– Jaké důkazy uvádějí ti, kteří říkají, že je to dovolené, nebo zakázané?
– Je dovolené obchodovat s tabákem a používat ho k léčebným účelům?
Vážení bratři a sestry,
Tabák a cigarety
Z důvodu poškození těla, plýtvání a podobných důvodů lze říci, že je to haram, nebo alespoň mekruh, což je téměř haram.
Pokúsme sa teraz vysvetliť témy, ktoré sa vo vašej otázke vyskytujú:
Dějiny tabáku a cigaret
Od konca 16. storočia, s rozšírením návyku užívania tabakových výrobkov v islamskom svete, sa medzi učencami začali intenzívne diskusie o náboženských a právnych aspektoch užívania tabaku, ktorých vplyv trvá dodnes.
Tieto diskusie vnesli do teologického myslenia určitú vitalitu, najmä v období, o ktorom sa tvrdí, že prevládal v ňom dogmatizmus, a vedli k prehodnocovaniu mnohých konceptov, a to nielen z hľadiska metodiky, ale aj z hľadiska konkrétnych právnych noriem.
Náboženský názor na tabák a cigarety.
Aby sme neposudzovali užívanie tabaku
(zdržet se – mlčet)
kromě těch, kteří dali přednost jiné variantě, vědci, kteří se k tomu vyjádřili, byli v zásadě
tabák je povolený, nepovolaný a zakázaný
lze je rozdělit do tří skupin: ti, kteří to přijali.
Diskusie se však v zásadě týká
mezi těmi, kteří to považují za harám a těmi, kteří za mubah
proběhlo.
Ti, kteří považují tabák a cigarety za povolené (v náboženském smyslu)
– Podľa tých, čo zastávajú názor, že tabak je povolený, je najdôležitejším dôkazom jeho povolenosti skutočnosť, že neexistuje verš ani hadís, ktorý by ho zakazoval alebo považoval za nežiadúci.
– Na látky, o ktorých nie je v písomných náboženských textech jasne uvedené, či sú povolené, sa vzťahuje zásada pôvodnej dovolenosti.
(Al-An’am, 6/145; Al-A’raf, 7/32)
A tak je to i s tabákom.
– Tabák nemá v takovém rozsahu nečisté vlastnosti, které by vyžadovaly jeho zakázání, ani nezpůsobuje opilost, ztrátu vědomí, narkotický účinek a poškození zdraví.
– Výdaje na dovolené statky nejsou plýtváním.
– I keď je pravda, že tabak škodí niektorým ľuďom a niektorých opíja, z toho nemožno vyvodzovať záver, že je zakázaný pre každého a za každých okolností. Je zakázaný iba pre tých, ktorým škodí, a pre tých, ktorých opíja.
Zástupci názoru, že tabák je povolený, tvrdia, že je neškodný pre osoby s mierným temperamentom a že by sa dalo hovoriť o určitých jeho výhodách. Niektorí učenci však vzhliďují k rozšírenosti fajčenia tabaku a dávajú prednosť názoru, že je povolený, z dôvodov ako je odstránenie ťažkostí pre moslimov, aby sa väčšina z nich nepovažovala za hriešnikov a aby nedošlo k rozporom.
Argument, že tabák je účinný proti mnoha nemocem, byl jedním z pilířů, na kterých stavěli teologové, kteří obhajovali jeho povolenost.
Je zaznamenáno, že totiž on stál v čele šírenia tabaku v Maghrebe.
Šejch Mansúr
Jako příklad lze uvést prohlášení společnosti un.
„Traktát o blahodárných účincích léků, které se nazývají tebeġa“
V takovýchto spisech, které hájí užívání tabáku, jsou jmenovány nemoci, které tabák léčí, a navíc se tvrdí, že má mnoho dalších výhod.
