– Jak mám šířit poselství lidem, kteří pohrdají islámskými hodnotami; mám používat tvrdý tón, nebo mírný jazyk?
Vážení bratři a sestry,
Významné aspekty v poselství Proroka Mohameda (s.a.v.)
Vládce vesmíru, vládce všeho, je podle vyjádření Boha nejlepším příkladem pro věřící.
(Al-Ahzab, 33/21)
protože je to tak; jeho způsoby a formy šíření islámu jsou pro nás věřící jediným spolehlivým zdrojem. Vždyť prorok Mohamed (s.a.v.) šířil islám,
„Šeriatské právo stvoření“
Jak jsme řekli, jednal podle obecných principů, které se odehrávají v toku vesmíru, a pro svou komunitu vytvořil model pro všechny situace, s nimiž se v budoucnu mohou setkat. Kdyby chtěl, mohl by se modlit ke svému Bohu a získat vše, co by si přál; kdyby chtěl a kdyby to odpovídalo božské moudrosti, možná by všichni pohané byli zničeni nebo by se mohli stát muslimy. Ale jelikož by se to všechno dělo zázračně, nemohl by být příkladem, vzorem, který by se měl následovat.
Vzhledem k tomu, že Prorok Boží (s.a.v.) byl ve všech ohledech příkladem, v průběhu historie se lidé obětovali za věc, které se on zasloužil.
„Muži s pevným srdcem, odhodlaní a rozhodnutí překonat moře krve a potu; a když dosáhnou svého cíle, jsou dostatečně zralí na to, aby všechno svěřili svému Vlastníkovi, a jsou v úctě a respektu k Nejvyššímu Stvořiteli.“
vyrostl.
Prorok Mohamed (s.a.v.) šíril islám mezi lidmi
Pozývací úkol
Když se na to podíváme, zjistíme, že kromě mnoha dalších důležitých vlastností má i tuto:
princípy
můžeme říci, že i v nich existují určité principy:
1.
Trpezlivost‘,
2.
Mäkké jednanie a tolerancia,
3.
Gradualizmus
4.
Výsledky víš od Alláha,
5.
Vnitřní hloubka,
6.
Skromnost,
7.
Účetnictví.
Pokúsme sa teraz jednotlivé zásady podrobne roztrieškať:
1. Trpezlivost
V celém vesmíru se s největšími zkouškami a neštěstími potýkali právě proroci. Avšak právě oni projevili největší trpělivost tváří v tvář všem těmto zkouškám a neštěstím. Co se stalo prorokům Noemovi, Lótovi, Mojžíšovi, Ježíši, Janovi Křtiteli a Pánu vesmíru (s.a.s.), je víceméně známo všem věřícím. Nicméně všechny tyto zkoušky a neštěstí je nezastavily v šíření jejich poselství, naopak s trpělivostí a vytrvalostí pokračovali v hlásání Alláha a Jeho přikázání.
Práve tento všeobecný cieľ a úloha prorokov je v Koráne vyjádřená takto:
„Oni sú tí vyvolení, čo šíria Božie posolstvá, ctí Boha, bojí sa Jeho a bojí sa nikoho iného než Boha. A Boh stačí jako ten, kdo bude konať spravedlnost.“
(Al-Ahzab, 33/39)
V této souvislosti k proroku Muhammadovi Bůh říká toto ohledně šíření poselství:
„Ó, proroku! Zvestuj to, čo ti bolo zjavované od tvojho Pána! Ak tak neučiníš, neplníš poslanie. Boh tě ochráni pred zlými úmyslami tých, čo ti chcú uškodit. Boh nevedie neveriacich k správnej ceste a nedosiahnu svojich cieľov.“
(Al-Májida, 5/67)
Celý život proroka Alláha po přijetí tohoto posvátného poselství byl věnován šíření náboženství. Chodil od dveří ke dveřím a hledal známé tváře a srdce, kterým by mohl předat své poselství.
