Jaké informace existují o Zaynalabidinu (ra) a proč byl pronásledován?
Vážený bratře,
Zajnalabidin (658-713 n. l.) byl synem Husajna (a. s.) a vnukem Alího (a. s.). Byl čtvrtým z dvanácti imámů.
Patřil k významným následovníkům proroka (Tábí’un), a setkal se s mnoha významnými společníky proroka. V Risale-i Nur je zmíněno, že je duchovním mesiáší, pocházejícím z rodu Alího. (Mektubat, s. 100) Byl také mučedníkem. Pro pokračování rodu Alího je nazýván Sajíd al-Sádžidín. Díky své velké zbožnosti a oddanosti modlitbám je znám pod přezdívkou „Zejnelabidin“, což znamená „zdůvod modliteb“. Jeho křestní jméno je Abu Muhammad (nebo Abu’l-Hasan) Ali ibn Husajn ibn Ali ibn Abi Talib.
Zajnalabidin, jehož skutečné jméno bylo Alí, se narodil v Medině v roce 658 (podle některých zdrojů 655 nebo 666). Jeho otcem byl Husajn ibn Alí a matkou Šahr-i Banu Gazele, dcera perského sultána. Po dobytí Persie byla tato dcera sultána, jedna ze tří dcer, zajata a Alí ibn Abú Tálib ji dal za Husajna. Z tohoto manželství se narodil Zajnalabidin. Žil v době velkých nepokojů a utrpení, a tak se i on stal obětí těchto časů. Byl svědkem masakru v Kerbale, kde byl zavražděn jeho otec Husajn ibn Alí a mnoho dalších věřících.
Zajnabidin se nacházel v Kerbale v době tragédie. Přežil však díky své nemoce, která ho znemožňovala vstát z postele, a tudíž se nemohl zúčastnit bojů. Většina jeho rodiny však padla. Nejprve byl odveden k Jazidovi, který se k němu choval dobře. Později se od Jazida odloučil, odešel do Medíny a usadil se tam. Do konce života se pilně vyhýbal politickým událostem a nepodílel se na povstání a vzpourách proti Jazidovi.
V Risale-i Nur se pojednává o moudrosti, která se skrývá v božském záměru, jež vedl k této tragické události, jež postihla rodinu Proroka. Je vysvětleno, proč božský osud dovolil porážku těchto svatých lidí, přestože byli v právu a jejich cíle a záměry byly zcela správné:
„Hasan a Husajn a jejich rodiny a potomci byli povoláni k duchovnímu království. Spojit světské království s duchovním je velmi obtížné. Proto je od světa odloučil a ukázal jim jeho ošklivou tvář – aby v jejich srdcích nezůstala žádná touha po světě. Byli zbaveni dočasného a povrchního království; ale byli jmenováni do zářivého a věčného duchovního království. Místo obyčejných guvernérů se stali služebníky svatých.“
(Mektubat, str. 58-59)
Zejména Zajn al-Abidin je důležitým příkladem toho, jak se členové rodiny Alího odvrátili od světských záležitostí. Je zřejmé, že i přes všechny chyby Jezídových velitelů a guvernérů, Zajn al-Abidin pozitivně jednal, aby se zabránilo poškození muslimů a dalšímu šíření sporu. Svou pozornost zaměřil spíše na víru a službu Koránu než na politické dění.
Láska a pozornost, kterou prorok Mohamed (s.a.v.) projevoval svým vnoučatům Hasanovi a Husajnovi, zahrnuje i jejich potomky. Zajelabidin a další se na této lásce a péči podíleli.
„Obrovská úcta a soucit, které projevili k Husajnovi, se projevila i v tom, že políbil jeho krk jménem takových významných osobností, jako jsou Zajn al-Abidin a Džafar as-Sádik, kteří pocházeli z Husajnovy svaté linie, a jménem pravých dědiců Proroka, a to pro islám a pro plnění prorockého poselství.“
(Lem’alar, str. 26)
Zajnab al-Abidin zasvětil svůj život v Medině službě víře a modlitbám. Získal si proslulost zejména svou oddaností modlitbám. Vzhledem k jeho lásce k modlitbám byl nazýván „Zajnab al-Abidin“, což znamená „zdobení služebníků“, „zdobení stvoření“. Při každé očistě se zdálo, že putuje do jiného světa a jeho tvář bledla. Ti, kdo viděli, jak se mění jeho barva a svět, se ho ptali na důvod…
„Když přemýšlím o Stvořiteli, před nímž jsem, mění se můj svět a naplňuje se můj svět zamyšlení. Proto se od tohoto světa odtrhuji a vstupuji do jiného duchovního stavu.“
odpověděl by.