Aj keď sa v období, kedy sa začala šíriť konzumácia tabaku, určité percento pozornosti venovalo názorom západných lekárov a informáciám a pozorovaniam získaným z prostredia pri posudzovaní takýchto tvrdení, hlavným
propagandistické snahy obchodníkov, kteří chtěli rozšířit trh s tabákem, byly účinné
Je to pochopitelné. V té době se totiž na evropském kontinentu tabák prodával jako lék, který pomáhal při mnoha nemocech. Například španělský lékař Nicolás Monardes, který cestoval do nově objeveného amerického kontinentu a tam prováděl výzkum rostlin,
„Lékařské pojednání o věcech, které se dovážejí z našich Západních Indií“
díla s názvem
(Sevilla 1571)
v druhej časti
že tabákový list je účinný proti třiceti šesti nemocem
Podľa záznamů byl tento úvod, který byl brzy přeložen do mnoha západních jazyků, přeložen do arabštiny lékařem Ibn Džáním al-Isrā’ílím (Ša’bánem b. Isḥākem) s některými vysvětlivkami a kritickými poznámkami.
(Kópiu prekladu nájdete v Köprülü Ktp., Fâzıl Ahmed Paşa, č. 1581, str. 166a-169a)
Üchûrî bol jedným z prvých autorov, ktorí obhajovali povolenie fajkovania tabaku.
(verš 148b-149a)
výslovně uvádí, že využil tohoto překladu.
Vzhľadom na to, že informácie o prínosoch tabaku pochádzajú z európskych zdrojov,
Nablusí se snažil na základě příkladů z oblasti právní nauky vysvětlit, že tvrzení Francouzů, založená na jejich zkušenostech v jejich vlastních zemích, by mohla být přijata.
(es-sulh, verše 16b-17a)
Mezi zastánci legálního užívání tabáku patří
Z hanefitskej školy
Altıparmak Mehmed Efendi, Šejhulislám Baháí Mehmed Efendi, Ahmed b. Muhammad al-Hamaví, Abdulgání an-Nablusí, M. Murtazá az-Zabídí, Ibn Ábidín (Muhammad Amin), Abdulháj al-Leknawí;
Z řad malikitů
Ahmad Baba at-Tinbūti, Nur ad-Din al-Uchūri, Muhammad ibn Ahmad ad-Desūqi, Ahmad ibn Muhammad as-Savi;
Z řad šafiitů
Abú al-Wafá al-Urzí, Šabrámellisí, Muhammad aš-Šabberí, Ismáil al-Aclúní, Abd al-Qadir ibn Muhammad at-Tabarí;
Hanbalisté
Medzi významné osobnosti patria Mer’î b. Yûsuf a Zeynüddin Abdülkādir el-Harîrî, rovnako ako Emîr es-San’ânî a Ševkânî.
Väčšina z týchto učencov uviedla, že sami tabák nepoužívajú, nepovažujú jeho užívanie a najmä závislosť od neho za prijateľné a že označenie tabaku za halal (povolene) nezabraňuje jeho označeniu za makruh (neporadné).
Vzhľadom na to, že fajčenie tabaku nelze na základe šaríatských argumentů prokázat jako harám (zakázané), je přípustné.
Leknevî tvrdil, že je to nepovolené (makruh) kvôli zápachu a preto, že tí, čo to pijú, sa podobajú skupine neposlušných.
Názor, že je dovolené s odkazem na odpor (kerahet), označil za strednú cestu a poznamenal, že názory tých, kteří tvrdí, že je dovolené bez odporu (kerahet), sú považovány za výjimečné a neplatné.
(Tervîĥu’l-cinân, II, 253, 308-309; pozri aj Mer’î b. Yûsuf, s. 113-131)
Na druhou stranu, ti, kteří hájí teologické oprávnění tabáku, kladli za podmínku, aby způsob jeho užívání neobsahoval žádný prvek, který by ho činil nelegitimním, a obecně poukazovali na to, že tyto podmínky nejsou splněny, a proto užívání tabáku nelze považovat za legitimní.
Uvedli, že fajčenie tabaku je zakázané v situáciách, ako sú: náboženské alebo svetské negatívne následky, napríklad bránenie jedincovi v plnení jeho náboženských povinností a iných úloh, porušenie zákazu uloženého úradmi, telesné problémy, poškodenie zdravia v dôsledku nadmerného fajčenia, zmiešanie s harámovou látkou, ako je víno atď.
