Podle šíitské teologie sunnitská většina neuznává imámy. Neuznávají je jako imámy, a proto jejich modlitby a půsty jsou podle nich neplatné. Můžete mi to vysvětlit?
Vážený bratře,
Dnes jsou považováni za sekci mimo rámec Ahl-i Sunnet kvůli mnoha odlišnostem ve svých přesvědčeních i způsobu života.
Šíité;
Gálíje, Zjídíje a Imámíje
i když se dnes dělí na několik tříd, jako například
Šíitský
když se řekne, obecně
Imámiové
Je to pochopitelné.
Ti, kteří věří v dvanáct imámů, považují po smrti proroka Mohameda (s.a.v.) Alího (r.a.) a jeho dva syny a vnuci za legitimní imámy (kalífy) na základě Božího nařízení, jmenování a závěti proroka a věří v dvanáct imámů jako v základní pilíř víry.
A právě tato frakce,
protože uznávají jako imámy pouze dvanáct Imámů
„Dvanáctá šíitská větév (dvanáctá šíitská odnož)“
protože věřili, že víra v imámy je jedním ze základních pilířů víry.
„Imámie“
říká se. A to jak v otázkách víry, tak v modlitbách a mezilidských vztazích.
Imám Džafar Sádik
protože se opírají o názory
„Džafarismus“
nazývá se.
Imámie, která se pod vlivem mnoha osob, především Šáha Ismála, stala nástrojem politických cílů a nabývala různých podob, časem přijala i nesprávné směry, jako je Mu’tazilismus a Mušabbihismus. Imámie se ve skutečnosti etablovala jako směr a systém až po víře v skrytí Mohameda al-Mahdího, považovaného za dvanáctého imáma. Od té doby se názory Imámie plně rozvinuly a zásady týkající se jmenování imámů a budoucího vývoje se staly definitivními.
Šíité se domnívají, že imámství, tedy chalífství, není „malá“ záležitost, která by mohla být ponechána na vůli a volbě muslimů, jak to uznává Ahl-i Sunnat. Podle nich je imámství ve skutečnosti základním pilířem náboženství a patří mezi základní principy víry. Proto šíité musí věřit v existenci imáma stejně, jako věří v Alláha, proroky a den soudu.
Podle této víry jsou imámové stejně bezúhonný jako proroci; nečiní žádný hřích, ani malý, ani velký, a nepodléhají nespravedlnosti; ten, kdo je nezná, upadá do nevěřícnství. Dokonce i,
„Jejich příkazy jsou příkazy Alláhovými, jejich zákazy jsou zákazy Jeho. Poslušnost jim je poslušnost Alláhovi, neposlušnost jim je neposlušnost Alláhovi.“
Šíité uznávají dvanáct imámů jako absolutní vůdce.
Poslední imám, tedy
„Mehdi-i Muntazár, očekávaný Mehdi“
Po skrytí Imáma jsou „mujtahidi“, kteří po dobu jeho skrytí zastupují jeho funkci, rovněž považováni za zástupce, kteří mají veškeré pravomoci Imáma.
Írán, který dnes uznává imámijskou teologii jako oficiální náboženskou školu, svěřuje úřad imáma, který má náboženskou jurisdikci, také
„Největší z Božích znamení“
pověřil jím. Proto je nutné tomuto „imámu“ bezvýhradně posluhovat. Odporovat mu je jako odporovat Alláhovi a Prorokovi.
„Oficiálním náboženstvím Íránu je islám a jeho dvanáctá šíitská větve, jafarijství. A tento článek se navždy nezmění.“
V íránské ústavě, která je formulována tímto způsobem, je víra v „Dvanáct imámů“ považována za zásadní princip.1
Otázka imámatu, jak ji vnímají šíité, podle Ahl-i Sunnat rozhodně nepatří mezi základní principy náboženství. Imám, neboli chalíf, nastupuje do úřadu na základě konzultací a volby muslimů. Kdokoli, kdo má určité kvality v náboženských i světských záležitostech, může převzít vládu nad muslimy. V žádném případě nemůže být bez hříchu a neomylný.
Pokud jde o pohled Ahl-i Sunnet na Dvanáct imámů;
Jedenáct imámů, kteří pocházejí z požehnaného rodu našeho Proroka (s.a.v.), s výjimkou Alího, jsou velcí svatí a kutbové, co se týče ctnosti, zbožnosti a duchovní úrovně. Bediuzzaman,
„Učení mého společenství jsou jako proroci synů Izraelských.“
Při vyjmenování osob, kterým byl svěřena znalost tajů hadísu, zmiňuje i dvanáct imámů a říká:
„S modlitbami (salavat) k Al-i Ibrahim (a.s.) a k Al-i Muhammad (s.a.w.), k velkým svatým (r.a.) v Al-i Muhammad (s.a.w.), k Alímu (r.a.), Hasanu (r.a.), Husajnovi (r.a.) a k dvanácti imámům z Ahl-i Bayt, k Gavs-i Ázamovi (k.s.), k Ahmadovi Rifa’ímu (k.s.), Ahmadovi Badawímu (k.s.), Ibrahimovi Dessukímu (k.s.), Abú al-Hasanu Šazelímu a dalším velkým osobnostem a imámům…“2
V dalším svém prohlášení,
„Především jsou to učenci pravého učení, jako jsou čtyři imámové [čtyři hlavní imámové] a dvanáct imámů z rodu Ahl al-Bajt [dvanáct imámů], kteří patří k Ahl as-Sunna.“3
tímto vyjadřují uznání duchovního postavení Dvanácti Imámů. Vždyť kromě chalífátu Alího a šesti měsíců chalífátu Hasana, ostatní imámové chalífátem nebyli. Právě v tomto spočívá základní názor Ahl-i Sunnet na Dvanáct Imámů.
Dvanáct Imámů jsou tito:
Alí, Hasan, Husajn, Alí ibn Husajn, Muhammad Bákir, Džafar Sádik, Músá Kázim, Alí Ríza, Muhammad Takí, Alí Nakí, Hasan Askarí a Muhammad Mahdí (ať je s nimi všemi Bůh spokojen).
Poznámky pod čarou:
1. V naší době, híkádí islámští teologové, str. 118-139; Muvazzah îlm-i Kelam, str. 24-25.
2. Zářící paprsky, str. 527.
3. Emirdağská příloha, I/201.
(viz Mehmed PAKSU, Otázky, které přináší naše doba)
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
