„Když člověk páchá cizoložství, víra se od něj odloučí a visí nad jeho hlavou jako mrak. Až přestane páchat cizoložství, víra se k němu vrátí.“ Z tohoto hadísu vyplývá, že pokud člověk zemře během páchání cizoložství, zemře jako nevěřící?
Vážený bratře,
Posel Alláhov (s.a.v.) řekl:
„Zlý člověk neupírá pohled na cizí ženu, když je věřící, a zloděj nekrade, když je věřící, a piják nepíše, když je věřící; a ten, kdo je pro lidi tak cenný, že se na něj lidé dívají s úctou, ho neponíží, když je věřící.“
[Buhárí, Mezalim 30, Ešribe 1, Hudud 1, 20; Muslim, Imán 100, (57); Abú Dávúd, Sunnat 16, (4689); Tirmidží, Imán 11, (2627); Nasáí, Sarık 1, (8, 64)]
A opět prorok Mohamed (s.a.w.) řekl:
„Když se člověk dopustí cizoložství, víra z něj odejde a visí nad jeho hlavou jako mrak. Až se z cizoložství vzchopí, víra se k němu vrátí.“
(Tirmidhi dodává: „Je přenesena zpráva, že Abu Džafar al-Bákiř, syn Muhammad ibn Alího, řekl: „V tom je odvrácení se od nevěry a přechod k islámu.“)
[Abu Dawud, Sunna 16, (4690); Tirmidhi, Víra 11, (2627)]
Tento a podobné hadísy mají za cíl sdělit, že ten, kdo spáchá velký hřích, se nestane nevěřícím, ale že nebude mít dokonalou víru. Hříchy totiž, ačkoliv neovlivňují podstatu víry, ovlivňují její dokonalost. To ostatně potvrzuje i výše zmíněný hadís Proroka (sm).
Věra a skutky nejsou součásti celku, ale jsou to dvě odlišné věci. Protože v Koránu se píše:
„Ti, kteří věří a konají skutky spravedlivé, kteří slouží modlitby a dávají almužnu, jejich odměna je u jejich Pána. Nebojí se a nebudou smutní.“
(Al-Baqara, 2/277)
Bylo nařízeno, že skutek je přičítán víře. Podle pravidel arabské gramatiky se mohou k sobě vzájemně vztahovat pouze věci, které mají odlišný význam. Jinými slovy, kdyby skutek byl součástí víry,
„věřící“
po tomto prohlášení
„ti, kteří odvádějí dobrou práci“
nebylo by nutné to říkat.
Víra a skutky, ačkoliv jsou odlišné, mají velmi úzký vztah. Bůh je spokojen pouze s dokonalými věřícími. A k tomu, aby se člověk stal dokonalým věřícím, nestačí pouze věřit. Je nutné k víře přidat uctívání a mít dobré mravy. Nepochybně je uctívání projev víry. Pouhé prohlášení „věřím“ nestačí. Uctívání je nezbytné, aby světlo víry v srdci nezaniklo. U člověka, který neuctívá, víra v srdci postupně slábne a, Bůh ochraňuj, jednoho dne může zaniknout. To je pro člověka největší ztráta. Srdce, ve kterém zhaslo světlo víry, pro člověka nepředstavuje nic víc než břímě.
Když víra a skutky jsou dvě odlišné věci, vyvstává otázka:
Jaké je vliv neplnění povinných náboženských rituálů a páchání velkých hříchů, které Bůh zakazuje, na víru?
Jinými slovy
Ztrácí víru ten, kdo neplní povinné náboženské rituály a dopouští se těžkých hříchů?
Ačkoli v této záležitosti existují různé názory, názor Ahl-i Sunnetu je, že neprovádění povinných rituálů a spáchaní velkých hříchů člověka z víry nevyřadí, ale činí ho hříšníkem. Vyřazení z víry je něco jiného než být hříšníkem. Jak totiž řekl Abu Zar (ra), jeden z Prorokových společníků:
„Přišel jsem k našemu Prorokovi. Spával v bílém rouchu. Odešel jsem a pak jsem se vrátil a on už byl vzhůru a řekl:“
–
Není žádný otrok, který by zemřel s vyznáním „Lá iláha illalláh“ – kromě Alláha není žádný jiný bůh – a nešel by do nebe.
řekl. Já:
–
I kdyby páchal cizoložství, i kdyby krádeže pátral?
řekl jsem. Naše Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní Původní P
–
Ano, i když páchá cizoložství nebo krádeže, vstoupí.
řekl. Já:
– Ať už páchá cizoložství, nebo krádeže,
řekl jsem. Prorok Mohamed:
– Ano, i kdyby ukradl, i kdyby páchal cizoložství, vstoupí.
řekl. Já jsem znovu řekl:
– Ó, posel Boží, i kdyby páchal cizoložství a krádeže,
řekl jsem. Prorok Mohamed:
– Ano, i kdyby Abú Zarr byl potrestán a ponížen tak, že by mu byl nos přilepen ke zemi, jistě by se dostal do nebe,
nařídil.