Tiež je možné, že účinky sa u jednotlivých osob mohou lišit v závislosti na jejich náladě, a proto
používanie tabaku je harám (zakázané) pre osoby, u ktorých poškodzuje fyzické a duševné zdravie, bez ohľadu na to, či je poškodzujúce množstvo malé alebo velké a bez ohľadu na spôsob užívania.
zaznamenali.
(Muhammad ibn Ja’far al-Kattani, str. 109; Muhammad Hajjí, I, 249)
Ti, kteří považují tabák a cigarety za harám (zakázané v islámu)
Ti, kteří hájí tezi, že tabák je harám (nečistý), tvrdí, že absence výslovného zákazu v Koránu neznamená, že se o této věci nelze vyjádřit, a že takové záležitosti
dôkaz
alebo
porovnání
že prostřednictvím výkladu lze dojít k závěru v rámci obecného významu ustanovení, že zásada základní dovolenosti nemůže být chápána v absolutním smyslu, že dovolenost platí pro užitečné věci,
že na škodlivé věci se bude vztahovat princip haramu (zakázanosti)
říkají.
(Ahmad ar-Rúmí al-Aksárí, Mecâlisü’l-ebrár, str. 586; Muhammad ibn Džafar al-Katání, str. 216)
Vycházeje z těchto principů, s přihlédnutím ke vlastnostem tabáku a negativním dopadům, které způsobuje, patří mezi důvody jeho zakázání:
byť považované za bid’at (nevhodné náboženské novum), byť nečisté, škodlivé, narkotické, v počáteční fázi omamné, byť považované za neprospěšnou hru a zábavu, najmä podľa Hanefitov, viesť k plýtvaniu, byť zakázané sultánmi
je seřazené.
Tito učenci tvrdili, že každý z uvedených argumentů by měl být považován za dostatečný pro prohlášení něčeho za harám (zakázané v islámu).
kúrenia tabaku;
– Používanie nečistých vecí
(Al-A’râf, 7/157),
– Aby lidé nebezpečně riskovali.
(Al-Baqara, 2/195),
– Plýtvání
(Al-A’râf, 7/31; Al-Isrā‘, 17/26-27),
– Zakazující užívání omamných látek, ako je víno, a nařizující poslušnost vůči nařízením správců, které nejsou v rozporu s náboženskými pravidly
(Ženy, 4:59)
s veršy
– Který přikazuje vyhýbat se novým náboženským praktikám (bid’atům),
– Hadíty, které zakazují jíst věci, které obtěžují ostatní, jako je zápach cibule a česneku, poškozovat ostatní a užívat drogy.
(Müsned, VI, 309; Abú Dávúd, Ešribe, 5)
jeho názor je, že spadají do rozsahu obecných významů.
Z toho vyplývá, že tabák;
– Kvůli zápachu z úst, oblečení, těla a místnosti, a také kvůli poškození a zbarvení zubů.
špinavý;
– Kvôli tomu, že je návyková, že oslabuje a omamuje telo, že má negatívny vplyv na zdravie a že ruší osoby, ktoré ju nepoužívajú.
škodlivý;
– Pretože sa neprejavil žádný náboženský ani světský přínos
plýtvání;
– Je to špatné, protože je to prázdná hra a zábava, která odvádí lidi od vzpomínání na Boha a modlitby, a kvůli závislosti na ní se lidé odvrací od půstu.
bid’at (inovatívna prax v islame)
bylo uvedeno, že je to tak.
Věci, které zrušují sunnu nebo se objevují v rozporu s moudrostí sunny, se v náboženství označují jako bid’a, které je třeba se vyhýbat. Z tohoto hlediska je užívání tabáku:
– Používání misvaku (čištění zubů),
– Umývanie úst a nosu pri vykonávaní rituálnej očisty (abdest),
– Rozšířte se, aby se šířil příjemný vůně,
– Vyhýbejte se věcem s nepříjemným zápachem,
– Udržiavanie čistoty tela, oblečenia a priestorov, v ktorých sa pobýva
Zdá se, že se jedná o chování, které vede k výsledkům, které jsou v rozporu s věcmi, kterým Prorok Mohamed (s.a.v.) přikládal velký význam.