Reakce protistranu se nejprve projevovala v podobě lhostejnosti a bojkotu. Později pokračovala v podobě posměchu a zesměšňování. V závěrečné fázi se pak projevovala ve formě nejrůznějších mučení. Na cesty, po kterých procházel, se sypaly trny, při modlitbě mu na hlavu házeli trávicí trubky a byl vystaven nejrůznějším urážkám. Nicméně, Posel Alláhov se tímto vším nenechal odradit ani unavit. Protože to byl účel jeho příchodu na svět. Opakovaně navštěvoval všechny, včetně svých smrtelných nepřátel, a předkládal jim božské poselství. Ano, dokonce i nepřátelům víry a náboženství, jako byli Abú Džahl a Abú Lahab, navštívil jejich domy nevím kolikrát a vyprávěl jim o pravdě a realitě!… Procházel trhy, navštěvoval stan za stanem, aby mohl přispět k obrácení jedné osoby; každé dveře se mu zavíraly; ale on se znovu a znovu vracel ke stejným dveřím a opakoval totéž…
Keďže Mekka už neponúkala žiadnu nádej, odišiel do Taifu. Taif je mesto, kde sa žije pohodlný život. Taifčania, rozmazlení pohodlím a lenivosťou, boli tvrdší ako Mekčania. Celá zemanstvo a zástup sa zhromaždili a kameňovali Poslanca Božieho, áno, slnko, na ktoré sa ani andjeli neodvažovali pozerať, a vyhostili ho z Taifu. Ten, koho Posol Boží držal pri sebe, ako vlastného syna,
Zajd ibn Harisa
Zejd se pokusil chránit svého Pána a Pánů před kameny, které na něj létaly, a postavil se jim svým tělem, ale i tak ho kameny, které se ho dotkly, zanechaly celé tělo v krvi.
Práve se uchýlili pod strom, aby unikli z tej neprijatelstvom naplněné atmosféry, když náhle
Gabriel, svätý anděl
A nabízel, že pokud mu to bude dovoleno, může na ty zběsile pobíhající lidi srazit okolní horu. I v těchto chvílích, kdy byl prorok Allahův velmi urazěn, odmítal takovou nabídku. Ano, i kdyby to mělo být až v budoucnu, pokud by někteří z nich přijali víru, odmítal to kvůli nebezpečí, které by je mohlo potkat.
„Nie!“
říkal/říkala…
A pak zvedl ruce a modlil se ke svému Bohu:
„Bože můj,
Stěžuji se ti na svou bezmocnost, slabost a na to, že jsem v očích lidí považován za nic za to.
Ó, Ten, Který je nejmilosrdnější ze všech milosrdných!
Ty jsi Pánem těch, kteří jsou opovrženíhodní a ponížení, jsi i mým Pánem… Komu mě svěřuješ? Zlým, nepříjemným lidem, nebo nepřátelům, kteří mi škodí? Kdybych neměl tvůj hněv proti sobě, nevěnoval bych pozornost utrpení a neštěstím, která prožívám. Ale tvůj pokoj je přece jenom víc prostorný a víc prostý.
Božský, božský, božský
Útočiště hledám v Nuru Večhu, zdroji spásy pro světské i posmrtné záležitosti, které rozjasňují tmu, abych se vyhnul tvému hněvu a nespokojenosti. Bože, čekám na tvé odpuštění, dokud se ti nezaukáš! Bože, veškerá moc a síla je pouze ve tvých rukou.
Kým takto prosil, k nim sa potichu přiblížil neznámy muž a podal mu na tanieri hrozny, ktoré položil pred Proroka.
„Prosím, dejte si z toho.“
a prosí o to. Když Pán obou světů natáčí ruku k talíři, znamená to ve jménu Alláha.
„V jménu Alláha“
říká. Ten, kdo nabízí hrozny
Addas
Pro otroka jménem je to nečekaná událost. Zvědavě se ptá:
„Kdo jsi?“
Posel Boží odpovídá:
„Poslední prorok a můj poslední posel!“
Přepadl se na Addase a začal ho líbat… po léta hledal v nebi to, co teď našel na zemi, a to v okamžiku, kdy to nejméně čekal… a uvěřil.
(Ibn Hišám, Síra, 2:60-63; Ibn Kašír, al-Bidája, 3:166)
I v dnešní době by měl být trpělivost naším prvotním útočištěm proti obtížím, s nimiž se setkáme při šíření islámu.
V Koránu je slovo „sabr“ (vytrvalost, trpezlivost) zmíněno na více než osmdesáti místech a věřícím je nařáděno, aby se jím řídili.
„Vy, kteří věříte! Hledejte pomoc u Alláha trpělivostí a modlitbou. Alláh je s těmi, kteří jsou trpěliví.“
(Al-Baqara, 2/153)
Tento verš je jen jedním z nich. My, jakožto věřící,
Trpezlivost môžeme v živote uplatňovať vo troch kategóriách:
a)
Trpezlivost v časech neštěstí a zkoušek. To zařadí člověka mezi ty, kteří jsou trpěliví a spoléhají se na Boha.
b)
Trpezlivost v vyhýbaní sa hriechom. Tým dosiahne človek zbožnosti a stane sa z neho zbožný.
c)
Trpezlivost v uctívání a poslušnosti Bohu. Táto trpezlivost je dôvodom, prečo sa človek stane jedným z Božích miláčkov.
