– Změnil Abdullah ibn Mubarek v posledních letech svého života své náboženské přesvědčení a opustil hanafistickou školu?
– Víme, že Abdullah ibn Mubarek byl zpočátku žákem Imáma Abú Hanífy. V posledních letech svého života se však prý Abdullah ibn Mubarek k Imámu Abú Hanífovi postavil a prý zrušil hadísy, které od něj slyšel.
– Jsou tato tvrzení pravdivá?
Vážený bratře,
Abdalláh ibn Mubárak, žák a přítel Abú Hanífy,
jako první v oblasti fikhu přijal metodu Abú Hanífy a klasifikoval ji podle kapitol fikhu
„Sunna ve fikhu“
ve svém díle se řídil jeho metodou. Lidé ho označovali za největšího znalce právních předpisů.
Abu Hanifa
o něm pronesl chválivé slova při různých příležitostech a napsal o něm básně.
Ibn Mubárak, který po smrti Abú Hanífy navštěvoval přednášky Málik ibn Anas, vytvořil v oblasti právní nauky (fiqh) systém, který spojoval hanafskou a malikovskou školu. I když je obecně považován za hanafistu, nachází se také v některých malikovských řadách.
Podle něj je pro vydávání fatw nutné velmi dobře znát hadísy a mít také znalosti a schopnosti v oblasti fikhu. Vzhledem k tomu, že není možné vyjádřit názor, který by odporoval Koránu a Sunně, například ohledně jakékoli fatwy nebo názoru v oblasti fikhu,
„To je názor Abu Hanífy.“
místo
„Toto je Abu Hanífův výklad a interpretace hadísu.“
považoval bych za přesnější říci.
Abdullah ibn Mubarek, když popisuje přínos Imáma Azama Abú Hanífy vědě, říká:
:
„Za studiem jsem navštívil mnoho učenců a měst. Až do setkání s Abú Hanífou jsem neznám důvody, proč je něco halal (povoleno) a něco haram (zakázáno).“
(1)
Mezi studenty, s nimiž se Abu Hanifa poradil ohledně různých otázek, patřili: Abu Yusuf, Muhammad ibn Hasan ash-Shaybani, Zafar ibn Hudhail at-Tamimi, Hasan ibn Ziyad al-Lu’lu’i, Waki‘ ibn al-Jarrah,
Abdalláh ibn Mubárak
Bišr ibn Ğjás al-Marísí, Afíjat ibn Jázíd, Dávúd at-Tají, Júsuf ibn Chalíd as-Samtí, Málik ibn Miğval a Núh ibn Abí Marjám. (2)
Ti, kteří kritizovali Abú Hanífu na základě pomluv závistivých lidí, se po setkání s pravdou kajícně obrátili k Bohu a prosili ho o odpuštění. Tak například, když se s ním setkal jeho současník, právník z Dýmašku, Evzai, s Abdalláhem ibn Mubárakem…
„Kdo je tenhle šarlatán, který se objevil v Kúfe a proslavil se pod přezdívkou Abú Hanífa?“
zeptá se. Ibn Mubarak, aniž by prozradil svou totožnost, začne hovořit o nejasných otázkách, metodách jejich chápání a fatvách k těmto tématům.
Evzai:
– Komu patří tato fatva?
– Jednomu učenci, kterého jsem potkal v Iráku.
– Tento člověk patří mezi největší učence. Jdi k němu a nauč se od něj ještě více.
– A tohle je ten učenec, kterého jsi před chvílí kritizoval jako zaváděče novinek ve víře, Abu Hanifa.
