Vážený bratře,
V biologii lze buněčnou smrt v zásadě rozdělit na dva typy: (apoptózu a autofagii) a (nekrózu). Nicméně, nedávné studie naznačují existenci dalších typů buněčné smrti, které se od těchto dvou typů liší.
Cytoplazma se zahušťuje, buňka se zmenšuje a shlukuje, spojení s sousedními buňkami se přeruší. Jádrová DNA se řízeně štěpí v nukleozomálních oblastech. Cytochrom c se uvolňuje z mitochondriální membrány do cytoplazmy. Zvyšuje se aktivita proteolytických enzymů, které se označují jako kaspázy. Prvky buněčné cytostruktury se rozpadají a znovu se uspořádávají na povrchu buňky. Ribozomy jsou ve malých skupinách a většina endocytických vezikul se spojuje s buněčnou membránou. V důsledku změn buněčné membrány vznikají membránové vezikuly. Cytoplazmatické vezikuly (apoptotická tělesa) obsahující jaderný materiál a organely jsou odstraňovány fagocytovými buňkami, takže nedochází k zánětu.
Přijetí signálu smrti (Upozornění),
Aktivace Kaspaz (Postup),
Odstranění vzniklých zbytků.
Při programované buněčné smrti dochází v první řadě k:
Buď zevnitř, nebo zvenčí buňky je přijat signál k zahájení apoptózy.
V druhém kroku se aktivují proteázy (kaspázy).
Aktivované kaspázy dostanou za úkol rozkládat cílové proteiny.
V závěrečné fázi programované buněčné smrti se vytvářejí apoptotická tělesa, která jsou následně fagocytována.
Dalším typem programované smrti, která se však liší od apoptózy, je autofagie. Jedná se o fyziologický typ programované buněčné smrti, která probíhá nezávisle na kaspázích a při které se neprojevuje aktivita kaspáz. Autofagie je zodpovědná za likvidaci funkčně narušených organel, poškozených makromolekul a patogenů. Je to zázračný proces, který v organismu funguje jako systém kontroly kvality.
Autofagie je slovo, které znamená „sebezobývání“. Je to proces, při kterém se v buňce rozkládají její vlastní struktury, aby se získala energie, když buňka trpí hladem.
Autofagie se spouští v situacích, kdy je apoptóza nedostatečná, v závislosti na obsahu buňky, a buňka je následně zničena. Je také známá jako mechanismus potlačující nádory.
Autofagická buněčná smrt chrání homeostázu, zejména proti hladovění a dalším stresovým faktorům, a to recyklováním intracelulárních molekul. Je tak zřejmé, že hraje důležitou roli v udržení zdraví a přežití.
Pokud buňce není dodávána výživa, je spuštěna autofagie, čímž se buňka sama „sežere“ zevnitř, aby přežila. Autofagii mohou také spustit stresové faktory, jako je patogenní infekce, toxické látky nebo hypoxie. Autofagie je ve skutečnosti nezbytný mechanismus pro ochranu buňky v náročných podmínkách. Pokud však tlak stresujících podmínek zesílí, buňka se spotřebuje a dojde k její smrti. Porucha mechanismu autofagie vede k rakovině, předčasné demenci, Alzheimerově chorobě a různým infekcím.
Autofagie je také důležitým mechanismem v rozvoji organismů (například metamorfóza, tvorba křídel u ptáků a tvorba patra u savců). ATG (Autophagy-related genes) jsou geny, které se podílejí na autofagické buněčné smrti.
Bylo zjištěno, že existují různé typy buněčné smrti, které se v některých ohledech podobají a v jiných se liší. Například, i když je nekropotóza typem programované buněčné smrti, v některých ohledech se podobá nekrotické smrti.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