(Bediuzzaman, Slova, str. 353)
a) Trpezlivé snášení neštěstí a zkoušek,
Zanechať hnev znamená nebyť obětí, keď čelíme nepríjemným a bolestivým situáciám.
b) Trpezlivost v odvracení se od hříchů,
Dá sa toho dosiahnuť opúšťaním zlých skutkov, vyhýbaním sa vzburu a vytrvalosťou v týchto záležitostiach. To vyžaduje trvalú vieru a silné odhodlanie. Pretože hriech oslabuje vieru, zakaluje ju a odstraňuje jej svetlo a lesk.
c) Trpezlivost v uctívání a poslušnosti Bohu, i
Znamená to pokračovat v dobrých skutcích, být oddaný a jednat v souladu s islámskými principy.
(A. Zeydan, Základy islámské misie, 2:69).
K týmto druhom trpezlivosti je možné pridať aj:
– Trpezlivost‘ v zachovaní kuránskej cesty, bez zmeny smeru a kurzu, napriek lákadlám a krásám tohto sveta.
– Trpezlivost v práci, která vyžaduje čas a trpělivost, i v situacích, kdy čas šíleně spěchá.
– Pochopit jemnost v oddanosti rozkazu a s trpělivostí snést touhu po setkání až do rozkazu „ircî“.
Muslim se vyznačuje trpělivostí, aby se podrobil Alláhovi a získal Jeho přízeň. Tento druh trpělivosti je prostředkem k Alláhův lásce a přízni. V takové trpělivosti je důležitá upřímnost. Upřímnost znamená, že vše, co člověk dělá, dělá pouze a výhradně pro Alláhovu přízeň.
(Bediuzzaman, Lem’alar, 21. Lem’a).
Člověk by měl s harámem bojovat s tou samou trpělivostí. Odpor, který se projeví při prvním setkání se hříchem, zlomí špatné následky, které by z něj plynuly, a člověk tak tuto zkoušku překoná. Proto náš Prorok řekl Alímu:
„Na první pohled to vypadá dobře, ale ve skutečnosti je to naopak.“
řekl. To znamená, že lidské oko se může sklouznout k hříchu. Ale pokud ho člověk okamžitě zavře a odvrátí pohled, nebude mu to zapsáno jako hřích. Dokonce mu může být zapsáno jako zásluha za to, že se nedíval na to, co je zakázané. Takto je člověk neustále vystaven nebezpečí, že se dopustí hříchu. Čím více se brání tomu, aby se dopustil hříchu, tím více dosahuje zbožnosti a dosahuje vyšších stupňů zbožnosti.
Zkouška je v životě Božích služebníků zákonem. Bůh (s.w.t.) zkouší lidi, aby odhalil jejich vlohy a schopnosti. Taková zkouška ukáže, jakým způsobem lidé využívají svobodnou vůli a schopnost volby, které jim byly dány. Bůh zkouší své služebníky, kdykoli a jakkoli chce. Zkouška může přicházet i skrze nejbližší osoby. Proto by člověk měl mít na paměti, že zkouška může přicházet i skrze přátele, stejně jako skrze nepřátele, a měl by být k přátelům, kteří jsou nástrojem zkoušky v Božích rukou, laskavý.
2. Mierne správanie a tolerancie
Tolerance a laskavost (mírumilovnost) jsou jedním z nejdůležitějších pilířů, na kterých spočívalo šíření islámu naším Prorokem. K Prorokovi, který k lidem přistupoval s laskavostí a vysvětloval jim svou věc, Bůh projevuje svou laskavost a potvrzuje správnost a dokonalost jeho díla těmito slovy:
„Vtedy jsi k nim projevoval laskavost z milosti Boží. Kdybys byl tvrdý a tvrdohlavý, jistě by se od tebe odvrátili. Proto je odpusť a pros za ně o odpuštění. A v záležitostech se s nimi raduj. A když se rozhodneš, spolehně se na Alláha! Alláh miluje ty, kteří se na něj spoléhají.“
(Al-Imrán, 3/159)
Trpezlivost (hılm) je zvláštným zlatým klíčem, který byl dán Poslu Božímu. Tímto klíčem otevřel mnoho srdcí a zasedl na jejich trůny. Kdyby neměl tuto trpezlivost, mnoho neústupných srdcí by se setkalo s tvrdostí a na rozdíl od toho, co se stalo, někteří by se postavili proti islámu, jiní by se od něj možná vzdálili. Avšak díky trpezlivosti Posla Božího se tomu zabránilo a všichni, kdo přiběhli, vstoupili do islámu.