Poté
Imám Evzai
s
Abu Hanifa
Sešli se v Mekce a projednávali témata, která zmínil Ibn Mubarak. Abu Hanifa je dále rozebíral. Když se rozloučili, Evzai řekl Ibn Mubarakovi:
„Záviděl jsem mu jeho rozsáhlé znalosti a dokonalý rozum. Prosím Alláha, aby mi odpustil za to, co jsem o něm řekl. Byl jsem v očividném omylu. A teď ty, Ibn Mubareku, se od něj nikdy neodchyluj!“
(3)
Ibn Mubárak, který o něm řekl: „Nikdy jsem neviděl učenějšího právníka než Abú Hanífu (4)“,
„Kdyby mi Bůh neprokázal milost a neumožnil mi stát se žákem Abú Hanífy a Sufjána, byl bych obyčejným člověkem.“
se k tomu přiznal(a). (5)
který se zmiňuje v díle Hatîba al-Bagdádího a
Obviněním, která údajně Abdullah ibn Mubarak pronesl na adresu Abú Hanífy
co se týče:
1. Tvrdění, že Abu Hanifa napsal knihu Hiyel, a přičítání tohoto tvrzení Abdallahu ibn Mubarakovi.
Zdá se, že negativní výroky o Abú Hanífovi, které zaznamenal Hatíb al-Bagdádí (zemřel 463/1071) a které se údajně vyslovil Abdalláh ibn Mubárak (zemřel 181/797), se mu připisují na základě následujících bodů.
Hatíb Bagdádí byl zpočátku hanbalí, ale později se přiklonil k šafiitské škole. (6)
Proto se o něm uvádí, že měl zaujaté názory jak na hanbality, tak na hanafity.
V souvislosti s tímto tvrzením Ibn al-Džauzí (zemřel 597/1200) zmiňuje jeho zaujatost vůči hanbalitům a Kâtib Čelebi (zemřel 1067/1656) vůči hanífitům.(7)
Ačkoli v té době mohlo být toto stanovisko, vzhledem k mezisvědectenským sporům, nutné, lze předpokládat, že alespoň v případě vyprávění by se měl Hatíb, který měl významné postavení v oblasti hadísů, vyvarovat zaujatosti.
Z tohoto důvodu vzniká dojem, že tvrzení obsažená v jeho díle o Abú Hanífovi k němu nepatří a byla dodána později. Existují i některé skutečnosti, které tento dojem posilují. Stručně řečeno, lze říci toto:
Skutečnost, že tvrzení týkající se Abú Hanífy jsou vyprávěna těmi, které v biografiích ostře kritizoval, vzbuzuje podezření, že tyto zprávy byly do díla dodány později.
Dalším důvodem k pochybnostem je, že v některých kopiích knihy Tārīhu Bağdād se o Abú Hanífovi zmiňuje o šestinu méně nebo více, než by mělo být.
Je také pozoruhodné, že v Bagdádu, kde převládali hanífové, nikdo v průběhu dvou set let od napsání Târîhu Bağdâd, až do vlády al-Melikü’l-Muazzam Šerefeddin Îsâ b. el-Meliki’l-Âdil (1218-1227), panovníka damascké větve Ajjúbovců, který jako první napsal proti Hatíbovi, nenapsal na Hatíba žádnou repliku.(8)
Existují i další důvody, proč těmto zprávám nelze věřit. Nejdůležitější z nich jsou silné rozpory mezi zprávami přicházejícími od Abdullaha ibn Mubareka. Podle toho, co přebírá Hatíb, Abdullah ibn Mubarek říká:
„Jako ten, kdo lidem nejlépe slouží“
Abd al-Aziz ibn Abi Rawwad
‚ı (zemřel 159/775), ten, kdo měl nejvíce věrných
Fudajl ibn Ijaz
(zemřel 187/703), nejvědomější
Sufjan as-Saurí
(zemřel 150/767) byl také uznávaným právníkem.
