Vážení bratři a sestry,
V období Tabi’inů,
V celom islamskom svete sa vyškolilo mnoho teológů a znalců hadísů.
Většina z nich dosáhla úrovně muftího a nikdy se navzájem nesnažili napodobovat. Otázky, na kterých se shodli Sahábiové, přijímali bezvýhradně.
Všetky rozhovory v čase tabi’in boli požehnané a plné duchovného blahodárstva vďaka blízkosti svetla proroctví. Víra učencov, kteří tyto rozhovory vedli, byla pevnější než hory a silnější než ocel. Jejich svědomí bylo čisté a mysl jasná. Stejně jako předkové, učedníci proroka, čerpali z prorockého světla vnější i vnitřní podstatu islámu, tak i oni následovali stejnou cestu.
V sporech mezi společníky proroka (as) však upřednostňovali názor toho, jehož argumenty a myšlenky považovali za silnější a více odpovídající jejich vlastnímu výkladu. Věda o ištihádu, jejíž základy byly položeny za dob společníků proroka (as), dosáhla svého vrcholu v době následovníků (tábí’in) a stala se samostatnou vědní disciplínou.
Toto obdobie sa vďaka právnikom stalo skutočným vekom vedy a poznania. Všichni učenci tej doby venovali všetku svou snahu rozvoju a vznešeniu vedy a poznania, najmä v oblasti právnej interpretácie (ijtihád). V ich očiach totiž najvyšším cieľom bolo vyvodzovať z Koránu a hadís detailné riešenia náboženských problémov.
Teologové té doby byli v pravém slova smyslu nástupci Proroka Mohameda (s.a.v.). Místo pomíjivých světských statků, postavení, slávy a velkoleposti, jako jsou bohatství, postavení, sláva a nádhera, upřednostňovali ctnost. Tito lidé nehleděli na světskou slávu a čest, ale sláva a čest je přesto nalezly. Při podrobném studiu životů těchto šťastných lidí se ukáže, že přišli na svět ne pro potěchu a zábavu, ale pouze pro ctnost a moudrost.
Ctnost,
Je to vznešený charakter, který vzniká spojením vědění a zbožnosti.
Jeho duší a podstatou je uspokojení Boží, které nelze zaměnit za nic hmotného ani duchovního, ani za ráj. Ano, pocit ctnosti je mnohem vznešenější než světské a smyslné potěšení. Ten, kdo to neochutnal, nemůže vědět, a ten, kdo to nezažil, nemůže pochopit.
Islamská história nám ukazuje, že
Největším a nejplodnějším obdobím vědy a moudrosti bylo období po zlatém věku (Asr-i Sa’adet), tedy období následovníků (Tâb’in) a následovníků následovníků (Tâb’i Tâb’in).
V tej dobe všetci moslimovia chovali k náboženstvu hlbokú úctu a pravú lásku. Viera a Korán nielenže vládli v ich srdciach a svedomí, ale aj sa s celou svojou majestátnosťou odrážali v ich činoch. Väčšina ľudí upřednostňovala zhromaždenia učencov. Z udalostí a rozhovorov, ktoré sa tam konali, čerpali poučenie. V tom storočí bola celá inteligencia a schopnosť všetkých učencov plne zameraná na iďtihád (vlastné právne usudzovanie) a v krátkom čase sa tisíce učencov dostali na vrchol v oblasti iďtihádu.
Imám-i Azam, Imám-i Šafií, Imám-i Málik, Imám-i Ahmad.
Takoví géniové a učenci, takové osvícené mysli, jsou světly vědy a moudrosti, které se v této době objevily. Jsou to nejbližší dědicové slunce poselství. V těch vlastnostech, které tyto osobnosti odlišují od učenců v následujících stoletích, hraje velkou roli tato blízkost. Proto žádný z pozdějších právníků nedosáhl úrovně těchto učenců. Pokud se na tuto dobu podívá moudrý pohled, je vidět, že velcí právníci se vždy věnovali vyvyšování moudrosti a poznání. V těchto činnostech nacházeli nejvyšší radost a potěšení ze života.
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovídích
