Vážený bratře,
Odpověď 1:
Pokud neanalyzujeme problematiku komplexně, vždy existuje riziko chyby v našich úsudcích. Abychom se příliš nerozepisovali, zaměřme se přímo na případ krádeže: V případě krádeže existují dvě strany: První strana jsou poškození, kterým byl majetek ukraden, druhá strana je krutý zloděj, který si zaslouží trest.
Jako lidé posoudíme tyto dva lidi podle měřítka spravedlnosti. Co uděláme, aby byl majetek utlačovaných chráněn a ruka tyranů byla znehybněna.
Pokud zde nebude odrazující sankce, nemůžeme chránit majetek ani zabránit zloději v krádeži. Největším důkazem toho, že tresty jako vězení nejsou odrazující, je dnešní bilance krádeží. Bůh, který nejlépe ví, co je smyslem všeho, věděl, že v krádeži cizího majetku bez práce, potu a soucitu s utrpením druhých je zvrácená radost, že majitelé své nespokojené já se této ohavné činnosti snadno nevzdají a že jediným způsobem, jak tomu zabránit, je odříznout ruku zloději.
–
Ne každý zloděj dělá to, co dělá, kvůli chudobě.
Ti, kteří si z toho udělali zvyk a neúnavně se snaží vydělat hodně peněz, jsou nespočetní.
– I když je chudý, je povinností státu, aby se postaral o to, aby ten, komu byla odříznuta ruka, a lidé, o které se musí starat, nezemřeli hlady. Zloděj není výjimkou. V době hladomoru například chalífové Umar neuváděli tresty pro ty, kteří krádežili, a řekl:
„Než lidem nasytíme břicha, nebudeme po nich chtít, aby dodržovali zákony.“
řekl.
– Rozsudek Koránu o odříznutí ruky zloději je – řečeno obrazně – nejmodernější rozsudek. Protože v žádné době nebylo tolik zlodějů, pouličních lupičů, kapsářů a rabů jako v této době. Všichni – kromě zlodějů – se shodují na tom, že povrchní a neúčinné tresty, které se proti nim přijímají, nemají odrazující účinek.
V dějinách islámu se tento trest spravedlivě uplatňoval.
v prvních třech stoletích
za krádež,
Počet uříznutých rukou je pouhých šest.
(viz Ismail al-Fahraní, „aš-Šari’a mezi spravedlivými a zkorumpovanými“, al-Ahrám, 17. ledna 2011)
V současné době je v každém městě světa denně kvůli těmto zločinům rabováno tolik majetku, že kromě toho, že je odřezáváno nejméně jedna nebo několik rukou, je majiteli krutě odřezávána hlava. V této době je více než kdy jindy potřeba zastavit to účinnými preventivními opatřeními.
– Je zajímavé, že soucítíme s toulavým zlodějem, ale zdá se, že příliš neřešíme situaci majitele, kterému byl majetek ukraden, a který celý svůj majetek, který po desetiletích tvrdé práce těžce nashromáždil, ztratil. Nemá snad i on rodinu? Není snad i on v nouzi?
Člověku se vybaví slavná slova Nasreddin Hoca, který byl terčem kritiky za to, že si nechránil svůj rozum a majetek:
„Takže je zloděj úplně bez viny?“
– Kdysi se jeden negramotný ignorant, využívaje trestu pro zloděje jako záminky, pustil do útoku na islám. Na to mu někteří islámští učenci velmi dobře odpověděli. Myslíme si, že je právem nás i našeho bratra, který položil otázku, toto znát.
Ten, kdo vznesl námitku, řekl:
V islámu je ten, kdo bezdůvodně odřízne někomu ruku, povinen zaplatit odškodnění ve výši pěti set zlatých mincí. Jak je tedy možné, že ruka, která má hodnotu pěti set zlatých mincí, je odříznuta za krádež půl zlaté mince?
Odpověděli takto:
Aby se ochránil lidský život, je cena za ruku stanovena na pět set. Ale aby se ochránil majetek člověka, je ruka zloděje považována za bezcennou. Takže ruka, která má hodnotu pět set, si zaslouží odříznutí, když ukradne půl zlata. Jiný učenec odpověděl takto: Ruka je cenná, dokud je spolehlivá, ale když se stane zrádnou, ztratí svou hodnotu.
Jaká krásná moudrá slova… Opravdu je potřeba takhle chápat, nebo se alespoň snažit chápat, moudrost Alláha.
Odpověď 2:
Pokud si pozorně přečtete verše týkající se daného tématu, najdete v nich odpovědi na vaše otázky:
„Muži a ženě, kteří se dopustili krádeže, odřízněte ruce jako trest za to, co udělali, a jako poučení od Alláha. Alláh je silný a moudrý. Kdo se po tomto neprávem spáchaném činu kají a napraví se, ať ví, že Alláh jeho kajícnství přijme. Alláh je jistě velkolepý a milosrdný. Nevíte snad, že Alláhovi patří nebesa a země? On trestá, koho chce, a milosrdenství projevuje, koho chce. Alláh je všemocný.“
(Súra Al-Ma’ida, 5/38-40)
– Islám řadí ochranu majetku získaného legální cestou mezi základní cíle víry a přijímá všechna možná opatření, aby se zabránilo jeho znehodnocení. V tomto smyslu zakazuje jak neoprávněné požíraní cizího majetku, tak i plýtvání a rozmařilost vlastního majetku. Proto trest pro zloděje směřuje nejen k ochraně právního řádu, ale i k zachování božských přikázání, tedy náboženských a morálních pravidel.
– Lidé ve všech dob a ve všech společenských strukturách potřebují především dvě věci:
Seriózní vzdělání a přísné sankce.