Abu Hanifa
„Viděl jsem ho (umřel 150/767). V oblasti právní teologie jsem neviděl nikoho, kdo by se mu vyrovnal.“ (9)
Podle Hatíba to byl také Abdalláh ibn Mubárak, kdo v Damašku navštívil Evzáního (zemřel 157/774) poté, co ten pronesl některé negativní poznámky o Abú Hanífovi, přinesl mu domů knihy Abú Hanífy a ukázal mu je, čímž Evzáního negativní názor na něj vyvrátil. (10)
Hatíb,
Jinde zase uvádí, že sám Abdalláh ibn Mubárak řekl, že své právní znalosti získal od Abú Hanífy, a informuje o tom, že o něm mluvil v dobrém.(11)
A po všem tom, co řekl Abdullah ibn Mubarek:
„Kdo se podívá do knihy Kitâbü’l-Hiyel od Abú Hanífy, ten změní to, co Alláh povolil, na zakázané, a to, co Alláh zakázal, na povolené.“
Zmiňuje se o tom, že pronesl slova v tomto smyslu. (12)
Rozpor mezi citáty o Abú Hanífovi a jeho podvodných praktikách, které se přisuzují Abdalláhovi ibn Mubárakovi, je zřejmý. Na jedné straně se uvádí, že Abú Hanífa podvodně obracel halal a harám vzhůru nohama, na druhé straně se uvádí, že se u něj studovala teologie; a zatímco se uvádí, že Abdalláh ibn Mubárak změnil Evzajího negativní názor na Abú Hanífu a dokonce ho považoval za největšího teologa, později se objevují velmi ostré výroky o něm.
Jak jsme již uvedli, z historického hlediska byl Abdullah ibn Mubarak žákem a přítelem Abú Hanífy. Jako první v oblasti fikhu přijal Abú Hanífovu metodu a klasifikoval ji podle kapitol fikhu.
„Sunna ve fikhu“
Ve svém díle se opíral o jeho metodiku. Abu Hanifa, kterého označoval za největšího právníka mezi lidmi, se stal předmětem jeho chvály a básnické tvorby. (13)
Například v jedné ze svých básní tvrdí, že na východě ani na západě, ani v Kúfe, není nikdo, kdo by znal fiqh lépe než on, a ty, kteří ho podceňují, popisuje jako ignoranty, kteří šíří nepravdivé tvrzení s neopodstatněnými argumenty.(14)
V pramenech existují záznamy, které vyjadřují jeho oddanost Abú Hanífovi. Například přišel k Abú Hanífovi s delegací z Khorásánu a po projednání určitého problému se mu Abú Hanífův názor velmi líbil a stiskl mu ruku.
„To je ta pravá víra.“
tímto vyjádřil svůj obdiv. (15)
Ještě jedna věc, kterou je zde třeba vzít v úvahu, je tato: Abdalláh ibn Mubárakova slova o Kitâb al-Hijal se nacházejí i v jiných zdrojích. Tyto zdroje však neobsahují zmínku o Abú Hanífovi. (16) To by mělo být správné.
Je totiž uváděno, že zmíněná kniha obsahuje ustanovení, která jsou v úplném rozporu s podstatou islámského práva. Nejvíce kritiky ze strany teologů se však setkává doporučení v knize týkající se odpadnutí od víry (irtidat).
Stalo se toto:
Podle vyprávění Ahmeda ibn Zuhejra ibn Marwána si jedna žena přála od svého manžela rozvod (muhâla’a) za určitou částku, ale když s tím její manžel nesouhlasil, bylo jí doporučeno, aby se od něj oddělila odpadnutím od víry (irtidád), a ona se touto cestou vydala. Když jí byl tento příběh vyprávěn a byl jí předložen Kitáb al-Hijal, Abdalláh ibn Mubárak řekl:
„Kdo tuto knihu napsal, je kacíř. Kdo tuto knihu přenáší z místa na místo, je kacíř. Kdo tuto knihu má u sebe a s ní souhlasí, je kacíř.“
reagoval/a takto. (17)
V zmíněné knize je uvedeno, že obsahuje témata, která odporují duchu islámu, jako je například odkládání ramadánského půstu, zrušení povinnosti platit almužnu (zakát), zrušení povinnosti poutě (hadž) a práva na šufa’a, povolení úroků (riba), zrušení smluv, lhaní a ospravedlnění křivého svědectví, čímž se ospravedlňují způsoby, jakými se práva zrušují.(18)
Proto tuto knihu silně kritizují i jiní učenci. Hafs ibn Gijas (zemřel 194/810) prohlásil, že by se na tuto knihu měla napsat kniha Kitáb al-Fučúr (Kniha hříchů/vzpour), a podobně se vyjádřil i Ahmad ibn Hanbal (zemřel 241/855).
