Vážený bratře,
Zapečetění srdce
Je definován jako stav, kdy se srdce stává necitlivým a zatvrzelým kvůli nevěře a vzpouře, a tudíž je neschopné přijmout víru.
Posel Alláhov (s.a.v.) řekl:
„S každým hříchem se na srdci objeví černá skvrna.“
V jednom verši Koránu se také říká:
„Bůh nikdy neodpustí, že by mu byl kladen na roveň jiný; ale kromě toho (jiné hříchy) odpustí, komu chce.“
(Nisa, 4/48)
Z tohoto hadísu a verše, jak jsme pochopili, je největší temnota, která zatemňuje srdce, širk, tedy uctívání jiných bohů vedle Alláha. Pokud člověk zastává širk a v této věci bojí proti věřícím, tato temnota v jeho srdci se každým dnem prohlubuje a rozšiřuje. Postupně celé srdce ztmaví. Pak je pro takového člověka téměř nemožné přijmout víru a teovismus. Podle vyjádření autora Nur,
„Ztratí schopnost přijímat dobro a spravedlnost.“
Tento verš byl zjeven ohledně pohanů, kteří se postavili proti Poslu Božímu (s.a.v.) a bojovali s ním. A to proto, že v jejich srdcích panovalo pohanství a nezbývalo tam místo pro monoteismus.
„zpečetnění srdce“
Je zde řečeno, že dveře k vodění se zavřely těm, kteří se stali pohanými. To neznamená, že se dveře k vodění zavřou každému, kdo hřeší, křivdí nebo se dopouští polyteismu. V opačném případě, jak bychom vysvětlili, že v době Proroka Mohamedova se desítky tisíc lidí, kteří dříve uctívali modly, obrátili k islámu?! Kdyby se srdce každého, kdo se dopouští polyteismu, zapečetily, žádný pohan by se nemohl stát muslimem. Znamená to tedy, že ti, jejichž srdce jsou zapečetěna, jsou ti, pro které je návrat k monoteismu nemožný. A do této propasti spadají sami, zneužívajíce svou svobodnou vůli.
Rádi bychom se stručně zmínili i o jednom velmi důležitém bodu:
V díle Nur Külliyat je nevěřící chápán ve dvou aspektech: jako ten, kdo odmítá přijmout víru, a jako ten, kdo přijímá nevěřícího.
Nepřijetí,
tedy
„neochotu přijmout pravdy víry“
o, (nebo) ohledně
„Je to lhostejnost, zavírání očí a hloupá bezmocnost.“
říká se.
Přijetí neexistence
také
obhajovat nevěru a snažit se dokázat její pravdivost
jde o druhou skupinu, která stojí na straně nevěříících a bojuje proti věřícím.
Právě o tom se mluví, když se říká, že je srdce zapečetěné.
“
Více
říkáme to proto, že i z těchto lidí se, byť jen v malém počtu, najdou ti, kteří dosáhnou spásy a zvolí si islám. Nepochybně pro ty, jejichž nevěra je zcela zřejmá, je jedno, zda jsi je (před Božím trestem) varoval, či nikoliv – neuvěří. Ale toto varování a nevarování pro tebe není totéž, není to „stejné pro tebe“, ale „stejné pro ně“. Vždyť ty jsi splnil svou povinnost, ukázal a vysvětlil Boží důkaz, a tak odměna je tvá a hřích je jejich. A co se týče té rovnosti, důvodu, proč neuvěřili: protože vznešený Bůh zapečetil jejich srdce a uši. Zůstalo jim už jen málo schopnosti sami poznat, zvažovat a najít pravdu, slyšet a přijmout to, co je dobré.
Původní srdce existuje, ale ztratilo svou původní pevnost a získalo druhou, zhoršenou povahu, která ho zakrývá. Tento zisk mu však dopřál Bůh. Nyní se už neohlížejí na nic jiného než na sebe, své vlastní touhy a přání, své osobní a egoistické cíle. Všechny aktivity a schopnosti těch srdcí, stvořených k pochopení pravdy, jsou utopeny v touhách smyslné přirozenosti a jsou zatvrzelé proti pravidlům skrytého světa, ať už by to mělo být v zájmu budoucích výhod, a to jen proto, že se ohlížejí na své současné přání.
