Vážený bratře,
Nemůžeme popřít, že jako společnost žijeme s problémem empatie. Ať už se jedná o jednotlivce, nebo komunity,
„jiného“
Naše neschopnost se vcítit do druhých proměnila náš život v dialog hluchých. Zatímco to, co říkáme my, je vždycky krásné a správné,
„ten druhý“
To, co říkali, bylo falešné a mylné. Zatímco naše vlastní chyby se proměnily ve ctnosti, ctnosti našeho adresáta byly vnímány jako chyby.
Koran však odmítá generalizace. Upřednostňuje analytický přístup, který rozlišuje mezi správným a nesprávným. Žádný stav společnosti ani jedince není bezchybný, ale ani všechny stavy nejsou chybně.
„Za chybu jednoho člověka nemůže odpovídat někdo jiný.“
(Al-An’am, 6/164)
Principy vyjádřené v tomto verši Koránu představují spravedlivé koránské zásady pro stanovení chování na osobní, komunitní i národní úrovni. To, že někdo nebo nějaká společnost má špatnou vlastnost, neznamená, že je nutné chovat k této osobě nebo společnosti nepřátelství. Nepřátelství k někomu kvůli jedné špatné vlastnosti je v rozporu s koránským pojetím spravedlnosti.
Tuto úroveň lze posuzovat i z hlediska myšlení. Několik chyb v jakémkoli myšlenkovém systému neznamená, že celý systém je nesprávný.
„I když jsou profese sebevíc zvrácené, najde se v nich jistá pravda, jistá životní pravda.“
V takových případech se zkoumají faktory, které určují výsledek. Pokud výsledek určuje pravda a spravedlnost, pak je toto povolání správné, ale pokud převládá negativní stránka nad pozitivní, pak je toto povolání nesprávné. Zde je podstatné…
rovnováha mezi kladnými a zápornými hodnotami
jde o to, jakým způsobem je narušena.
Je třeba se na různé interpretace islámu z různých úhlů pohledu podívat právě z tohoto hlediska. Jde o historický jev a sociologickou realitu.
Alevismus
I toto by mělo být posuzováno v tomto kontextu. Při tom je třeba udržet funkčnost „empatické společnosti“. To znamená, že různé skupiny ve společnosti by se měly umět postavit do pozice „druhého“.
Některé práce napsané v tomto kontextu místo toho, aby pomohly sunnitům a šíitům vzájemně se porozumět, naopak prohloubily propast mezi nimi. A když se do toho ještě zamísely politické obavy,
„tekfir“
začaly se objevovat obvinění, která dosahují takové míry.
Téměř každý uznává nemožnost sjednocení alevismu v rámci určitých kodexů. I když se jednotlivé alevitské skupiny intenzivně vzájemně popírají, musíme je všechny považovat za sociální fenomén dneška. To, že všechny větve alevismu se odvolávají na Alího (ra), je spíše historická nutnost, než sociologická.
„Alevi“
slovo
Znamená to osobu, která je spojena s Alím (ať je s ním Bůh spokojen).
Z tohoto hlediska
Alevismus bez „Aliho“
Je velmi obtížné vysvětlit historické kořeny tohoto myšlení. Nemůžeme ani říci, že ti, kteří takto definují alevismus, se zabývají historickými kořeny. Protože se domníval, že pojem alevismu se odchýlil od svého původního směřování, snažil se ve svých dílech správně definovat alevismus. Základní alevismus znamená, že láska k Alímu (r.a.) vede k prorocké a božské lásce. Jeho základní osou je teologie, láska k Alímu (r.a.), láska k Ahl-i Beyt a proroctví. Ale alevismus v průběhu času ztratil své původní reference a nabyl různých podob. To je podle Bediuzzamana…
„Salabetní alevismus nakonec spočíval na rafizismu.“
Tímto způsobem to vyjadřují. Jako odraz této pravdy vznikly alevitské frakce, které nemají nic společného s Alíem (r.a.) a Al-i Beytem.