Když Abu Zar (r.a.) vyprávěl tento hadís:
„Ať se Abú Zarrův nos i rozbije,“
protože to tak přikázal náš Prorok, ať už se mu to líbilo, nebo ne.“
(Búhárí, Tevhíd, 33, Rikak, 16; Muslim, Ímán, 40)
Následující hadís také uvádí, že je možné, aby víra a velký hřích existovaly současně:
Ubáda ibn as-Sámít (r.a.) řekl: „Když se kolem Proroka shromáždil dav, řekl toto:“
„Slibte mi věrnost, že budete uctívat Alláha a nebudete mu přisuzovat žádné partnery, nebudete krást, nebudete páchat smilstvo, nebudete zabíjet své děti, nebudete pomlouvat lidi lží, kterou si sami vymyslíte, a nebudete se vzbouřit proti žádnému dobrému skutku. Kdo z vás dodrží svůj slib, jeho odměna je u Alláha. Kdo z vás udělá něco z toho, co jsem zmínil, a bude za to potrestán na tomto světě, bude to pro něj odpuštění. Kdo z vás udělá něco z toho, co jsem zmínil, a Alláh to zakryje, záleží na Alláhovi, zda ho odpustí, nebo ho potrestá.“
řekl, a my jsme mu na tuto podmínku složili věrnostní slib.“
(Búhárí, Víra, 11; Muslim, Hranice, 10.)
Od dob proroka Mohameda (s.a.v.) až dodnes islámští učenci považovali osoby, které věřily v Boha, ale neplnily povinné rituály, nebo se dopouštěly hříchů a velkých hříchů, za věřící, pokud nebyly jejich činy považovány za dovolené, ale zároveň je označovali za hříšníky. To je také názor Ahl-i Sunnet.
* * *
Kdo spáchá velký hřích, není nevěřící.
Ale jen Bůh ví, jaký bude osud člověka. Jelikož s úmrtím přestává i cizoložství, tedy i hřích, nelze s jistotou říci, že tato osoba zemřela bez víry. Bůh může odpustit i těm svým služebníkům, kteří neměli příležitost k pokání, nebo je potrestat za hříchy, které spáchali.
Při zodpovídání této otázky je třeba hned na začátku zdůraznit, že se nebudeme zabývat těmi, kteří se svými hříchy chlubí a nelitují jich. Hlavním tématem jsou ti, kteří se k takovým hříchům dopustili, ale litují jich, přestože věří.
Mimo rámec Ahl-i Sunnet
Mu’tazilové
náboženská
Extremisté
část z nich,
„že ti, kdo páchají velké hříchy, se stanou nevěřícími, nebo se ocitnou mezi vírou a nevěřícnstvím.“
říkají a snaží se to vysvětlit takto:
„Víra věřícího, který spáchá jeden z velkých hříchů, zaniká. Protože ten, kdo věří v Boha a uznává peklo, nemůže spáchat velký hřích. Ten, kdo se ve světě chrání před vězením a nelegálními cestami, a přitom nemyslí na věčné peklo a Boží hněv, a spáchá velký hřích, to samozřejmě svědčí o jeho nevěřícnosti.“
Toto tvrzení, které se na první pohled zdá být správné, je produktem chybně vedeného myšlení, které nezná lidskou přirozenost. Odpověď na tuto otázku dává Bediuzzaman Said Nursi:
Lem’alar
ve svém díle uvádí následující:
„… Pokud v člověku převládají city, neposlouchá rozsudky rozumu. Vášeň a iluze vládnou a dávají přednost nejmenší a nejméně důležité okamžité radosti před velkou budoucí odměnou. A před malým okamžitým utrpením se bojí více než před velkým budoucím, odloženým trestem. Protože iluze, vášeň a city nevidí budoucnost. Možná ji dokonce popírají. I kdyby jim pomáhalo ego, srdce a rozum, místa víry, ztichnou a jsou poraženy.“
„Věc se tedy má tak, že spáchat velké hříchy (kebáir) neznamená, že člověk je bez víry, ale spíše to pramení z přemožení rozumu a srdce vlivem vášní, choutek a iluzí.“
Ano, jak Bediüzzaman Said Nursi správně poznamenal, v lidské povaze je sklon vnímat neuvěřitelné požitek ráje jako něco vzdáleného a proto je odkládat na druhou kolej a upřednostňovat hříšné požitek, které jsou hned po ruce. Muž, který je velmi hladový a jde do nejbližší restaurace, začne jíst suchý chléb, který má hned k dispozici, protože jeho objednaný doner kebab s dvěma porcemi se zpozdí o patnáct minut a tak si naplní polovinu žaludku chlebem – to je právě důsledek této povahové vlastnosti.
Jak řekl Bediuzzaman, člověk se více bojí okamžitého trestu, jako je například ránu, než vězení, do kterého má nastoupit za měsíc. Podle tohoto pocitu je tedy peklo pro něj příliš vzdálené a Bůh je přece milosrdný.
Právě proto, s těmito úvahami, člověk, i když je věřící, může mít sklon k hříchům a s podporou své nižší já se do nich může propadat. Ano, spáchat velké hříchy neznamená automaticky, že člověk je bez víry. Ale pokud se tyto hříchy hned po pokání neodstraní, mohou člověka vést k nevěřícnství. V této souvislosti si poslechněme opět Bediuzzamana:
„Hřích proniká do srdce a postupně ho ztmavuje, až dokud nevypálí světlo víry. Každý hřích skrývá cestu k nevěře (popírání Alláha). Pokud hřích není rychle odstraněn prosbami o odpuštění, kousne srdce, ne jako velký dravec, ale jako malý duchovní had…“
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