(Muhammad ibn Džafar al-Kattání, str. 124-125, 131-132)
Ti, čo obhajujú harám,
Argumentovali, že bez ohľadu na možné výhody tabaku je považovaný za škodlivú látku a že ochrana ľudského zdravia pred škodlivými látkami je povinnosťou, a preto je užívání tejto škodlivej látky hriechom. Pokúsili sa vysvetliť tieto škody z medicínského hľadiska, s ohledem na dobu, v ktorej žili.
(Kettânî, str. 116-117)
Například uvádějí, že tabák může způsobit ucpání cév, rakovinu, obrnu, slepotu, závratě, ochablost svalů a nervů a poškození plic.
(Pro rozsáhlé shrnutí škodlivých účinků tabáku viz tamtéž, str. 38-55)
Uvedli, že skutočnosť, že niektoré z týchto škodlivých účinkov nie sú viditelné alebo sa neprejavujú, neznamená, že niečo nie je zakázané.
(pozri vyššie, str. 212)
Existujú však rôzne názory na to, či je neškodné množstvo, ktoré nepoškodzuje rozum ani telo, harám (zakázané v islame).
(Muhammad Tâlib Ibn al-Hâdž, II, 141; Muhammad ibn Džafar al-Kettânî, str. 79-81, 90-91, 210, 211; porov. M. Ali ibn Husajn, I, 217)
Dále se uvádí, že pokud odborníci potvrdí, že tabák má příznivý účinek na některé nemoci a nenajde se jiný přípustný lék, který by ho mohl nahradit, lze jej užívat v nezbytném množství, a že je nutné, aby kuřáci s jeho užíváním postupně přestali.
(Muhammad ibn Džafar al-Kattání, str. 112-113, 117, 166-167; Alí ibn Ahmad as-Sakkáf, str. 137)
Zákazné nařízení sultánů také představovala jeden z argumentů pro učitele, kteří vydávali fatwy o nelegálnosti tabáku, zejména v období, kdy byla tato nařízení v platnosti. Vzhledem k obecnému chápání v právu totiž platí, že pokud sultán nařídí nebo zakáže něco, co je jinak dovoleno, z důvodu veřejného prospěchu, je nutné toto nařízení dodržovat i z náboženského hlediska.
Tito učenci však neberú sultanův zákaz jako samostatný důkaz, jelikož tabák považují za zakázaný na základě jiných náboženských argumentů.
(M. Fikíj al-Ajní, str. 24b; porov. Aleví ibn Ahmad as-Sakkáf, str. 138-139)
Mezi těmi, kteří tabák považují za harám (zakázaný), jsou i hanefité.
Haskefî, Šurünbülâlî, šejch džemálie Šams ad-Dín al-Ibráhím, Ahmad Akhisârî, Šajhulislám Atâulláh Mehmed Efendi, Ismáil Hakkı Bursevî, Šajhulislám Sajíd Fajzulláh Efendi, Muhammad Fikhi, Sačaklizáde Mehmed Efendi;
Z řad šafiitů
Sálih ibn Umar al-Bulkīnī, Abdalmalik al-Isâmī, Šaháb ad-Dín al-Kalyúbī, Nadžd ad-Dín al-Gazzí, Ibn Allán, Hatíb aš-Širbínī;
Z řad malikitů
Abu al-Gajs al-Kušaši al-Magribi, Ibn Abu an-Naim al-Gassani, Salim ibn Muhammad as-Sanhuri, Kadi Muhammad at-Tintibti, Ibrahim al-Lekani, Ahmad ibn Muhammad al-Makkarri, Abdurrahman ibn Abdul Kader al-Fasi, Muhammad ibn Abdullah al-Harasi, Sulaiman al-Fullaní a
Hanbalisté
Abdullah ibn Ahmad an-Nadždí je obecne považovaný za wahhábistu.