„Kdo má u sebe Knihu o podvratech a podle ní vydává fatwy, ten popírá to, co bylo zjeveno proroku Muhammadovi (s.a.v.).“
jeho slova jsou citována.(19)
Nadr ibn Šumajl (zemřel 203/819) také
„V knize Kitâbü’l-Hiyel je 320 nebo 330 otázek, z nichž každá vyžaduje nevěru (kufír), a ten, kdo tyto podvody považuje za dovolené, je nevěřící (káfír).“
říká. (20)
Není vhodné připisovat knihu s takovými informacemi pouze Abú Hanífě, ani žádnému z imámů škol právních. Navíc se zdá, že názory Abdullaha ibn Mubárika, ať už v otázce odpadnutí od víry, nebo v jiných záležitostech, se shodují s názory Abú Hanífy. Nadr ibn Šumajl, který knihu ostře kritizoval, ji kritizuje, ale zároveň vyjadřuje uznání Abú Hanífě, když říká, že lidstvo probudil z neřesti v oblasti právních předpisů (21). To posiluje možnost, že jméno Abú Hanífy bylo do těchto názorů dodatečně přidáno fanatikem.
To dokazuje i jeho reakce, když jeho pán řekl: „Ó Abú Abdirrahmáne (Abdalláhu b. Mubárake)! Tuto knihu podvodu mohl vytvořit jen ďábel.“ A on odpověděl: „Někdo ještě horší než ďábel ji napsal.“ (22) (23)
Přitom on sám popisoval Abú Hanífu jako největšího znalce práva mezi lidmi a jako mozek vědy.(24)
Ještě důležitější je, že Ibn Abí Hátim (zemřel 327/939), Ukajl (zemřel 323/935), Ibn Hibbán (zemřel 354/965), Ibn Adí (zemřel 365/976) a další autoři, kteří byli vůči Abú Hanífě silně kritičtí, se při popisu jeho života takové zprávy nezmiňují. Pokud by tito autoři zjistili takové informace, jistě by je uvedli. To ukazuje, že jeho jméno bylo k těmto zprávám přidáno později. (25)
Důvodem, proč se k názorům Abdullaha ibn Mubareka na knihu o podvodech (hiyal) přidalo jméno Abu Hanifi, je pravděpodobně přesvědčení, že by to bylo účinnější vzhledem k jeho skvělé znalosti Abu Hanifi. Navíc skutečnost, že se u jeho žáků a spolehlivých vypravěčů, kteří jeho názory předávali, nenašel žádný spolehlivý záznam o existenci takové knihy (26), ukazuje, že taková kniha neexistovala.
2. Obvinění, že Ibn al-Mubarak vymazal čtyři sta hadísů, které získal od Abú Hanífy.
Podle zprávy přicházející přes Hadího b. Abú Táliba > Achmida b. Muhammada b. Júsufa > Muhammada b. Džafara b. al-Mudajrího > Ísu b. Abdalláha at-Tájalísího > Humajdího, „Ibn al-Mubárak řekl: ‚Když se vrátím do Iráku, smažu čtyři sta hadísů, které jsem se naučil od Abú Hanífy.‘“ (27)
O Ahmedovi ibn Muhammadovi ibn Júsufovi, jehož jméno se objevuje v řetězci předávání hadísů, se Hatíb Bagdádí vyjádřil, že „je slabý a že všechny hadísy, které zaznamenal, byly odmítnuty“. (28)
Muhammad ibn Džafar ibn al-Mudajr byl obviněn z pomluvy. (29)
Ísá ibn Abdalláh at-Tajalísí je „spolehlivý“ vypravěč. (30)
Osoba známá jako Humajdí je Abú Bakr Abdalláh ibn Zubajr. Je to spolehlivý vypravěč (hadísů). (31)
O Abú Hanífě se z Ibn al-Mubáraka dochází mnoho zpráv. Mezi nimi jsou jak pozitivní, tak negativní. I když se uvádí, že zprávy předávané jedním z vypravěčů v isnádu výše uvedené zprávy byly odmítnuty, je třeba věnovat pozornost počtu hadísů, které údajně Ibn al-Mubárak odstranil. Stejné číslo se zmiňuje i v zprávě, která byla zmíněna dříve v tomto článku. Zmiňování stejných čísel různými lidmi vyvolává pochybnosti o tom, že tato zpráva byla zfalšována.
