– Moja matka je proti tomu, aby som si dala hidžáb, a hovorí: „Ak si ho dáš, nebudem ti odpúšťať.“…
– Je mi šestadvacet a nejsem v hidžábu. V poslední době o něm hodně přemýšlím, ale stále jsem se nerozhodla.
– Je to trochu těžké, studuji na univerzitě a zároveň pracuji. Nemohu pracovat s hidžábou.
– Na druhou stranu, moje matka je proti tomu. Někdy mi dokonce řekla: „Když se zamaskuješ, nebudu ti odpouštět.“
– Ale já si to přeji, protože je to Boží přikázání, a doufám, že se mi to splní.
– Nevím, jak to dopadne, přemýšlím, jestli to vůbec zvládnu.
Vážení bratři a sestry,
Abychom vám zodpověděli vaši otázku, zasíláme vám rozhovor s profesorkou Dr. Ümit Meriç Hanımefendi:
Meriç, která problematiku hidžábu posuzuje z pohledu socioložky, také popisuje, jak se k němu sama dostala ve věku třia padesáti let.
Z historického hlediska ženy v této oblasti nosí pokrývku hlavy už tisíc let.
Odhalování hlav má za sebou sotva stoletou historii. Takže, pokud se má položit nějaká otázka, tak je to…
„Jak se zakryli?“
nie,
„Proč někteří otevřeli?“
Měla by to být otázka.
Verejná mienka ho považuje za najväčšieho mysliteľa.
Dcéra Cemila Meriça
známa je jako dcera. Ale nejen jako dcera, ale také jako sekretářka, pomocnice, oči a ruce svého slepého otce, která po třicet tři let psala knihy, které mu diktoval, a četla mu. A také jako jeho spřízněná duše… Ale Ümit Meriç je, kromě toho, že je dcerou svého otce, také významná intelektuálka a vědkyně, jedna z předních osobností Turecka.
Prof. Dr. Ümit Meriç,
Tridsať rokov pracovala na Fakulte literatúry Istanbulské univerzity jako docentka a profesorka. Na najstaršej katedře sociologie, kterou založil Ziya Gökalp, působila jako první profesorka a vedoucí katedry a vedla „Výzkumné centrum sociologie“.
V roku 1999 požiadal o odchod do dôchodku.
Musel to udělat; protože v noci z 19. na 20. srpna téhož roku, kdy se celá oblast Marmara stále chvěla následnými otřesy po velkém zemětřesení, on…
Rozhodla se, že si zakryje hlavu.
Protože žila v zemi, kde se nošení hidžábu a akademické působení nepropojují, musela se rozhodnout pro jednu z těchto dvou věcí.
Rozhodla se nosit hlavní šátek.
Šel jsem za Ümitom Meriçem, abych s ním probral příběh jeho náboženského obnosu. Ale on dal přednost vyprávění o svém vztahu s Bohem.
– Pokud chcete, začněme s vaším osobním příběhem; jak jste se rozhodla nosit hidžáb, když jste do 53 let žila jako žena s odhalenou hlavou?
Ümit Meriç:
Vyrostl jsem bez náboženského výchovu a strávil jsem významnou část svého života
agnostik
Jsem člověk, který celý život strávil tím, že se snažil porozumět společnosti a vysvětlit ji. Jsem profesorem sociologie. Třicet let jsem sociologii učil, tedy jsem se snažil porozumět společnosti a vysvětlit ji.
Ale nakonec jsem se dostal do bodu, kdy…
Aj keď ma to, co som sa naučil, částečne uspokojilo rozum, neuspokojilo to můj duch.
Tridsiat rokov som venoval sociologii, ale výsledok bol v značnej miere sklamaním. Na najzákladnejšie otázky o existencii som nenašiel odpoveď a upadol som do hlbokej duševnej krize. Chystal som sa spáchať samovraždu, nedokázal som takto ďalej žiť.
– Jak se na to dělaly dotazy?
Ümit Meriç:
Filozofické otázky týkající se existence a smyslu bytí, ako napríklad to, či existuje duša za hranicami tela, podstata duše, myšlienka smrti, strach zo smrti, strach zo straty blízkych…
Uvědomila jsem si, že jsem se po celá léta starala o své tělo, ale zanedbávala jsem svou duši.