„Copak jsme vám nedali dostatek času, abyste se poučili?“
(Fâtir, 35/37)
Podle tohoto verše dokončili dobu zamyšlení, kterou jim Bůh dal, a zvrácenost se stala jejich plně rozvinutým charakterem, povahou a druhým stvořením. Neřeší ani pravdu, ani důkazy týkající se duše, jako je srdce, ani věčně zřejmý duchovní a rozumový zázrak, jako je Korán. Nenavazují na něj, ani si nepřejí ho slyšet, poznání jim nevyhovuje, a i kdyby ho poznali, nepřijali by ho. Kromě toho mají před očima i závoj…
Ve viditelném světě, v jehož podstatě jsou patrné tvary, složení hornin, stav rostlin a zvířat, anatomie a další zřejmé důkazy, je lidé nemohou vidět, i kdyby chtěli, protože jejich oči jsou zakryty. Zakrývají je zanedbání, vášně, zlo a sobectví. Například, každý den se dívají na oblohu, vidí krásný výhled, který se jim líbí, ale neuvědomují si a nemyslí na to, jak a čím je možné vnímat tak vzdálený a rozsáhlý vnější svět, když pouhý záblesk světla v jejich malém oku, v jejich malém zorníku, vnímá tak vzdálený a rozsáhlý vnější svět. Když mají hlad, spěchají pro chléb, ale neuvědomují si a nemyslí na to, jak a čím vnímají chléb a jak a čím dosahují k němu… Takto jsou zbaveni všech tří základních podmínek pro pochopení pravdy: srdce a mysli, zdravých smyslů a schopnosti vnímat zprávy.
– Jak se zapečetí srdce?
Je známo, že zapečetění se provádí na věcech, jako jsou obálky, nádoby, kryty a dveře. Lidská srdce jsou jako obálky a nádoby pro vědomosti a informace. Všechny naše znalosti jsou v nich ukryty. Ucho je jako dveře, skrze které vstupují slyšené věci. Zejména zprávy o minulosti, budoucnosti a současnosti, které se týkají skrytého, a pojmy z knih se poznávají skrze sluch. Proto je zapečetění srdce podobné zapečetění obálky a zapečetění ucha podobné zapečetění dveří. Prorok Mohamed (s.a.v.) v hadítech řekl, že:
„Když je hřích spáchán poprvé, objeví se v srdci černá tečka, neboli černá skvrna. Pokud se ten, kdo hřích spáchal, kají a prosí o odpuštění, srdce opět září. Pokud se tak nestane a hřích se opakuje, skvrna roste a nakonec se zvětší natolik, že celý srdce obklopí jako plášť, jak je uvedeno v súře Mutaffifin.“
„Ne, to, co si vydobyli a co získali, se jim usadilo jako rez na srdcích.“
(Mutaffifin, 83/14)
„Rayn“ v tomto verši je to samé.“
(viz Tirmidhi, Tefsiru Sûre, 83, 1; Ibn-i Mace Zühd 29)
Tento hadís ukazuje, že hříchy postupně pokrývají srdce jako plášť. Až se tak stane, jak je uvedeno v tomto verši, Bůh na ně vtiskne pečeť a razítko. Ta nakažlivá skvrna se do srdce vtiskne a zanechá stopu. Zpočátku je to jako inkoust nalitý na lesklý, hladký papír, který lze vymazat, ale později se stává trvalým a nevymazatelným. Jinými slovy, z návyku se stává druhý charakter. Nelze ho vymazat ani odstranit a pak už nezbývá cesta k víře ani prostředek k záchraně z nevěřícnství.
Získání této pečetě a moci je na člověku, ale stvořil ji Bůh.
