Pod vládou muslimů žili ne-muslimové po celú históriu voľne. Vzhľadom na to, že Chálid ibn al-Walíd (Omar) chcel v Jeruzaleme slúžiť modlitby v kostole, ako by sa malo posúdiť pretransformovanie Hagie Sofie z kostola na mešitu? Na základe akého náboženského ustanovenia k tejto zmene došlo?
Vážení bratři a sestry,
V súlade s ustanoveniami islamského práva států,
v zemích, které byly dobyty mírem
Stávající svatyně národů Písma se nikdy nedotýkají;
ale ani výstavba nových budov nie je povolená.
To, co existovalo dříve, lze opravit.
Na území dobyvným válkou však
Situace je naopak. To znamená, že muslimský vládce, pokud chce, může zničit všechny svatyně jiných náboženství a deportovat nemuslimy. Istanbul byl totiž dobyt výhradně válkou. Právě tento vládce je uváděn jako legitimní důvod pro přeměnu Hagie Sophii a některých podobných kostelů na mešity. Pokud by se tento dekret uplatňoval v celém Istanbulu, musely by být zničeny všechny kostely a synagogy v Istanbulu.
Po tom, čo Mehmed II. s pomocou Alláha a silou meče dobyl Konstantinopol, a po tom, čo proměnil Hagiu Sofii na mešitu, přijímá před sebou delegaci složenou z kněží a rabínů.
Delegácia kněží a rabínů,
Vysvětlovali Fátihovi, že Istanbul dobyl válkou, a že pokud by chtěl, nemohl by v Istanbulu nechat ani jeden kostel ani synagógu, protože to je právo vyplývající ze státního práva; ale naléhavě ho požádali, aby je, sebe a svá svatost považoval za dobyl Istanbul mírem a aby jejich pozdější společné návštěvu považoval za důkaz toho.
Fâtih Sultân Mehmed se poradil s náboženskými učenci ve svém okolí,
Nepřijal jejich žádosti zpět a nezasahoval do kostelů a synagog, které nebyly přeměněny na mešity, ačkoli k tomu měl právo. Skutečné tajemství kostelů a synagog, které přežily dodnes, spočívá v Fatiho chápání svobody náboženství a svědomí, což jasně vysvětluje slavný Šejchulislám Osmanské říše Ebüssuud Efendi ve svém fatwě. Zde je originální znění této fatwy:
„Získal Jeho Veličenstvo, zesnulý Sultan Muhammad Khan, město Mahmiye-i Istanbul a okolní vesnice bez boje?“
Odpověď:
Známé je, že město bylo dobyto silou (násilím). Staré kostely však svědčí o mírovém dobytí. V roce 945 byla tato skutečnost zkontrolována. Byly nalezeny osoby ve věku 130 a 110 let, které svědčily, že se s císařem Muhammadem Hanem spojily proti Židům a křesťanům, a že se nebudou chovat k byzantskému císaři s věrností. Císař Muhammad je však neuvěznil, ale ponechal je na jejich místech. A tak bylo město dobyto. Díky tomuto svědectví staré kostely zůstaly na svém místě.
Napsal ho Abu’s-Su’ud.
To, co jsme popsali, potvrzují i informace historiků. Fátiha Sultan Mehmed 23. května vyslal do Byzance vyslance, Damada Kasima Beye, syna Isfendiyara, s následující zprávou: Město padne při prvním generálním útoku. Tuto skutečnost by měl uznat i císař, jakožto zkušený voják. Pokud se vzdají mírovou cestou, podle pravidel islámského práva nebude poškozena lidská život ani majetek; pokud bude město dobyto násilím, bude prolita krev a on za to nepřebírá žádnou zodpovědnost. Bohužel, i přes tuto zprávu, město odmítlo mírové řešení a bylo dobyto násilím, přesto k němu došlo k jednání, jak jsme popsali. To, že Fátiha nedal úplně zničit mozaiky v Hagii Sophii a nechal stát konstantinopolské hradby, ukazuje jeho postoj k této záležitosti.
Zdá se, že
, ktorú Fâtih Sultân Mehmed sľúbil uplatniť v Srbsku
„Dovoliť výstavbu kostola vedľa každej mešity“
Tento stav byl uplatněn i v Istanbulu. Není snad přítomnost Řeckého patriarchátu a kostela vedle mešity v Abdi Subaşı Mahalle ve Feneru důkazem skutečné svobody vyznání a svědomí v Osmanské říši? A není snad povolení k výstavbě řeckého kostela přímo naproti mešitě Mihrimah Sultân na konci ulice Edirnekapı hmotným důkazem této svobody?
Ani tvrdenie, že Istanbul bol zdevastovaný, nie je pravdivé.
Namísto podrobné odpovědi si vypůjčme větu z hodnocení CNN, Time a podobných organizací, které zařadily dobytí Istanbulu mezi sto nejdůležitějších událostí posledního tisíciletí:
„Istanbul, před jeho dobytím Fatihem, byl pouhou pustinou a mrtvým městem. Po dobytí se stal obchodním centrem Evropy i muslimských zemí a prosperujícím světovým městem. Dokonce i ruský historik Ouspensky…“
„Turci v roku 1453 jednali oveľa humánnejšie a tolerančnejšie, než križiaci v roku 1204.“
může říci.“
(1)
Zdroje:
1) Molla Hüsrev, Dürer a Gurer, I/282 a násl.; Mevkufati, Mülteka Tercümesi, I/343; Damad, Mecma’ul-Enhür Şerhu Mülteka’l-Ebhur, I/643 a násl.; Ebüssuud, Ma’ruzat, Istanbulská univerzita, knihovna, rukopis č. 1798, list 130/ab; Ibn-i Kemal, Tevârih-i Âl-i Osman, VII. Defter, str. 62 a násl.; Baştav, Şerif, „Podle anonymní řecké osmanské kroniky z 14. století o obléhání a dobytí Konstantinopole“, str. 51-82; Cin-Akgündüz, Türk Hukuk Tarihi, sv. 1, str. 448 a násl.; Âli, Künh’ül-Ahbâr, sv. V, 251-260; Solakzâde, 191-201; Âşıkpaşa-zâde, str. 141-143; Clot, Fâtih, 60 a násl.; Pro opačný názor viz Aydın, Erdoğan, Fâtih ve Fetih, Mitler ve Gerçekler, 66-67, 94-95, 127-128.; Akgündüz-Öztürk, Bilinmeyen Osmanlı, OSAV, Istanbul, 1999, str. 106-108.
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