Vzápětí před velkou krizí moje duše našla řešení tohoto hladu:
Rozhodol jsem se, že budu vykonávat náboženské obřady. Bylo to v roce 1977.
Už při první modlitbě jsem pochopil smysl svého bytí. Objevil jsem Alláha, který je se mnou v neustálém spojení. Bylo to jako znovuobjevit Ameriku.
– Zhoršil se váš vztah k vědě, když jste objevili Boha? Ztratili jste veškerou důvěru ve vědu, která vás zklamala?
Ümit Meriç:
Rozhodně ne. Vědu mám moc rád. I když ji neuctívám v pozitivistickém smyslu a vidím její omezenosti, respektuji ji i v těchto omezenostech. Ale věda je jen závorka v kontextu světa.
Na otázky, které jsem hledal, jsem našel odpověď v modlitbě v pokleku.
To, co říkám, není popírání rozumu, ale překročení rozumu. Vždyť náboženství je nad rozumem, není v rozporu s rozumem.
–
A co se stalo s vaším strachem ze smrti?
Ümit Meriç:
Úplně jsem ho porazil. Teď se na smrt moc těším. Smrt pro mě bude nová a mnohem větší zkušenost; začátek zvědavé cesty. Smrt pro mě bude růst, rozšiřování, osvobození mého ducha z tělesné klece a zbavení se omezení času a prostoru.
– Začali jste se modlit, ale měli jste hlavu odhalenou?
Ümit Meriç:
Ano… Upřímně řečeno, vždycky jsem si více cenila modlitby než zahalování. Pokoj v pokleku jsem považovala za mnohem důležitější. V té době jsem o zahalování neuvažovala. Například jsem uvažovala o poutním cestě do Mekky, ale o zahalování hlavy jsem neuvažovala. Byla jsem univerzitní profesorkou, měla jsem své místo ve společnosti a sociální život. Navíc jsem byla žena, která se líbila sama sobě, která ráda se zdobila; chtěla jsem vypadat hezky pro svého manžela, chtěla jsem se mu líbit. Takže asi proto, že se všechny tyto faktory sebraly dohromady, jsem o zahalování vůbec neuvažovala.
Až do toho velkého zemětřesení v roce 1999…
– Co se stalo při zemětřesení?
Ümit Meriç:
Řekněme to takhle:
Začala jsem se modlit kvůli velkému zemětřesení ve mé duši; a to, že jsem si zakryla hlavu, bylo kvůli zemětřesení v přírodě…
Jsem v Armutlu třetí noc po zemětřesení 17. srpna. Počátky otřesů stále pokračují. Spíme na zahradě. V noci z 19. na 20. srpna se mi do hlavy vloudila myšlenka…
„Zítra nastane konec světa!“
Přišel mě pocit. Po noční modlitbě jsem měl chuť pomodlit se ještě dva krátké modlitby, pomodlil jsem se a pak jsem se modlil k Bohu; modlil jsem se, aby nám tento svět odpustil.
V tom okamžiku som pocítil v sebe stud. Modlím sa k Bohu, aby odpustil vesmíru, ale nesplňujem Božie prikázanie, chodím s holou hlavou.
Práve v tej chvíli som sa rozhodla, že od tej noci si budem zakrývať hlavu.
Přesně tak. / Přesně.
Nikdo mi vlasy nikdy neviděl. Na chvíli jsem nosila hidžáb, který mi nechával krk odhaleného. To bylo takové přechodové období. A pak jsem začala nosit hidžáb, jak ho vidíte teď.
Moja najhoršia nočná mora je teraz, keď vidím, že mám hlavu odhalenú.
V snu se mi často stává, že mám rozpuštěné vlasy. Nevím, co mám dělat, snažím se rukama a šaty zakrýt vlasy, chci utéct, ale nemůžu. Nemůžete si představit, jak se v snu trápím, než se probudím.
– Ovlivnilo vás zakrytí hlavy psychicky? Například, zda jste si myslely, že už nejste pro opačné pohlaví tak atraktivní jako dříve, a jaké to mělo psychické dopady…
Ümit Meriç:
Keď som sa rozhodla nosiť hidžáb, bolo mi okolo päťdesiat, takže to bolo obdobie, kedy som necítila potrebu posielať správy opačnému pohlaviu. Ale pravdou je, že si vôbec nemyslím, že by hidžáb zmazal pohlavie.