Zajnabidin a jeho potomci, příslušníci Ahl al-Bayt, byli nejvýznamnějšími následovníky a pokračovateli Sunnať-i Senije. Nejpevnější a nejbezpečnější cesta, měřítko stanovené Koránem pro každé století, se vždy s pomocí a ochranou této požehnané linie udržovala.
Jednou z největších zásluh Zeynelaabidina je, že byl jedním z těch, kteří šířili Cevşenü’l-Kebir. V této souvislosti Bediüzzaman říká:
„Imám-i Rabbani, Gavs-i Azam a Imám-i Gazalí, kteří byli osobními učiteli nového Saida, a Zajnulabidin (ra), od nichž jsem se zvláště učil modlitbu Cevşenü’l-Kebír, mi předali své učení. A učení, které jsem získal od Hazret-i Hüsejna a Imáma Alího Kerremallahü Veche, jsem si v posledních třiceti letech, zvláště prostřednictvím Cevşenü’l-Kebíru, neustále udržoval duchovní spojení s nimi a přijal jsem od nich minulou pravdu a současný přístup, který k nám přišel z Risâle-i Nur.“
(Emirdağský seznam, str. 183),
svými slovy odhaluje jak prostředky, kterými byl Cevşenü’l-Kebir šířen, tak i původ jeho charakteru, který vychází z učení Alího (ra).
Zejnelabidin, muž velké zbožnosti, vynikal také v pomoci chudým a osiřelým. Přestože pomáhal mnoha chudým, z principu skromnosti to nikomu neprozradil. V noci v tichosti nosil mouku na zádech a doručoval ji potřebným. Nikdo o tom nevěděl, dokud po jeho smrti nebylo při obřadu umývání těla zjištěno, že má na zádech od otlačení odřeniny. Nikdy neváhal pomoci potřebným a snažil se být útěchou pro každého věřícího.
Jedním z příběhů, které ukazují na velkou štědrost Zajn al-Abidina, je jeho převzetí dluhů Muhammada ibn Usamy. Když ho navštívil v jeho domě, aby se na něj podíval, protože byl nemocný, ho zastihl plakat. Důvodem byla jeho obava, že se dostane před Alláha s dluhem patnáct tisíc drám, které nemohl splatit. Zajn al-Abidin, když se dozvěděl o situaci, oslovil přítomné a oznámil, že převzal dluh a že od té doby bude splácet všechny dluhy Muhammada ibn Usamy. Prohlásil přítomným, že dotyčný už žádné dluhy nemá.
Zajnabdin jednou viděl, že jeho služebník, přestože byl zavolán, se zpozdil, a tak se ho zeptal proč. Služebník odpověděl, že ho nepovažoval za nutné příliš spěchat, protože věděl, že je laskavý a shovívavý. Zajnabdin (ra) za tuto odpověď vzděchal Bohu díky;
„… i můj sluha má jistotu, že se na mě může spolehnout. I já chci být člověkem, na kterého se lze spolehnout. Každý by se na mě měl spolehnout, neměl by se bát a neměl by mít obavy.“
tímto prohlášením se na služebnou nezlobil, naopak vyjádřil své potěšení.
„Je úžasné, když se člověk vyhýbá jídlu, které mu v životě ublíží, ale neubrání se hříchům, které mu po smrti ublíží.“
Zajnalabidin, který byl nositelem tohoto slova, zemřel v roce 713 jako jeden z těch, kteří se vyhýbali hříchům, které by jim po smrti uškodily, a dosáhl milosti Boží. Jeho ostatky byly pohřbeny vedle jeho strýce, Hazrata Abbáse (ra), na hřbitově Baki.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