Bediuzzaman
„Mrtvého pokrytce se nekřesťanským způsobem nemodlí.“
V souvislosti s výkladem tohoto verše odpovídá na otázku, zda se tento verš vztahuje na Alevity, a píše, že se na ně nevztahuje, protože Alevité jsou „ahl-i kıble“, tedy patří do kruhu islámu.
Láska k Alímu (a.s.) je pro Alevity nejdůležitějším ideologickým pilířem. Snaží se při interpretaci událostí neustoupit od tohoto principu. I v sunnitském prostředí zaujímá láska k Alímu (a.s.) významné místo, které nelze přehlížet.
Jedním z konceptů, které Alevité považují za důležité, je láska k Al-i Beyt. Tento pojem, který označuje ty, kteří patří k rodině proroka Mohameda (s.a.v.), se v průběhu historie stal nástrojem politických sporů.
Ve skutečnosti je láska k rodině Proroka (Al-i Beyt), která doplňuje lásku k Alímu (ra), základním rysem jak u Alevitů, tak u Sunnitů. Láska k rodině Proroka je dokonce láskou, kterou předpovídá Korán.
„Řekl jsem, že za svou službu od vás nepožaduji žádnou odměnu; jediné, co od vás chci, je láska k příbuzným a úcta k mé rodině.“
(As-Šúrá, 42/23)
V výkladu tohoto verše se uvádí, že Prorok Mohamed (s.a.v.) si přál, aby jeho společenství milovalo Al-i Beyt. Prorok Mohamed (s.a.v.) v jednom hadísu řekl:
„Zanechávám vám dvě věci, a pokud se jich budete držet, spasíte se: Jedna je Knihy Boží, druhá je můj rod.“
tímto prohlášením zdůraznil význam Al-i Beyt.
Láska k Ahl-i Beyt, jak ji nařizuje Korán, je důležitým principem. Nicméně, pokud jde o správné chápání lásky k Ahl-i Beyt, existují varování v Risale-i Nur. Bediuzzaman cituje slova, která Prorok Mohamed (s.a.v.) pronesl k Alímu (r.a.):
„I tebe, podobně jako Ježíše, zahubí někteří lidé. Jedni z nadměrné lásky, druzí z nadměrné nenávisti. Ježíš byl z křesťanské lásky k němu, která přesáhla míru, – nedej bože – prohlášen za syna Božího, a Židé z nenávisti k němu šli příliš daleko a popřeli jeho proroctví a dokonalost. I tebe někteří lidé z lásky k tobě zahubí, když překročí míru.“
(Dopisy, Devatenáctý dopis)
Tento hadís zdůrazňuje, jak by měla vypadat láska. To znamená, že Alího (ra) je třeba milovat pro Alláha a proroka Mohameda (s.a.v.). A také Al-i Beyt…
„svatý svazek proroctví“ (svazek světla)
Je třeba se na to dívat takto. Jinak, pokud se Aliho (ra) miluje bez ohledu na jeho spojení s Bohem a Prorokem, ale s ohledem na jeho osobní hrdinství a nadřazenost, není to správné. Taková láska může vést k pochybnostem, které by mohly vzniknout i bez znalosti Boha a Proroka.
Prorok Mohamed (s.a.v.) miloval Al-i Beyt z hlediska své prorocké mise. Protože Al-i Beyt je zdrojem, ochráncem a vykonavatelem všech povinností Sunnet-i Seniyye. Jelikož láska Proroka Mohameda (s.a.v.) k Al-i Beyt spočívala v Sunnet-i Seniyye, ti, kteří se Sunnet-i Seniyye neřídí, nemohou být z Al-i Beyt, ani nemohou být pravými přáteli Al-i Beyt.