Myslím si, že ženy vypadají v hidžábu krásnější.
A aj keď mám hlavu zakrytou, snažím sa vyzerať ako upravená žena. Napríklad, pred chvíľou som cítila potrebu sa trochu upraviť, než som sa nechala vyfotografovat. Zvlášť preto, že
„Ümit Meriç se dostal do čtyřicátých let a rozprášil je.“
Nechcem, aby se to tak říkalo.
– Vy si můžete myslet, že žena v hidžábu je krásnější, ale hlavní myšlenkou hidžábu je skrýt ženské erotické kouzlo a zabránit tomu, aby vzbuzovala touhu u mužů. Co si o této hlavní myšlence myslíte?
Ümit Meriç:
Přiznávám, že v pokrývání hlavy je i takový aspekt. Ale to není jeho jediný účel. A ještě
upřednostnit lidskou identitu před ženskou identitou, potlačit ženskost
má takúto funkciu. Zamyslite sa, keby cieľom bolo len zakrývať sexuálnu atraktivitu, ženy by sa nemuseli zakrývať po sedemdesiatke, osemdesiatke, že áno?
– A teď se zeptáme sociologa Ümita Meriçe: Co znamená případ s turbanem z hlediska společnosti? Jak by se měl interpretovat?
Ümit Meriç:
Více než sociologický význam hidžábu mě zajímá jeho individuální význam. A upřímně řečeno, myslím si, že se už příliš hodně dělá společenských hodnocení a důležitější je, aby jednotlivci sami dávali smysl svému zahalování. Vlastně se často ptají na to…
„Proč se zakrývají?“
Tuto otázku považuji za nesprávnou. Z historického hlediska ženy v této oblasti nosí pokrývku hlavy tisíc let. Odhalování hlavy má historii sotva sto let. Moje matka je téměř z první generace, která nosila odhalené vlasy. Takže, pokud má být položena nějaká otázka, pak by to nemělo být proč se zahalují, ale
„Proč někteří otevřeli?“
Měla by to být otázka.
– Rozumím, zpochybňujete, že taková norma vůbec existuje. Ale přesto, když je normální mít holou hlavu, tak se ptá, proč se ti, kteří se od normy odchylují, odchylují…
Ümit Meriç:
Ne všichni se k nošení hidžábu dostanou stejnou cestou nebo ze stejných důvodů. Existuje skupina, která se k němu neobrací z náboženských důvodů; jsou tu ti, kteří ho nosí z tradice; jsou tu ti, kteří přišli z venkova a v metropoli si zakryli hlavu; jsou tu ti, kteří se k němu dostanou pod tlakem rodiny; a jsou tu ti, kteří se k němu uchýlí, aby se zachránili před bombardováním modernizačního projektu, který nikdy plně nepřijali.
Existují ti, kteří si z hidžábu dělají obranný val a ti, kteří se v tomto valy skrývají.
Tato poslední skupina je velmi heterogenní. Najdeme v ní i ty, kteří si zakrývají hlavu, ale přitom neprohlašují modlitby. Přitom zakrytí hlavy není jedním z pěti pilířů islámu.
Ty si zakrývaš hlavu, ale vstávaš na rannú modlitbu?
A pak jsou tu takoví, jako já, kteří teprve objevují Ameriku. A to, co jsem teď řekl, není fenomén omezený jen na Turecko, ale je to celosvětový jev.
– Takže, pojďme si promluvit o té poslední skupině…
Ümit Meriç:
Pre tých, ktorí sú v tejto skupine
hlavní šátek
Není to tradice, není to symbol, není to bašta, není to tohle, není to ono;
Je to něco, co souvisí s vztahem mezi Bohem a člověkem.
Je to otázka, která přesahuje politiku i demokracii, je to otázka mnohem vyššího významu. Je to existenční otázka. Demokracie je pro tento svět nezbytná, ale je tomu tak i v případě islámu? Moje demokratická identita zůstane v tomto světě. Ale…
Moja islamská identita je identita, ktorá bude existovať aj po mojej smrti.
Mám právo na své tělo a mohu ho používat tak, jak Bůh chce. Lidé, kteří patří do této skupiny, Boha objevují skrze různé životní zkušenosti, intelektuální dobrodružství, nošením košil z ohně a prožíváním nesčetných druhů utrpení… Velmi si cením této formy víry. Tato forma víry a islámu je velmi silná a cenná.