Jak je patrné z verše, laskavost pramení z milosrdenství. Kdyby byl posel Alláhov hrubý a drsný – což nikdy nebyl – všichni, kdo byli kolem něj, by se rozprchli. Je to díky nekonečnému milosrdenství Alláha, že ho učinil laskavým. To znamená, že jeho povahu učinil tak dokonalou a jeho podstatu tak laskavou, že se nikdy nezranily ani ruce, které se ho dotýkaly, a v chvílích, kdy očekávali trny, našli růže.
Zde považuji za užitečné zmínit několik hadísů týkajících se soucitu. Posel Alláhov (s.a.v.) řekl:
„Kto nemilosrdný k lidem, ten se nemůže od Boha milosrdenství dočkat.“
(Bukhari, Tevhid, 2; Muslim, Fezâil, 66)
„Buďte milosrdní k tým, čo sú na zemi, a tí, čo sú na nebi, vám prejavia milosrdenstvo.“
(Hákim, al-Mustadrak, IV/277)
„Kto nemiluje, toho nikdo nemiluje.“
(Bukhari, Edeb, 18; Muslim, Fazail, 65)
Prorok Mohamed (s.a.v.) vždycky projevoval shovívavost i k těm, kteří mu zlomili zuby nebo mu rozbili hlavu. Po dobytí Mekky se Mekané s napětím ptali, co se s nimi stane, a Prorok jim odpovídal s laskavostí, bez ohledu na to, že ho s plačícími a starými tvářemi vyhnali z jeho domova a útočiště.
„Odcházejte, všichni jste svobodní.“
Takto nařídil. Oprostil Abú Sufjána a změkčil jeho srdce, aby se stal muslimem. Oprostil také Wahšího, vraha svého strýce, který mu byl jako vlastní krev, a Ikrimu, syna Abú Džahla. A mnoho dalších takových, které objal a neúčtoval jim za tolik zla, které spáchali.
Nezvykávala lupiť na chyby druhých, ale namiesto toho, aby ich obviňovala za ich chyby a ponižovala ich v očiach spoločnosti, žila sama správne a krásne a bola tak príkladom pre ostatných.
Niekedy sa pred ním objavili ľudia, ktorí sa správali hrubo a urážali ho. Keby len zdvihol prst, sto mečov by sa mu zrútilo na hlavu. On však vždy na toto hrubé správanie reagoval s ohľadením a na všetky tieto činy odpovedal s pochopením.
Buhárí a Muslim vyprávějí z hadísu Abú Saíd al-Hudrího: Přišel k Prorokovi (s.a.v.) muž jménem Zú-l-Huvejsira. Prorok v té době rozdílel válečnou kořist. A k Prorokovi se drzě obrátil slovy:
„Jé, Muhammad, buď spravedlivý!“
(Keby nám to někdo řekl, myslím, že bychom se vážně otřepali. Přitom jsme možná skutečně spáchali nespravedlnost. Ale ten, komu to bylo řečeno, byl prorok pověřený přivést na svět spravedlnost.)
Vtom se tam objevil Umar ibn al-Chattáb a na toto neúctivé oslovení prudce zareagoval:
„Dovol mi, aby som toho pokrytca zabil, ó, poslu Boží!“
der.
Po tom, čo prorok Mohamed (s.a.v.) uklidnil Omaara a tých, čo s ním súhlasili, obrátil sa k tomuto mužovi a povedal mu iba toto:
„Bohéžele, ty! Kdo jiný by mohl být spravedlivý, když já sám nejsem spravedlivý?“
(Búhárí, Etika, 95; Muslim, Zákát, 142)
Tento výrok našeho Páně (s.a.v.) lze v jiných zprávách interpretovat i tak, že ukazuje, jaký smysl pro zodpovědnost měl:
„Boh mi požehnaj, ak budem konať nespravodlivo, to znamená, že som zničený. Boh ti požehnaj, ak budem konať nespravodlivo voči tebe, lebo ty, proroku, ideš za mnou!“
…
3. Postupnost
Když se podíváme na obecné události probíhající ve vesmíru, vidíme postupnost. A právě tato postupnost je jedním z nejdůležitějších aspektů šíření islámu. Víme, že náš Prorok (s.a.v.) šířil islám postupně, krok za krokem, a že Korán byl zjevován postupně po dobu 23 let. Tato 23 let, rozdělená na dvě období emigrací, je první období Mekky a druhé období Medíny.
