– Jaké je místo a míra vtipu v našem náboženství?
Vážený bratře,
Nejprve je třeba říci, že v životě proroka Mohameda (s.a.v.) mělo vtip a legrace své místo. Tento názor potvrzuje i hadís od Anase ibn Málik (r.a.):
„Posel Alláhový byl z lidí ten, kdo si nejvíce rád dělal legraci s dětmi.“
Prorok Mohamed (s.a.v.) dodržoval při vtipkování/žertování určitá pravidla:
a.
Řekl by vždycky pravdu, i kdyby to bylo jen v žertu.
b.
Ani v žertu by se do zbytečných hádek nehrnul.
c.
Lidi se nebál.
d.
Nesnášel si dělat legraci na cizí účet.
Stejně jako Prorok Mohamed (s.a.v.), i jeho společníci si občas dělali legraci, což by mohlo být příkladem jeho velkého smířlivého přístupu.
Všechna slova a činy, které poškozují lidskou důstojnost a cti, jsou porušením práv druhých. Společenský řád je zajištěn dodržováním práv všech jednotlivců a vzájemnou úctou, vzájemným porozuměním a dohodou. Člověk, který si nepřeje, aby mu bylo porušováno jeho právo, nemůže si nepřejít, aby byla chráněna práva druhých. Aby zajistil dodržování práva, Alláh zakázal jakékoliv pochybení na majetku druhých, stejně tak zakázal veškeré urážky lidské důstojnosti, jako je posměch, pomluvy, lži, pomluvy, pomluvy a podobné verbální útoky. V souladu s tím jsou zakázány i vtipy, ať už skutkové nebo slovní, které často vedou k ponížení adresáta, a to na základě hadísu proroka Mohameda (s.a.w.):
„Nehádaj se se svým bratrem a neškleb se na něj.“
(Tirmizí, Birr, 58).
O některých společnících proroka, kteří se hodně bavili a vtipkovali, je v Koránu (Hadíd, 57/16) zmínka.
Žerty, které jsou synonymem lži, jsou lží samy o sobě.
haram
je. Nicméně
Žert.
Je to povoleno za předpokladu, že to není provedeno v urážlivém smyslu, jako je lhaní, posměch nebo hanobení, a že se to neprovádí ve velkém měřítku.
Bylo zaznamenáno, že prorok Mohamed (s.a.v.) a jeho společníci si s přáteli žertovali. Od Abú Hurejry:
Společníci, Rasûlulláhu,
„Ó, posel Boží, ty si s námi taky děláš legraci.“
řekli. Prorok Mohamed odpověděl:
„Mluvím pouze pravdu, nic jiného než pravdu neříkám.“
(Tirmizí, Birr, 57)
Od Ibn Abbáse:
Jeden muž,
„Zábavné příběhy o proroku Mohamedovi – dělal si z něj někdo legraci?“
zeptal se.
„Ano.“
odpověděl jsem.
„Jak tedy vtipkoval Prorok?“
A když to řekl, nechal jednu z manžel Mohamedova proroka obléknout do širokých šatů.
„Oblékni si toto šaty, vzdát Bohu dík a nechat sukně se vlnit jako sukně nevěsty.“
řekl jsem, „Jak přikazujete.“
Od proroka Anesa:
Posel Alláhov byl člověkem s nejkrásnějšími mravy. Měl jsem bratra jménem Abú Umějr. Když Posel Alláhov přišel a uviděl mého bratra, …
„Abu Umayre, co dělá ten pták?“
ptával se. Můj bratr si hrál s ptákem.V některých modlitebních časech byl v našem domě Posel Alláhov, nařídil, aby se rozložila modlitební podložka, zametl a zalil ji vodou a pak na ní modlil. My jsme se modlili za ním. Podložka byla vyrobena z palmových vláken.
Od Enese ibn Mâlika:
Přišel k Prorokovi muž, který ho chtěl naložit na svou velbloudu, a Prorok mu to dovolil.
„My tě taky necháme poplézt na mládě samice velblouda.“
řekl. Adam,
„Ó, posel Boží, jak mám jet na mláděti velblouda?“
a když se zeptal, prorok Mohamed odpověděl:
„Vždyť přece všechny velbloudy rodí samice velbloudů, ne?“
nařídil.
Od proroka Anesa:
Beduín jménem Zahir přinesl z pouště prorokovi Mohamedu dary. Když se chtěl vrátit zpět, prorok Mohamed mu také dal dary a;
„Zahir reprezentuje toho, kdo žije v poušti, a my reprezentujeme toho, kdo žije ve městě.“
řekl. Přestože byl ošklivý, prorok ho velmi miloval. Když šel nakupovat, prorok (s.a.w.) za ním přišel, objal ho, neprozradil mu svou totožnost a
„Kdo jsem?“
ptával se. Když se muž vrátil, poznal ho Prorok a neodděloval se od něj, držel se ho těsně. Prorok
„Kdo si toho otroka koupí?..“
zeptá se a muž odpoví
„Ó, posele Boží, takže mě považuješ za nic za to?“
říkal. Posel Alláhov (s.a.v.)