V tomto případě tedy přičítání „zatvrzelosti“ (hatm) Bohu není rozumové přenesení významu, ale, jak to chápe Ahl-i Sunnat, je to skutečnost a nejedná se o nucení (cizí vůli). Tento hadís a verš krásně vysvětlují otázku návyku v morálce. Krásně ukazují, že hodnota morálky a náboženství spočívá v trvalosti a návyku. Toto je tajemství výchovy. Z tohoto důvodu spočívá rozdíl mezi trváním na hříchu a netrváním na něm z náboženského hlediska. To, že považovat hřích za dovolené, harám za dovolené, je kacířství, souvisí s tímto. V otázce víry je pro nevěřící důsledkem tohoto návyku, tohoto druhého charakteru, této pevné dispozice to, co je pro věřící v otázce skutků.
K dobrým zvykům se člověk dopracuje zvykem. Zlé zvyky se stanou neodstranitelnou druhou přirozeností.
Směr života znamená získání tohoto návyku. V prvotním stvoření nemá lidská vůle žádný podíl. Ale v návyku je jeho první část důležitá. Nicméně, konečným výsledkem je opět stvoření od Alláha. Proto v těchto záležitostech není žádné nucení jako v prvotním stvoření. Zároveň člověk nemá stvořitelskou moc, má pouze získávání. Člověk na jedné straně přijímá stvořené, na druhé straně získává to, co bude stvořeno, jeho srdce je cestou stvoření Alláha a jeho lidu (stvoření). Člověk není původcem, ale zástupcem. Kdyby Alláh neudělil lidem srdce na začátku, nebo kdyby jim dal srdce automaticky zapečetěné, pak by došlo k nucení. Ale verš to tak neříká.
Proto je snaha o interpretaci těchto veršů jako nuceného výkladu, jak to dělají někteří Evropané, chápáním veršů v nesprávném smyslu.
Pouze Alláh, Nejvyšší, je ten, kdo, přestože ví, že takoví nevěřící neuvěří, je přesto drží zodpovědnými za víru. Vždyť nic nemůže být v rozporu s Alláhovým věděním,
„Není snad tato víra nepřekonatelná?“
byla položena otázka. Je však třeba ji chápat takto: Tento návrh není nemožný vzhledem k prvnímu stvoření a byl pro něj vytvořen. Je sice nemožný vzhledem k druhé povaze, ale nebyl pro ni vytvořen, byl pouze poznán. Podle moudrosti Koránu a islámských zásad neexistuje v poznání žádné násilné jednání. Z toho,
„není to logicky nutné“
Někdy se také hovoří o nucení (coercion) a nutnosti (necessity), které jsou dílem vůle a stvoření.
Boha
To, že někdo něco ví dopředu nebo pozpátku, neznamená, že to udělá nebo způsobí, že to udělá někdo jiný.
Ani ten, kdo ví, není nucen jednat, ani ten, kdo je poznán, není nucen být poznán. Zmnožení touhy do skutku závisí na moci (síle) a spolu s mocí i na stvoření. Proto v sobě nacházíme mnoho vědomostí, které nejsou vázány na vůli, a dokonce i vůle, které se neprojevují v činu, přestože existuje síla.
To vše nám ukazuje
Vědění, chtění, moc a stvoření jsou totiž skupinou atributů. Proto to, že Bůh věděl, neznamená, že to nutně způsobil. A Bůh stvořil pečeť až po druhém atributu, po vůli člověka a zmíněné moci, a zmíněný návrh nakonec prokazatelně selhal, a to proměnlivým a proměnným způsobem. To je však jak možné, tak i obvyklé. A takové je to i vhodné.
Závěrem, osud není nucený.
Tohle jsou,
Bůh
Protože to věděl, neřekl, že se stanou nevěřícími, ale protože věděl, že se stanou nevěřícími, tak to Bůh věděl a tak to určil.
Pokud zvážíme význam osudu těch, kteří se nemýlí, je to snadno pochopitelné. Pro ně není žádné spasení, ale velké utrpení. Protože v nich není víra a bezvýhradné přesvědčení o posmrtném životě, jak je popsáno výše. Když se řekne Bůh, Boží kniha, prorok, posmrtný život, tato zapečetěná srdce se trhají, tato zapečetěná uši duní, tato zakryté oči se třesou a rozpírají se. Po smrti je čeká peklo.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