Aj keď je možné hovoriť o určitých obdobiach aj v mekkskom období, je možné ich chápať ako dve fázy: fázu, v ktorej bolo posolstvo ešte tajné, a fázu, v ktorej sa stalo verejným. V súvislosti s posolstvom a jeho formou v Mekke je tento verš mimoriadne výstižný:
„Vyzývej ľudí k ceste k Bohu múdrosťou a krásnymi, rozumnými radami a v správnom čase s nimi bojuj najlepším možným spôsobom. Váš Pán totiž najlepšie vie, kto sa odchýlil od cesty, a kto sa k nej správne vráti.“
(Nahl, 16/125)
Vzniklé v Mekce, verše, které byly zjevovány v Mekce,
Všeobecne obsahuje základní principy víry, morální zásady, kritéria chování a rady.
Medínské období,
Byla to doba, kdy se na jedné straně utvářel a upevňoval systém islámského práva a na druhé straně se usilovně snažilo zcela odstranit překážky mezi člověkem a Bohem.
(Bútí, S. Ramadán, Fıkhu’s-Sîra, str. 95).
Pán vesmíru (s.a.v.) v každej z týchto fáz povolania vykonával svoju úlohu spôsobom, ktorý bol vhodný pre danú dobu, a nepodával nikomu úlohu, ktorá by ho zranila alebo poškodila, ako keby ste dali 40 kg břemene někomu, kdo má nosnost 10 kg. Choval se k lidem podle jejich schopností a připravil tak půdu pro to, aby se lidé k islámu přiblížili a víra se jim dostala do srdcí.
Tento princip, který pronesl Posel Alláhov, je jedním z hlavních principů, které budou pro věřící příkladem až do konce světa. Známý cestovatel Abdurreshid Ibrahim, který navštívil Japonsko na počátku 20. století, popisuje takto událost, která se mu přihodila:
„Japoncovi, který se stal muslimem díky mému vysvětlení islámu, jsem zpočátku mluvil jen o povinných modlitbách (fard). Začal je tak i konat. Ale jednoho dne, když mě viděl konat sunnu, mě požádal, co to je. Tak jsem mu řekl, že je to sunna Proroka Mohameda.“
„Tak proč mi to neřekneš dřív?“
zeptal se. Já jsem mu odpověděl:
„Keby som ti to povedal, keď si sa stal prvým moslimom, mohlo by to byť pre teba ťažké.“
Odpověděl jsem.
‚Máte pravdu.‘
„A od toho dne začal dodržovat i sunnu modlitby.“
(Abdürrešid Ibrahim, Islám v Japonsku, 1:156).
4. Spoléhat se na výsledky pouze od Alláha
Náš Pán (s.a.v.) činil vše, co bylo v jeho silách, a zbytek ponechával na Bohu. Nevychvaloval se úspěchy, které mu Bůh dal, ale naopak často říkal, že každý dobrý výsledek pochází od Boha a že bez jeho pomoci by nic nebylo možné.
Ti, čo kráčali po ceste nášho Pánaboha (s.a.v.), vždycky považovali úspech a víťazstvo za dar od Neho a neopíjali sa víťazstvami, ktoré dosiahli, ani sa nechovali nerozvážně.
Věřící by měl plnit svou povinnost a neměl by se vměšovat do „povinnosti“ Alláha. V souvislosti s tím nás zaujal příklad, který je pro nás poučný:
Je všeobecně známo, že když se Jalal ad-Din Manguberdi, jeden z hrdinů islámu, který několikrát porazil armádu Džingischána, chystal do války, jeho vezíři a velitelé mu řekli:
„Ty zvítězíš, Bůh tě obdaří vítězstvím.“
Džalal ad-Din Manguberdi, Chórezmský šáh, jim řekl:
„Som povinny konať na ceste džihádu, ako mi to Boh prikázal. Nebudem sa vmáhať do Božích záležitostí. Je to Jeho úloha, aby dal víťazstvo alebo porážku.“
(Nursi, Lem’alar, Sedmnáctá Lem’a)
Samozrejme, s takýmto porozumením sa u ľudí nevyskytuje sklon k pýche a arogancii a pri každom úspechu neprojevují svoj „ego“.