„U Alláha nejsi bezcenný, tvá hodnota je u něj vysoká.“
říkal by.
Enes (r.a.)
„Posel Alláhov byl, když byl se svými manželkami, nejmilejší a nejvtipnější ze všech lidí.“
řekl. Náš prorok (s.a.v.) rád se usmíval a vtipkoval s laskavostí.
Naše matka Aišá vypráví:
„Jednoho dne jsem s Poslancem Alláhovým soutěžil v běhu a já jsem ho předběhl. Když jsem časem ztloustl, běžel se mnou znovu a tentokrát on mě předběhl.“
Jednoho dne, když matka Aisha, matka Sevde a Prorok (s.a.v.) jedli společně bulamač, Sevde (r.a.)
„Tohle jídlo mi nechutná.“
řekl. A’išah (r.a.):
„Jestli to nepoješ, tak ti to namažu do tváře.“
řekl. Během tohoto rozhovoru si nejprve Aisha potřela prstem tvář Saidy a poté Saida potřela prstem tvář Aishy, a tak si vzájemně dělali legraci, přičemž Prorok (s.a.v.) to neustále sledoval s úsměvem.
Suhajb, ať je s ním Bůh spokojen, vypráví:
I přestože mě bolelo oko, jsem jedl datle. Prorok Mohamed to viděl a řekl:
„Jíš fíky, když tě bolí oči?“
řekli. A já jsem odpověděl:
„Ó, posel Boží, já jím pouze na té straně, která mě nebolí.“
Když jsem mu odpověděl, uviděl jsem, že se Prorok Aláh s ním smíří a ukázal zuby.
Někteří z prvních muslimů, jako například Nu’jman al-Ansárij (r.a.), byli vtipní. Jakmile do Medíny dorazilo čerstvé ovoce a mléko, ihned si jich vzal a přinesl je Prorokovi.
„Ó, posele Boží, koupil jsem to pro tebe a dělám ti to darem.“
řekl. O několik dní později, když majitel zboží požadoval od Nu’jmana zaplacení, přivedl ho k Poslanci Božímu a řekl:
„Ó, posel Boží, zaplať tomuto chudákovi za jeho majetek.“
říkal. A také posel Alláhov
„Není to snad ten, kterého nám dal jako dar, Ey Nüeymane?“
Když se ho na to zeptali, Nu’man odpověděl:
„Ó, posele Boží, když jsem ho kupoval, neměl jsem u sebe peníze. Chtěl jsem, abys z něj také něco ochutnal, a proto jsem ho koupil a přinesl.“
Když to řekl, posel Alláhov se usmál a dal mu peníze.
To jsou roztomilé vtipy.
Občasné vtipkování je přípustné, pokud se nepřekročí hranice a nikdo se tím neurazí. Prorok Mohamed (s.a.w.) schvaloval mírné a vkusné vtipy. Je však třeba se vyvarovat neustálého vtipkování. Některé dovolené věci se mohou stát hříchem, pokud se jim člověk věnuje neustále.
Žerty, které jsou drsné, obtěžující a nepříjemné, jsou zakázané.
Tyto druhy vtipů, které vtipkovali Prorok Mohamed (s.a.v.) a jeho společníci, nebyly urážlivé ani lživé. Takové vtipy naopak posilují lásku mezi lidmi.
Nicméně, jako ve všem, i v žertu by se nemělo přehánět.
Žerty s ručními zbraněmi a žerty s použitím zbraní, které mohou způsobit smrt nebo zranění, jsou zakázány, protože mohou být nebezpečné.
„Kdo se k němu chová jako k nevlastnímu bratrovi – ať už je to jeho vlastní bratr z otcovy nebo matřiny strany –
(s úmyslem vyděsit)
Pokud ho označí železem, andělé ho budou proklínat, dokud ho neopustí.“
„Ať se mezi vámi nestane, že by jeden z vás“
(náboženství)
Ať nevraždí svého bratra. Protože ten, kdo na něj míří zbraň, neví, že ho možná Šejtan odzbrojí a zraní toho, na koho míří, a tak se propadne do pekelné propasti.“
(Riyâzu’s-Salihîn, III/293).
Žertování a hravé chování manžela vůči manželce je schvalováno, dokonce i podporováno, protože to posiluje lásku mezi nimi.
(Abu Dawud, Edeb, 84, 85, 149; Ibn Máďa, Džihád, 40; Ahmad ibn Hanbal, II/352, 364, 3/67, 5/32).
Navíc je z náboženského hlediska nevhodné mluvit posměšně, a to i v ironickém kontextu.
Porušuje práva druhých i práva Boží. S posměšným postojem, přestože ví, že je to špatné.
„To je ale krásné!..“
jako by to říkal. Je třeba se vyhýbat posměšnému chování a řeči.
Pro více informací klikněte zde:
– Lstění je hřích; ale co máme dělat, když se ocitneme v těžké situaci? …
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