Jeden
Osvětlí rozum, srdce a svědomí a povznese člověka k ctnosti a zralosti.
Jiné
Je to proto, že potrestání je prostředkem k potlačení tyranské povahy a k prevenci porušování práv. Jinak nemůžeme dosáhnout pozitivního výsledku. V islámských dějinách vedlo opakované uplatňování opačných metod k nárůstu zla, k úbytku dobra a k narušení rovnováhy ve prospěch zla. Proto podle islámských právníků nemůže být věznění pro ty, kteří drancují a zabíjejí, pro ty, kteří drancují majetek a útočí na čest, účinným a nápravným prostředkem. Je známo, že takové opatření není všude účinné v potlačení odhodlání zloduchů a v nápravě společnosti.
Bylo však zjištěno, že přísné tresty v kombinaci se seriózním vzděláváním mají odrazující účinek, snižují odvahu a odhánějí zločince, a proto vedou k nárůstu počtu dobrých lidí, k dosažení důvěry a míru.
Protože žít v bezpečí a míru a být spojen se společenským životem prostřednictvím ochrany majetku a života je přirozeným právem každého. Nikdo nemá právo to zrušit nebo poškodit. Z tohoto důvodu se prosadil názor, že trestání agresorů mírným trestem nic jiného než zvýšení jejich drzosti nepřinese. Proto je rozhodnutí, které má být vydáno, zmíněno v verši…
„Je to trest za to, co udělali, a poučení od Alláha.“
Tento výrok má sloužit jak k potrestání těch, kteří se dopustili trestného činu, tak k odstrašení těch, kteří by se mohli nechat unést svými choutkami a spáchat trestný čin.
– Pokud se ukáže, že zloděj lituje svého činu, činí pokání a jeho pokání je upřímné, jeho ruka se neusekne. K ověření upřímnosti pokání je však nutné zloděje na nějakou dobu uvěznit a držet pod dohledem. (viz Ibn šûr, VI, 193; Ateş, H, 524)
– Hlavním cílem islámu není trestání lidí, ale naopak umožnění jim žít v míru a štěstí.
Proto islám, kromě odrazujících trestních sankcí, přijel také náboženská, morální, sociální a ekonomická opatření k prevenci trestných činů. V souladu s tímto je v Koránu požadováno, aby se z státního rozpočtu vyčleňovala část pro chudé, chudáky, ty, kteří jsou v nouzi, a pro ty, kteří se potýkají s potřebou (viz Súra Al-Tawbah, 9/60).
„(V majetku bohatých) mají chudí a potřební nárok na svůj podíl.“
V Koránu (Súra Zâriyât, 51/19) je nařízeno, aby bohatí pomáhali chudým. Na druhou stranu je povoleno konzumovat a pít to, co je jinak zakázané, v případě nouze (viz Súra Al-Baqara, 2/173). Pokud by se v Islámu dodržovala tato a podobná nařízení týkající se sociální pomoci, většina důvodů, které vedou lidi k krádeži, by se značně snížila.
– Je třeba zdůraznit rozdíl mezi základním pravidlem a sankcí. Sankce (opatření) nejsou cílem právního systému, ale prostředky k ochraně a prosazování zamýšlených pravidel. V oblasti majetkového práva patří k základním nařízením Koránu respektování práva na vlastnictví a zakázání odnětí majetku bez souhlasu majitele, ať už násilím nebo tajnými prostředky. Pro dosažení cíle, kterého se tímto nařízením zamýšlí dosáhnout, lze jistě zvážit různá opatření. Historie lidstva je v tomto ohledu plná zkušeností s tím, která sankce je úspěšnější. Nicméně je těžké říci, že by metody vyvinuté v této oblasti dosáhly uspokojivé úrovně úspěchu.
– To vše vysvětluje, proč Korán na jedné straně důrazně zdůrazňuje nutnost přijmout opatření, která zabrání krádeži, jevům, které vedou k potírání lidské důstojnosti a narušují pokoj a bezpečnost společnosti, a na druhé straně doporučuje zaujmout tvrdý a rozhodný postoj vůči těm, kteří – navzdory všem opatřením a snahám – na takovém ohavném činu trvají. Jinými slovy, je třeba si uvědomit, že při určování místa krádeže mezi zločiny spáchanými na majetku je zdůrazněno, že tento čin je z hlediska víry a morálky neslučitelný s muslimskou identitou. Tento bod je ostatně zdůrazněn i v některých hadítech Proroka (s.a.w.) (Müslim, Hudûd, 9).
Tento verš, který by se při samotném čtení mohl zdát jako pouhé ustanovení o přísném trestu, je při zkoumání ve světle principů Koránu a praxe Proroka Mahometa interpretován tak, že upozorňuje na znepokojivou skutečnost, že v komunitě, která internalizovala náboženské a morální přikázání islámu, se může stát, že čin, který by se dal označit za krádež, se dostane k soudu. Jak je uvedeno na začátku odpovědi, státník Omar, vychovaný v škole Proroka Mahometa, se v případech krádeže zaměřoval na otázku, proč pachatel ukradl, a to ještě před zvážením alternativ trestu, a to v souladu s základními principy trestního práva.
„chyba“
v případech, kdy dospěl k názoru, že podmínka nebyla splněna, rozhodl o neuložení trestu.
Odpověď 3:
Trest za krádež ukládají státní orgány. Pokud státní orgány tento trest neukládají, nemůže ho uložit nikdo z obyvatelstva. V takovém případě by se dotyčný měl k činům kající.
Odpověď 4:
Není odříznutí ruky zloději z hlediska lidských práv přísným trestem?
Odpověď 5:
Pro uložení trestu za krádež je nutné splnění určitých podmínek. Pro více informací klikněte zde:
ZLOČIN Z DŮVĚRY.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