5. Vnútorná hĺbka
Prorok Mohamed (s.a.v.) dosáhl nejvyššího vrcholu i co se týče vnitřní hloubky. Neboť byl nejvíce asketickým z asketů a nejvíce zbožným ze zbožných. Tak se bál Boha, že se mu zdálo, jako by mu srdce mělo přestat bít. Byl tak citlivý a vnímavý, že jen zřídka se stalo, aby mu netekly slzy a nehrdzal. V bouři byl jako moře, v klidu jako oceán.
Hloubka vnitřního života se dosahuje skrze asketismus a zbožnost. Prorok Mohamed (s.a.v.) je ten, kdo to ve svém životě nejlépe uplatňoval.
Abstinenčné správanie,
Je to stav, kdy se člověk neraduje, i kdyby mu byl světem dán celý svět, a nezasmužuje se, i kdyby mu byl celý svět odňat. Tento stav dosáhl vrcholné úrovně u Poselství Božího. Kdyby mu patřil celý svět, pravděpodobně by se nezačal radovat více, než kdyby našel jedno zrno ječmene. Kdyby mu byl celý svět odňat, nezasmužil by se více, než kdyby ztratil jedno zrno ječmene. Takto ho duchovně opustil. Toto opuštění však nikdy neznamená opuštění světa v doslovném smyslu. Protože to On nám ukázal nejrozumnější a nejkrásnější cesty k dosažení cílů.
Prorok (s.a.v.) nevěnoval světu žádnou pozornost. Jednoho dne vstoupil k Prorokovi (s.a.v.) Hz. Ömer (r.a.). Prorok (s.a.v.) ležel na slaměném ruli a na jedné straně jeho tváře zanechala ruli stopy. V jedné části místnosti ležel opracovaný kožený potah, v druhém rohu malý vak s několika hrstmi ječmene. To bylo vše, co se nacházelo v místnosti Proroka (s.a.v.). Hz. Ömer (r.a.) se při pohledu na tuto scénu rozplakal. Když se ho Prorok (s.a.v.) zeptal, proč pláče, Ömer (r.a.) odpověděl:
„Ó, Poslání Boží! Zatímco vládci a králové leží na peříových matracích ve svých palátech, ty, pro tvou tvář byl stvořen vesmír, ležíš pouze na suché rohoži, která ti zanechává stopy na tváři. To, co jsem viděl, mě přimělo plakat.“
Na to mu odpověděl. Poté mu Posel Alláhov odpověděl:
„Nechceš, aby svet patril jim a my sme mali posmrtný život, Omer?“
(Buhárí, Výklad, 21)
V iné tradícii sa o ňom spomína, že povedal:
„Co by mě mohlo zajímat na tomhle světě? Jsem jako poutník, který se zastaví pod stinem stromu a pak pokračuje dál.“
(Tirmizí, Zühd, 44; Ibn Máďa, Zühd, 3)
Na svět přišel s posláním. Lidem přinesl v myšlenkách i v citu nový život. Až své poslání splní, opustí svět. Předpokládat, že by se člověk tak vzdálený světu mohl k něčemu světskému sklonit, je proti zdravému rozumu. Ano, nikdy se světu nepodvolil a nikdy se nepoddal pokušením…
Ano, on sám žil to, co učil své společenství, a ve všech ohledech byl pro ně příkladem. Ve skutečnosti by nikdo nedokázal žít tak, jak on. V osobních modlitbách byl velmi disciplinovaný a vážný k sobě samému. Jeho celý život byl jako naprogramovaný na modlitbu. Samozřejmě, modlitbu by nemělo být omezovat pouze na to, co známe, jako je modlitba, půst atd. On vykonával každou svou práci s vědomím modlitby.
(age, 2:478)
Svět se k němu opakovaně obracel a snažil se mu vnucovat své myšlenky, ale on ho pokaždé odrazil.
(Ibn Hanbal, Musnad, 2:231)
Práve služobníci našej doby by sa mali, berúc si za vzor svého Pána, zamýšľať hlboko dovnútra a nemali by zanedbávať vnútorné ovládnutie seba samého vedľa vonkajšieho víťazstva.
Ak je človek ponechaný samému sebe a jeho vášni a túžby sú ponechané bez kontroly, jeho priepasť k svetu a záujem oň narastá. Až sa svet stane jeho najvyšším cieľom a smyslom života. Avšak, ako hovorí Korán…
„Užitky světského života jsou jen malé, ale odměna v tom druhém světě je pro ty, kteří se vyhýbají hříchům, jen dobro a nikdo z vás nebude poškozen ani o vlas.“
(Al-Nisá, 4/71)
Věřící by se proto měl zaměřit na vnitřní prohlubování a neměl by být nedbalý v přípravě na posmrtný život. Ti šťastní, jejichž chování je pod kontrolou duše, vždy povedou k uspokojení Stvořitele, k lidskosti a ctnosti.