V súvislosti s globalizáciou sa po celom svete objavujú ľudia, ktorí sa stali moslimami v takomto procese. Globalizácia totiž uľahčuje ľuďom navazovanie kontaktov, spoznávanie sa a vzájomné ovplyvňovanie.
– Odkud pramení zákaz hidžábu v některých evropských zemích, například ve Francii? Z nedostatku demokracie, nebo z mylného chápání sekularismu?
Ümit Meriç:
Protože jsou příliš křesťanští…
Evropa je příliš křesťanská. Stále v ní přetrvává křižácký duch.
Myslím si, že Francie potřebuje novou Francouzskou revoluci. Tři základní hodnoty Francouzské revoluce,
svoboda, spravedlnost a rovnost
Potřebují se znovu naučit svým zásadám. Jsem z USA mnohem víc nadějný. Amerika neměla křížové výpravy, neměla aristokracii, prožila zkušenost s černochy. Proto jsem víc nadějný.
– Musela jste opustit univerzitu kvůli svému šátku na hlavě. Říká se, že nošení šátku na hlavě ve veřejném prostoru je v rozporu s sekulárním státem?
Ümit Meriç:
Keď som sa osobne rozhodla zakrývať si hlavu,
Bol jsem ochotný/a opustit univerzitu.
už.
Tato ztráta byla ve srovnání s tím, co jsem získal, tak malá.
o čom som ani neuvažoval.
Ale to nezakrývá špatnost tohoto zákazu. Nejprve si povíme o tom rozdílu mezi veřejným a soukromým prostorem. Můj soukromý prostor je oblast, do které stát nesmí zasahovat. To není popis konkrétního místa, ale pojem. To znamená, že stát nesmí zasahovat jen do mého domu. Znamená to také, že mi musí chránit právo pohybovat se tak, abych nepoškodila někoho jiného.
Člověk se nejprve usadí ve svém oblečení.
Potom sedím uvnitř svého domu. To vše je můj osobní prostor. Moje tělo se pohybuje. Já se pohybuji.
Pokud jde o tvrzení, že je to v rozporu s laicismem… Laicismus je v učebnicích občanské výchovy pro základní školy.
„štát by sa nemal vměšovat do náboženstva a náboženskych občanov“
Je to definice svobody. Stát nemá právo zasahovat do mého těla v oblasti, která je nad státní kontrolou. Je to mé právo na život, mé právo na existenci. Je to mé právo podle Božího přikázání. Do toho se nemůže nikdo vměšovat, ani mé dítě, ani můj soused, ani můj přítel. Laický stát nemá právo zasahovat do mé víry, do mého náboženství.
To je v rozporu s sekularismem.
– Kdyby vám stejný zákaz nestál v cestě i v politice, zvažovali byste vstoupit do politiky?
Ümit Meriç:
Tayyip Bey přišel k nám domů se svou ženou a dvěma dcerami. Nabízel mi, abych se zapojil do politiky. Bylo to už čtvrté takové nabídnutí.
„Pane Tayyip, ja som si zakryla hlavu a už ju nebudem odkrývať, takže nie je možné, aby som sa zapojila do politiky.“
řekl jsem. Protože
Můj šátek na hlavu je pro mě cennější než jakákoli pozice, která by mi byla nabídnuta, od ministerstva až po pozici poradce premiéra.
Ale to, že mi zakázali nosiť hidžáb, není jediný důvod, proč odmítám jít do politiky. Dalším důvodem je, že nesu příjmení Cemila Meriçe.
Nemyslím si, že mám právo politizovat si otcovo priezvisko.
Za druhé,
Keď som učil sociologii svým studentům, vždycky jsem jim říkal:
„Vy ste zodpovední za celý palác. Nemáte sa zavrieť v jednej z jeho komnat a tak sa zbaviť zodpovednosti za celok.“
Nakonec
Já osobně se nepovažuji za typ, který by se hodil do politiky. Chci moci svobodně vyjadřovat své myšlenky tak, jak je cítím, bez obav z stranické disciplíny a podobných věcí. To považuji za obrovskou svobodu.
Vždycky chci být hlasem pravdy.
(…)
Pre viac informácií kliknite sem:
– Je neobliekanie hanbou, trestným činom, hriechom?
– Práca ženy a tlak rodiny…
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