Tento názor dále podporuje skutečnost, že Abdullah ibn Mubarak zaznamenal mnoho zpráv, které vyjadřují obdiv k Abú Hanífovi.
3. Obvinění z nečtení hadísů na zasedáních vědeckých rad.
Podle zprávy přicházející přes Zakarriju ibn Sa’la al-Marwazího > Abdallaha ibn Osmána ibn Abdána al-Marwazího > Alího ibn Hasana ibn Šakíka, Ibn Mubarek (zemřel 181/797) řekl: „Chtěl jsem jít do mešity Sufjána as-Saurího a poslouchat Boží slovo, a tam jsem ho slyšel. Chtěl jsem slyšet hadísy Proroka (s.a.v.), a tam jsem je slyšel. Chtěl jsem slyšet slova o asketismu a zbožnosti, a ty jsem také našel v Sufjánově shromáždění. Ale v Abú Hanífově shromáždění si ani nepamatuji, že by se tam pronesla saláwat na Proroka (s.a.v.).“ (32)
Hatíb Bagdádí o Zakarijovi ibn Sehlovi al-Marwazím, podle Dár al-Kutnî a
Převypráví Nejsábúrího zjištění, že „to není spolehlivé“. (33)
Abdalláh ibn Osmán ibn Abdán al-Mervazí byl jedním z žáků Ibnul-Mubárka.
„Sika“
je uvedeno.(34)
Hatíb Bagdádí uvádí, že Alí ibn Hasen ibn Šakík byl „z řad murdžijitů a slabý“ vypravěč. (35)
Z hlediska isnádu se zdá, že s tímto vyprávěním není žádný problém. V isnádu se nachází Alí ibn Hasan ibn Šakík, který přenáší zprávy od Abú Hanífy. Například, Abú Hanífa říká: „Přijímáme to, co přichází od Poselství Alláhových.“ A v jiném vyprávění…
„Přijímáme autentické hadísy, které pocházejí od Poselství Božího.“
(36) Záznam těchto slov přebírá Alí ibn Hasen ibn Šakík. Je nepředstavitelné, aby nějaký vypravěč, který cituje Abú Hanífu, řekl: „V jeho společnosti jsem ani neslyšel modlitbu za mír.“
Na závěr by bylo vhodné citovat verš, který Abdullah ibn Mubarak pronesl o Imamu Azamu Abu Hanifovi:
„Imám muslimů, Abú Haníf, zdobil města a jejich obyvatele právními výklady, hadíty a rozsudky, jako by to byly verše Zábúru na stránkách.“
„Na východě, na západě i v Kúfe není nikdo, kdo by se mu vyrovnal. Zanedbával spánek ze strachu z Boha a noci trávil uctíváním, dny pak postem pro Boha (cc).“
(37)
Stručně řečeno, Abdullah ibn Mubarek neměl o Imámu Azamovi negativní názor.
(38)
Pro více informací klikněte zde:
– Jak je možné, že někteří učenci tak silně kritizují Imáma Azama Abú Hanífu…
Poznámky pod čarou:
1) Muvaffak Mekki, Menakib-u Ebi Hanife, Daru’l-Kitabi’l-Arabi, Bejrút, 198, s. 306.
2) Hafizuddin ibn Muhammad al-Kirdari, Menakib-u Abi Hanife, Daru’l-Kutubi’l-Arabi, Bejrút, ty, s. Kerderi, s. 56.
3) Esad Muhammed Said es-Sağirci, el-Fıkhu’l-Hanefiyyu ve Edilletuhu, Daru’l-Kelimi’t-Tayyib, Damašek, 2000, I, 8.
4) Ibn Hadžer Mekki, Hayratu’l-Hısan, str. 66.
5) Zehebi, Siyeru A’lami’n-Nübela, er-Risale, Beyrut, 1998, VI, 398.