Zákaz tabaku (túbnu) považovali za striktně zakázaný (tahrîmen mekruh) učenci ako Abdurrahman el-Imadi, Abú Saíd el-Hâdimi a Buhútí, šéfové hanífského madhhabu v Šáme, zatiaľ čo učenci ako Mer’i b. Júsuf, Ahmed b. Muhammed et-Tahtâvî, Ibn Âbidîn Muhammed Emîn a Mustafa es-Sujútí ho považovali za zakázaný len z dôvodu prevencie (tanzîhen mekruh).
V dobách, kedy nebyly k dispozícii vedecké metódy na stanovenie škodlivých účinkov tabaku na zdravie, je pochopitelné, že existovali rôzne názory na túto problematiku. Avšak od poloviny 19. storočia, s nástupom celulárnej patológie v medicíne, bolo jednoznačne zistené, že tabak obsahuje mnoho toxických chemických látok, najmä nikotín, a získali sme presnejšie informácie o jeho účinkoch na zdravie a chorobách, ktoré spôsobuje. Z tohto pohľadu, aj keď existujú učenci, ako napr. Rašíd Ridá a Muhammad Hasanejn Mahlúf, ktorí tvrdili, že je dovolený, pokiaľ neškodí sebe ani druhým, moderní učenci, ako Ali ibn Abdalvahhab, Muhammad at-Tarabíš, Mubarakpurí, Mahmud Hattáb as-Subkí, Muhammad ibn Džafar al-Kattání a šejk Al-Azhar Mahmud Šeltút, sú dnes toho názoru, že by mal byť označený za harám (zakázaný).
Dále bylo uvedeno, že tvrdenie, že fajkovanie je dovolené, v čase, kedy neboli ešte objavené škodlivé účinky tabaku na zdravie, by dnes znamenalo trvanie na chybnom názore a neznamenalo by to, že by fajčiar bol zbavený hriechu.
Ďalšie ustanovenia týkajúce sa tabaku
V literatuře se vedle náboženského stanoviska k kouření tabáku objevují i diskuse o legitimnosti pěstování a obchodu s tabákem, o povolenosti jeho použití v léčbě, o vlivu kouření na půst, o náboženském stanovisku k modlitbě za imáma, který je kuřákem, a o tom, zda by náklady na tabák pro ženu měly být zahrnuty do povinnosti manžela ji finančně zabezpečit. Šejchulislám Sun’ullah Efendi
(Sağır Mehmed Efendi, str. 13b)
A s výjimkou učenců, jako je Šebrâmellisí z šafiitské školy, většina učenců ze čtyř hlavních škol právních názorů uvedla, že kouření tabáku narušuje půst, protože je považováno za formu stravování.
(Ibráhím ibn Ibráhím al-Lekání, str. 57-58, 98; Muhammad ibn Džafar al-Kettání, str. 148, 235)
Potraviny, které ruší půst
„To, co je pro tělo prospěšné, i když lidská přirozenost k tomu nemá sklon.“
podľa komentátorov stačilo jen nehoda
„to, k čemu lidská přirozenost tíhne a čím se uspokojuje smyslná touha po jídle“
Podle těch, kteří to tak interpretují, je však nutné i usmíření.
(Leknevî, Tervîhu’l-cenân, II, 261; Muhammad b. Džafar al-Kettânî, s. 209)
Lekneví, v reakcii na tvrdenia niektorých osob v jeho čase, že fajčenie tabaku neporušuje pôst, napísal dielo Zecrü erbâbi’r-reyyân, v ktorom túto tému podrobne rozoberal a ich názor odmietol.
Väčšina učencov, vrátane tých, ktorí obhajujú jeho povolenie, uviedla, že fajčenie tabaku je považované za striktne neprípustné (tahriman makruh) z dôvodu, že fajčenie tabaku pri fajčenie tabaku s úmyslom spomenúť si na Boha, fajčenie tabaku pri čítaní Koránu alebo fajčenie tabaku v mešite by bolo neúctivé.