Závěr:
Bediuzzaman hájil nutnost odstranění rozdílů mezi pravým alevismem a sunnitou. Zvláště v této době, kdy je rozšířená bezbožnost, je to naprosto nezbytné. V rozporu mezi alevity a sunnity totiž hraje velkou roli vliv umělých faktorů. Například, jelikož pod jménem sunnitů se objevují wahhábistické a cháridžitské myšlenky, někteří kritizovali Alího (r.a.). To bylo přičítáno sunnitům. Proto se alevité začali chladnout k sunnitům. Stejně tak chyby spáchané pod jménem alevismu odsunuly sunnity od alevismu. Aby se tyto problémy daly překonat, strany by se měly k sobě navzájem přibližovat bez předsudků a překonat problém empatie. Praví alevité by se měli zbavit vlivu cháridžitů a wahhábistů a přestat chovat nepřátelství k sunnitům, a hledat cesty k sblížení.
Bediuzzamánův
„Alevité, kteří se vyznačují láskou k rodině Proroka, se nemohou dopustit zrady víry ani nevěřícnství, ať už jdou jakkoli daleko.“
Předpokládám, že pro sunnitské muslimy je takové pozitivní hodnocení důležitým měřítkem. Alevíové však…
„Možná jsou příznivci Alího spíše sunnité než alevité. Ve všech svých kázáních a modlitbách Alího zmiňují s úctou, jak si zaslouží.“
měli by vzít v úvahu jeho slova. To vše ukazuje na tuto skutečnost.
Ti, kdo v pravém smyslu milují Ahl-i Beyt, nejsou znesvěcovatelé. Ve skutečnosti neexistuje v náboženském smyslu žádný důvod, proč by muslim nebo nějaká sekta nemohli brát lásku k Alímu (r.a.) jako základ svého života a svých zásad. Za předpokladu, že se neztotožňují s ostatními společníky, modlí se podle Koránu a Sunnety, drží půst a plní své další povinnosti, neexistuje žádný důvod, proč by se nemohli řídit láskou k Alímu (r.a.) a Ahl-i Beyt. Pravdou je, že skutečný alevita, který zná a žije podle Koránu a Sunnety, uznává pouze Alláha jako Boha. Uznává se za člena islámu, přijímá našeho Proroka (s.a.v.) jako posledního proroka a Korán jako poslední nebeskou knihu.
Jediná cesta k odstranění tohoto umělého rozdělení spočívá v podřízení se světlu Koránu a v jeho uznání za jediný měřítko. Vždyť Bůh v Koránu říká:
„Všichni se pevně držte Božího lanka a neoddělujte se od něj…“
(Al-i Imrán, 3/103)
tímto nařizuje, aby se všichni muslimové shromáždili kolem Koránu.
Jedině tak lze zajistit jednotu a sounáležitost muslimů a odstranit rozdělení jejich principy. Jedině tak lze zůstat daleko od jakýchkoli omylů a nesmyslů.
Prohlášení v Koránu, která se týkají Alláha, mají sílu přesvědčit každého člověka. Prostý lid je okouzlen jednoduchostí Jeho výroků, zatímco vědci jsou ohromeni jejich výstižností a výmluvností.
„Srdce se uspokojují vzpomínáním na Něj.“
a lidé s intelektem na všech úrovních uspokojují svou potřebu víry skrze Něj a dosahují dokonalosti tím, že Mu naslýchají.
V Koránu se píše:
„Opravdu, tento Korán vede lidi k nejlepší cestě.“
(Al-Isra, 17/9)
Člověk se z Koránu a Sunnety dozví, čemu má věřit, aby vstoupil do kruhu víry, a jakými skutky a činy se má držet v kruhu islámu a čeho se má vyvarovat.
Jelikož měřítkem všech muslimů je Korán a Sunna, muslim bude posuzovat a srovnávat každou lidskou myšlenku, tvrzení, víru a přesvědčení podle Koránu a Hadísů, které jsou jeho primárním výkladem.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