6) Ahmed Rızâ, „Târîhu Bağdâd li’l-Hatîb“, Mecelletü’l-Mecma’i’l-‚lmiyyi’l-Arabî bi-Dımaşk, III/5, Dımaşk 1923, s. 131; Sellheim, „al-Khatib al-Bagdadi“, The Encyclopaedia of Islam (nové vydání), IV, 1111.
7) Ibn al-Džauzí, al-Muntazam (vyd. F. Krenkow), Hyderabad 1357-59/1938-40, IV, 194-197, VIII, 268-269; Kâtib Čelebí, Kešfü’z-zunún, (vyd. Kilisli Muallim Rıfat – Šerefeddin Yaltkaya), Istanbul 1360-62/1941-43, II, 1010.
8) Podle Mahmúda et-Tahhána, el-Háfiz el-Hatíb el-Bağdádí, Beyrut 1401/1981, str. 105-106, 307-309, citováno z M. Yaşar Kandemir, „Hatíb el-Bağdádí“, DİA, XVI (1997), 455.
9) Târîhu Bağdâd, XIII, 342-343.
10) Târîhu Bağdâd, XIII, 338.
11) Târîhu Bağdâd, XIII, 324, 355, 369-370.
12) Târîhu Bağdâd, XIII, 426.
13) Raşit Küçük, „Abdullah b. Mübârek“, DİA, I, 123.
14) Ibn an-Nadím, el-Fihrist (ed. Ríza Teceddüd), Teherán 1391/1971, s. 255.
15) Cessâs, Ahkâmü’l-Kur’ân, Istanbul 1335-38, I, 119.
16) Ibn Hibbán, Kitâbü’l-Mecrûhîn (vyd. Mahmúd Ibrahim Zájid), Haleb 1395-96/ 1975-76, III, 70-71; Ibn Tajjímie, s. 168-169; Ibn Kayyim el-Džauzie, III, 176-177.
17) Târîhu Bağdâd, Târîhu Bağdâd, XIII, 428.
18) Ibn Taymiyya, str. 170; Ibn Qayyim al-Jawziyya, op. cit., III, 178.
19) Ibn Taymiyya, str. 169; Ibn Qayyim al-Jawziyya, tamtéž, III, 175.
20) Túsí, el-Mebsût, Teherán 1351 š., V, 95; Ibn Tajjímie, s. 169; Ibn Kayjím el-Džauzíjja, III, 177.
21) Târîhu Bağdâd, XIII, 345.
22) Târîhu Bağdâd, XIII, 427.
23) Kevseri, Te’nîbü’l-Hatîb, Bejrút 1401/1981, s. 177.
24) Abu Zahra, Abu Hanifa, Káhira 1366/1947, str. 417-418.
25) Kevserî, str. 177-178.
26) Kevseri, str. 77.
27) Târîhu Bağdâd, XIII, 414.
28) Târîhu Bağdâd, V, 124.
29) Kevseri, Te’nibü’l-Hatîb, str. 293.
30) Târîhu Bağdâd, XI, 170.
31) Zehebi, Tezkiratü’l-Huffâz, II, 3.
32) Târîhu Bağdâd, XIII, 404.
33) Târîhu Bağdâd, VIII, 460; Mizzî, Tehzibü’l -Kemâl, XX, 372.
34) Ibn Hibbán, as-Sikát, VI, 168, VII, 460; Zehebí, Tezkirat al-Huffáz, I, 271; Ibn al-Imád, Šazará al-Zahab, II, 48.
35) Târîhu Bağdâd, XI, 370.
36) Ibn Abdilber, el-Intika, s. 144.
37) viz Tebyidu’s-Sahife (127), Ed-Durru’l-Muhtar a Haşiyetu İbni Abidin 1/43-44.
38) Pro podrobné informace viz.
– Saffet Köse, Obvinění namířená proti Abú Hanífě v souvislosti s tématem „Hîle-i Şer’iyye“, Časopis pro výzkum islámského práva, č. 19, 2012, s. 149-162.
– Mustafa Öztoprak, Posouzení pozitivních a negativních zpráv o Abú Hanífovi v Târîhu Bağdâd. Diyanet İlmi Dergi, 49(4), 105-130.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