(Ahmad ibn Muhammad at-Tahṭāwī, IV, 227)
Titož učenci přikázali, aby ti, kteří jedí syrové cibule a česnek, nepřicházeli do mešit a nerušili ostatní.
(Bukhárí, Ezán, 160)
s přihlédnutím k, s ohledem na
kvôli jeho neprijemnému zápachu
Doporučil, aby sa modliaci odchýlili od mešít a chrámov, pokiaľ zápach pretrvá.
(Muhammad ibn Džafar al-Kattání, str. 25)
Názor, že fajčiari by mali byť z mešite násilím vyvedení, zastávali dokonca aj osobnosti ako Ahmed er-Rúmí el-Akhisârî a Receb Efendi.
(Mecâlisü’l-ebrâr, str. 584, 592; Muhammed b. Ca’fer el-Kettânî, str. 215, 218)
Lekneví, který nesouhlasí s názorem Nablusího, že kuřáky nelze vylučovat z mešit, pokud je většina komunity zvyklá na cigaretový zápach, se domnívá, že je správné je z mešit vylučovat, aby to kuřáky odradilo.
(Zecr, II, 322-323)
Teologové ostro odsúdili fajkovanie tabaku, najmä v miestach, kde sa recitoval Korán, v modlitebných priestoroch, na zhromaždeniach, na trhoch a v ulicích.
Rozpor v názoroch na obchod s tabákom pramení z požiadavky, aby tovar, ktorý je predmetom obchodu, bol z náboženského hľadiska užitočný (mutaqawim). Tí, ktorí považujú fajčenie tabaku za harám (zakázané), berú túto podmienku do úvahy a tvrdia, že aj obchod s ním je harám.
(Muhammad ibn Ja’far al-Kattaní, str. 233),
uviedli však, že obchod s vodou je dovolený, ak je voda použitá na užitočný účel, nie na pitie.
Niektorí šafiitskí učenci, ktorí obhajovali jeho dovolenosť, a Buhútí z hanebilitov, ktorí tvrdili, že je to nežiadúce, tvrdili, že manžel by mal hradiť výdavky na tabak svojej manželky, ktorá je naň závislá, v rámci jej výživného.
(Aḥmad ibn Muḥammad at-Ṭaḥṭāwī, IV, 226; Muḥammad ibn Jaʿfar al-Kattānī, s. 169; Muṣṭafā as-Suyūṭī, VI, 217)
Z hanefitskej školy
Podle Ismāīla b. Abdülganīho an-Nablusīho má manžel, který nekuří, právo zabránit své manželce v kouření, protože jí to zhoršuje dech.
(Ibn Âbidîn, VI, 459; Muhammad ibn Ja’far al-Kattání, str. 209)
Podľa Ibn Abú an-Najíma al-Gassáního, malikitského právníka a sudce z Maroka, má žena právo požadovat rozvod od manžela, který kouří tabák.
(Muhammad Hajjí, I, 260)
Šamský hanafíjský muftí Abdurrahman al-Imadi trval na tom, že modlit se za osobou, která kouří tabák, je zakázané (tahriman makruh).
(Muhammad ibn Džafar al-Kattání, str. 140, 208, 214)
Protože se tabák považuje za nečistý.
Aj keď sa vyskytol názor, že držanie tabaku bráni platnosti modlitby, väčšina učencov s tým nesúhlasila a uviedla, že užívanie tabaku nepoškodzuje platnosť imámskej služby ani modlitby.
(Vezzânî, I, 100, 104-105)
Pre viac informácií kliknite sem:
– Je kouření hřích?
(viz. Fikret Karaman, Studie o tabáku a cigaretách z pohledu islámu, Diyanet İlmi Dergi, XXXV/3, Ankara 1999, str. 117-128.
Şükrü Özen, TDV Islamická encyklopedie, heslo Tütün (Tabák).
S pozdravem a modlitbou…
Islám v otázkách a odpovdích
Komentáře
Spravodlivý pohled.
Kéž vám to Bůh odmění, pane profesore.
