Vážený bratře,
Žaloba podaná jedním z manželů u soudu a rozhodnutí soudce, který ji považuje za důvod rozvodu a rozhodne o jejich rozvodu, je v moderní literatuře o právu interpretována jako
„rozklad“
je takto formulováno. V klasických zdrojích právní nauky je toto rozhodnutí soudu
„rozpověď“
je také považován za.
Rozvodové řízení soudem má několik hlavních důvodů. Patří mezi ně například neposkytování výživného manželce (potraviny, oděvy a bydlení) manželem, jeho faktické opuštění manželky, existence překážky pro pohlavní styk u jednoho z manželů a také rozpor mezi manželi. Zde se bez podrobnějších detailů zaměříme na posouzení žádosti k soudu podané jedním z manželů z důvodu rozporů, které jsou v současnosti nejčastějším důvodem rozvodu.
Podle Hanafíské, Šafiíské a Hanbalíské školy:
nesoulad, ať už jakkoli silný
„rozklad“
nemůže být důvodem k rozvodu, soud nemůže takové rozhodnutí vydat. Podle nich je možné soudním rozhodnutím vyřešit problémy, které způsobují rozpor mezi manželi, jako je například manželovo bití manželky, týrání, urážení hrubými slovy, neoprávněné opuštění manželky, obracení se od ní, a tím dosáhnout řešení sporů, přimět manžela k rozumnému chování pomocí nucených opatření – jak se říká – a odradit ho od nespravedlnosti. Záchrana rodiny těmito opatřeními je základem. (el-Fıkhu’l-İslamî, V/527).
Podle Malíků,
nesoulad je důvodem k rozvodu a soud v případě, že shledá tvrzení žalobce za opodstatněná, rozhodne o „rozchodu“ manželů.
Podle těchto učenců je přijetí „nesouladu, který proměňuje rodinu v peklo“ jako důvodu k rozvodu a „rozvedení“ manželů
„V islámu neexistuje způsobování újmy druhým a odvádění zla zlem.“
je také v souladu s principem.
Rozsudek soudu, který rozvádí manžele, se nazývá „tefrik“ a nepovažuje se za rozvod typu „ric’i“, ale za rozvod typu „bain talak“. (viz výše)
Podle některých zdrojů se hanbalítská škola jurisprudence shoduje s názory malikitské školy (viz İlmihal-İslam ve Toplum, TDVY, II/236). Někteří šafiitské učenci se také domnívají, že v případě, kdy manžel neposkytuje manželce potřebné výživné, je to důvod k rozvodu. Většina z nich se však shoduje s názory hanefitské školy (İbn Abidin; III/590).
Na druhou část vaší otázky lze odpovědět takto:
Rozhodnutí nevěřícího soudce v nevěřící zemi je pro muslimy závazné, pokud je v souladu s principy islámu.
Nepochybně pro muslima je nejlepší, aby se v případě potřeby obrátil na soudce/soud, který je také muslim. V neislamských zemích to však není možné. V takových případech je v nouzových situacích dovoleno, aby se lidé obrátili na tamní soudy a řídili se podle rozsudků (pokud tyto rozsudky nesporují jasně islámu). Žít v zemi totiž znamená implicitně/nepřímo přijmout její zvyky a zákony (které nejsou v rozporu s islámem). To znamená,
„Co je zvykem, je jako to, co je smluvně dohodnuto.“
Je také v souladu s právní zásadou, která zní:
Podle slavných právních teoretiků, jako jsou Izz ibn Abd al-Salam, Ibn Taymiyyah a al-Shatibi, je v nutných případech dovoleno podřídit se rozhodnutím nemuslimských soudců/soudů, aby se zohlednila prospěšnost společnosti, odvrátila se svár a zmatek a zabránilo se anarchii ve společenské a právní oblasti. (Nesmíme opominout skutečnost, že mnoho ustanovení světského práva není v rozporu s islámskými ustanoveními. Naše závorky ve smyslu „které nejsou v rozporu s islámem“ by měly být posuzovány z tohoto hlediska). (viz. Rozhodnutí Rady pro fatwy a výzkum, 3/16/1426-25/4/2005).
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
