Je nějaký problém s modlitbou za blaho všech věřících i nevěřících? Je možné se modlit za odpočinek duše ne-muslimů?

Je podle šafiitské mezhebské školy něco špatného na tom, když se modlíme za dobro všech věřících i nevěřících?

Vážení bratři a sestry,

K neverícím

Modlitba je zakázaná.

Pretože popierajú Alláha svojím nevěřectvím. Je však možné modliť sa za dobro všetkých veriacích. Je dovolené modliť sa za to, aby nevěřící, kteří ještě žijí, našli spásu.

Rasulullah (s.a.v.) za svojho blízkeho, ktorý zomrel v neviere,

„Ak mi to Bůh nedovolí, budu se za něj modlit, aby mu bylo odpuštěno.“

(viz. Kurtubí, výklad verše 113 v súre At-Tawbah)

A po těchto slovech byl zjeven následující verš Koránu:

„Po tom, co se zjistí, že jsou obyvateli pekla, není vhodné, aby prorok a věřící prosili o odpuštění pro pohany, i kdyby byli příbuznými.“

(Al-Tawbah, 9/113)

Poslední modlitbu za Abdullaha ibn Ubaj ibn Salula, jednoho z pokrytců, vedl samotný prorok Mohamed (s.a.v.). (Kurtubí, VNI/218) (Přestože znal pokrytce, z politických důvodů je v chování nerozlišoval od věřících.) V této souvislosti byl zjeven následující verš Koránu:

„Nezastúpiš modlitbu za toho, kto z nich zomrel, ani nepostavíš sa k jeho hrobu, lebo oni popreli Alláha a jeho Posla…“

(Al-Tawbah, 9/84)

Praví sa, že aj nasledujúci verš sa týka tej istej témy:

„Ať už pro ně prosíš o odpuštění, nebo ne, je to jedno. I kdybys pro ně prosil o odpuštění sedmdesátkrát, Bůh je nikdy neodpustí. Je to proto, že popírají Boha a jeho posla. Bůh nevede k správné cestě společenství zvrhlých.“

(Al-Tawbah, 9/80)

Vzhledem k těmto textům se s problematikou podrobně zabýval zejména malikovský učenec Imám Karafí, který ji shrnul následovně:

„Modlitba za odpustenie nevěřícímu je nevěřectvím (ten, kdo se modlí, se stává nevěřícím). Pretože po tom, čo Korán v mnohých veršech jasne oznámil, že Boh neodpustí pohanům a že nevěřící navždy zůstanou v pekle, žádat o něco takového je popírání Boha a jako by…“

„Ó, Pane můj! Ty to tak říkáš, ale ten, kdo odpustí, udělá lépe.“

To by znamenalo, že se modlí za odpuštění hříchů nevěřícím. A to je kacířství. Je také hřích modlit se za odpuštění hříchů všech věřících. Protože z autentických hadísů víme, že hříšní věřící budou v pekle, byť jen na nějakou dobu.“

(Podrobnější informace k tomuto tématu naleznete v díle Karafiho, el-Furük, IV/259 a násl.)

Tento názor

Hanefité

je považován za poněkud těžkopádný a

„Modlitba za odpustenie hriechu neveriaceho je neverstvo, ale modlitba za odpustenie všetkých hriechov všetkých veriacich nie je hriechom.“

říká se. Ibn Âbidîn k tomu dodává:

„Problém pramení z toho, že víme z Božího slova, že Bůh nesplní svůj slib. Ale zda se Bůh také neobrací od svého slibu (svého slova a výhrůžky potrestání)? Karafi a ti, kteří ho následovali, si mysleli, že Bůh se od svého slibu neobrací, stejně jako se neobrací od svých slibů, a proto, pokud Bůh říká, že nevěřícího dá do pekla a že tam zůstane navždy, pak žádat něco jiného by znamenalo obviňovat Boha z chyby a popírat ho, což je nevěřící skutek. Hanífský Ibn Amir al-Hádž [zemřel 879 (1474), viz Mu’džam al-Mu’allifin, XI/274] si o modlitbě za nevěřícího myslel stejně jako oni, ale byl o něco shovívavější k modlitbě za všechny věřící. A to je pravda.“ [viz Ibn Abidin (Âmira), I/351, (Egypt), I/523]

Podľa toho je modlitba za osobu, která zemřela jako nevěřící, rouháním.

Avšak nemáme právo označovať za nevěřícího a odmiťovať ho považovať za věřícího toho, u koho je nevěra zjevná (bevâh), a to na základe jeho hříchů. Například, ten, kdo věří v jedinečnost Alláha, v poselství proroka Mohameda (s.a.v.), v celou Korán, ať už je to tyran jako Hádžádž, nemáme právo ho označovať za nevěřícího. Ale ten, kdo v to neuvěřil, nebo to ponížil, nemáme právo ho považovať za věřícího.

Takto je to v případě mrtvých a zvrácených nevěřících.

Prevládá názor, že je dovolené modlit se za to, aby se věřící, kteří žijí, dostali na správnou cestu. Protože když v den Uhudu byl Pán Boha (s.a.v.) zraněn v tváři a mu byly rozbité zuby, modlil se za pohany:

„Bože, odpusť mému lidu, neboť oni nevědí.“

Takto se modlili. Ibn Abbas také řekl:

„Věřící se modlili za své blízké, kteří zemřeli jako nevěřící. Poté přišel verš (Tevbe 113), který to zakázal, a oni se od nich modlit přestali. Ale tento verš jim nebránil modlit se za nevěřící, kteří byli naživu.“

řekl/řekla

(Kurtubí, výklad verše 113 v súre At-Tawbah)

Avšak podle Buhárího zprávy, tato slova, která pronesl Prorok Mohamed (s.a.v.) v Uhudu, nebyla jeho vlastní modlitbou. On je pronesl:

„Už predtým bol jeden prorok zranený a povedal to isté.“

řekl/řekla to ve svém stylu

(pozri al-Buhári, Magází; al-Múslim, Džihád 103)

Někteří dokonce tvrdí, že se nesmí modlit ani za pohana, který je ještě naživu.

(Kurtubí, VNI/278)

Avšak i v takovom prípade, pokiaľ slovo predchádzajúceho proroka v našom šariáte nebolo zrušené (a Allah vie najlepšie), nemalo by byť v rozpore s našou vierou modliť sa za obrátenie neveriaceho na pravú vieru. Pretože jeho obrátenie nie je nemožné a Allah neřekl, že neveriaci nemôžu byť veriaci na tomto svete, takže naše modlitby za to by znamenali, že trváme na tom, čo Allah (cc) povedal, že sa nestane.

S pozdravem a modlitbou…

Islám v otázkách a odpovídích