6. Skromnost
Skromnost a pokora Proroka Alláha září jako hvězda, a to jak z hlediska jeho moudrosti, tak i z hlediska jeho poselství. Čím více ho lidé poznali a přijali, tím hlubší se stala jeho skromnost. Pokora a skromnost se zdály být s ním od narození… a s ním se rozvíjely až do konce jeho života. Jednoho dne přišel anděl a zeptal se:
„Chceš být prorokem z řad otroků, nebo prorokem z řad králů?“
Gabriel mu šepotal do ucha:
„Buď pokorný pred svojím Bohom!“
A Posel Boží odpověděl:
„Chci být prorokem, který jeden den leží hladový a prosí, a druhý den je sytý a vděčný…“
(Hejsemi, Mecmau’z-Zevâid, 9:19-20.)
Vždy se považoval za člověka jako každý jiný a nikdy se od ostatních lidí neodlišoval.
A zase jednou se podíval na muže, který před ním třásal se strachy, a řekl:
„Neboj se, bratře! Jsem také dítě ženy, která, stejně jako ty, jedla jen suchý chléb…“
(Ibn Máďdž, Et’ime, 30)
Áno, my, jakožto muslimové, by sme sa mali vzorovat v našom prorokovi.
Svetské postavení a hodnosti, majetek a statky by neměly člověka rozmazlovat a nechat ho zapomenout na sebe sama. Kvalita úkolů, které jsou člověku svěřeny, ho nemění v jiné bytosti. Proto by se člověk měl vždy a všude považovat za člověka mezi lidmi.
I když Pán vesmíru vstupoval do Mekky jako vítězný velitel, zachovával si skromnost a pokoru, kterou projevoval i v chvíli, kdy byl nucen ji opustit. Sklonil hlavu tak nízko, že se jeho požehnaná hlava dotýkala trůnu, tak nízko, že se dotýkala i hřebene hřebene koně…
Hadís, který nám předal Hadžr Aš-Šajbání prostřednictvím Hadžr Aš-Šajbání, nám vypráví následující:
„Posol Boží se choval doma jako každý jiný člověk. Opravoval si vlastní oblečení, opravoval si boty a pomáhal svým manželkám s domácími pracemi.“
(Tirmidhi, Šemáil, 78)
Během toho, co dělal tyto věci, se jeho jméno zmiňovalo na mnoha místech světa; všichni o něm a o náboženství, které přinesl, hovořili. Tak si uspořádal svůj čas, že mezi těmito důležitými povinnostmi dokázal najít čas i na takové věci. Vládl na vrcholu každé krásné ctnosti.
Skromnost není ponížení a pýcha není důstojnost.
Ohľadne pokory a pýchy Pán vesmíru (s.a.s.) povedal:
„Kto sa pred Bohom pokorí o jeden stupeň, toho Bůh povýší o jeden stupeň, až ho postaví na nejvyšší místo v rajské zahradě Firdaus. A kto sa pred Bohom chová arogantne o jeden stupeň, toho Bůh poníží, až ho postaví na nejnižší stupeň v pekle.“
(Münziri, et-Tergîb, IV/339)
7. Účetnictví
Nejvyšším příkladem těch, kteří žijí život v neustálém pocitu odpovědnosti a zodpovědnosti, je opět Pán vesmíru. On věděl, jak těžké břemeno je služba, a s tímto vědomím se neustále snažil připravit se na den soudu. V této souvislosti upozorňoval svou komunitu na následující:
„Než vás někdo bude chtít něčeho zprostit, zprostit se toho sami…“
[viz. Tirmidhi, Kijáma, 25 (č. 2459)]
Samozrejme, velké zúčtování bude velmi náročné. Musíme se na ten den připravit. V této souvislosti bych rád uvedl rozhovor, který proběhl mezi naším Pánem a svatou Aíšou:
Jednoho dne, když se Pán vesmíru (s.a.v.) přiblížil k Aišě, matce věřících, našel ji v pláči.
