zvíře koupím, obětuji ho.“
tím myslí to zvíře
není to závazný slib/slib, který je nutné splnit.
Naopak, jelikož obřízka stále probíhá, může z ní jíst a může ji dát k jídlu i tomu, o kom to řekl.
(por. Zekeriya al-Ansari, Esna’l-metalib, 1/534-35)
– Imam Nevevíd tento názor zastával a potvrdil, že je správný.
(pozri al-Majmúʿ, 8/383)
Ale zdůvodnění pro to je,
„Živočích se nemůže stát obětninou/obětným zvířetem, dokud si ho člověk nekoupí, protože před nákupem není jeho majetkem.“
(Nevevī, tamže)
by mělo být ve formě
Musíme pochopit, že ak osoba toto vyjádření vysloví poté, co si zvíře koupí a stane se jejím majetkem, nebo pokud to řekne o zvířeti, které jí patří, pak je toto zvíře považováno za obětní zvíře/věnované zvíře.
r.
(viz. el-Fıkhu’l-Menheci Ala Mezhebi’i-Imami’ş-Šafii, 1/232)
– Podľa všeobecne uznávaného stanoviska je obětní oběť (Kurban) v šafiitskej škole náboženského práva (madhhab) potvrzenou sunnou. Stává se povinnou (vajib) ve dvou případech:
První:
Zvíře určené k oběti (tj. zvíře, které je ve vlastnictví dotyčné osoby od nepaměti, nebo které se do jejího vlastnictví dostalo nákupem, a které je určené k oběti tím, že dotyčná osoba prohlásí: „Obětuji toto zvíře“).
Po druhé:
Věnování, které je výslovně zasvěceno (tj. oběť, která je přímo zasvěcována s výrazy jako „obětuji toto zvíře pro Alláha“).
V oboch týchto prípadoch nesmie majiteľ jesť maso obetného zvieraťa.
(pozri al-Fıkhu’l-Menheci, agy)
-Niektorí učenci šafiitskej školy však tvrdia, že
„určený / stanovený“
aj keby sa obetné zvieratá považovali za určitý druh obetného daru/vyslúženia sľubu,
Vlastník si z jeho masa může dát.
(por. Nevevi, tamže, 8/416-17).
Absolútne zmiňování oběti v Koráne, bez označení, že je povinná, doporučená alebo sunna, a odporúčanie, aby si majitelia z nej jedli, podporuje tento názor:
Túto skutočnosť vidíme v veršoch:
„Z vašich obetí jimejte sami a nakrmte i chudých, kteří jsou v nouzi.“
(Al-Hajj, 22/28)
„Když oběti zvířata zabijete, jděte a jděte s nimi k těm, kteří o ně žádají, i k těm, kteří o ně nežádají.“
(Al-Hadž, 22/36)
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