„Aišo, co tě to tak rozplakalo?“
ptá se. Naše matka Aicha odpovídá:
„Ó, Posláníku Boží, přemýšlel jsem o Dni zmrtvýchvstání a hrůza toho dne mě přiměla plakat. Na ten den si vzpomenete na své blízké?“ A Posel Boží odpověděl:
„Existují tři místa, kde si nikdo nikoho nepamatuje, Aišo. Jsou to místa, kde se rozdávají knihy skutků, kde se skutky váží a kde se prochází přes most Sirát.“ Protože každý,
„Zajímalo by mě, jestli mi bude kniha skutků předána zprava, zleva, nebo zezadu?“
zaujíma ho, čo sa stane. Zvažují se skutky,
„Zvítězí mé dobré skutky, nebo mé hříchy?“
protože
,
„Přeji si, abych mohl projít přes most Sirát a dosáhnout ráje a spatřit tvář Alláhovu, nebo se mi ztratí opora a propadnu do hlubin pekla?“
budou se s napětím ptát.“
A právě v souvislosti s přípravou na tento hrozný den Prorok (s.a.v.) upozorňuje pozornost celé své komunity, a to prostřednictvím svých blízkých, takto:
„Synovia Abdemanáfovi! Snažte sa zachrániť svoje duše, ktoré sú v rukách Božích, lebo ja vám nemôžem pomôcť.“
Posol Boží ještě více zúžil kruh a obrátil se ke svému kmeni s těmito slovy:
„Ó, potomci Hašimovi, snažte se zachránit své duše, které jsou v rukou Alláhových, neboť já pro vás nic nemohu udělat.“
Náš Pán (s.a.v.) tento okruh ještě více zužuje a říká totéž o svém strýci Abbásovi, tety Safii a dceři Fátimě.
Z toho chápeme, že se musíme připravit na posmrtný život ještě předtím, než do něj vstoupíme. Vždyť ráj a spatření Alláha se získávají na tomto světě, ne v ráji. V blahoslavených slolech našeho Proroka…
,
„Tento svět je pole pro posmrtný život.“
(Aliyyülkârî, el-Masnû‘, I/135; el-Aclûnî, Kešfü’l-Hafâ, I/1320)
Čo zasadíme na pozemku tohoto světa, to sklidíme na sklizni v tom druhém.
Vládce obou světů, který se pod tíhou těžkého otroctví trápí a sténá,
„Kapitoly Húd, Al-Vákia a Al-Mursalát mě zestárly.“
takto nařídil. V súře Hud k němu řekl:
„Buď rovný a spravedlivý, tak jak ti bylo přikázáno.“
(Hud, 11/112)
Takto bylo nařízeno. Tato pravda byla ta, kterou pro svého proroka stanovil Bůh. A od něj se požadovalo, aby tuto linii chránil…
Poslanci
Vyprávěl o tom, jak se lidé rozdělují do skupin pro nebe a peklo a jak se v hrůze svíjí.
Vskutku,
Opět ukazoval a odhaloval tyto skupiny. To, co je popsáno v těchto súrách, naplňovalo proroka Alláha hrůzou a stárlo ho…
Naši vzácní Spolužiaci, kteří žili pod tíhou zodpovědnosti a pocitu odpovědnosti, až jim doslova křupaly kosti, vedli život s maximální pečlivostí a byli nám ve všem příkladem.
Svatý Abú
Ibrahim (ra) i po tom, co se stal kalifem, si i nadále vydělával na živobytí střečením ovcí svých sousedů.
Avšak na naléhání chalífy Umara a dalších předních Sahabů se vzdal stáčování ovcí a souhlasil s malým platem, aby nedošlo k narušení státních záležitostí. Po jeho smrti,
„A nechť je předán mému nástupci na postu chalífy.“
a zanechal po sobě malou krabičku s dopisem. Když krabičku otevřeli, našli uvnitř drobné peníze a vzkaz. Vzkaz zněl:
„Plat, který mi byl přidělen, mi v niektoré dni prišiel príliš vysoký. Hanbím sa pred Bohom, že by som ho mal utratit, lebo to sú peniaze obyčajných lidí.“
Ochranářský instinkt u Omera, který se nad tímto stavem rozplakal,
„Zanechal jsi nám život, který se nedá žít.“
řekl.
I Prorok Omar žil skutočne vzorový život.
Jeho život byl považován za vzor k napodobování i pro ne-muslimy. Mahátma Gándhí, zakladatel Indie, který žil staletí po něm, oslovil svůj národ těmito slovy:
„Ó, lidé, slibuji vám spravedlivou vládu, jako byl spravedlivý Omar, vůdce muslimů.“
(Sırma, İ. Süreyya, Poznámky k výuce islamských dějin)
Žili plnohodnotný život v tomto vědomí a pochopení a osvětlili nám cestu. Naším úkolem jako věřících je jít po této osvícené cestě, postupovat vpřed a chránit jejich odkaz.
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
