Vážený bratře,
V sufismu je to učení, které zastává jednotu bytí. Toto učení, systematizované Muhyiddinem Ibn Arabím, je založeno pouze na nutnosti existence Alláha. Sufisté, kteří ho přijali, ho považují za nejvyšší interpretaci teuhídu (jednoty Alláha), zatímco jiní sufisté ho považují za omyl vyplývající z setrvání v makámu fená (makám zániku).
Některé z těchto cest jsou kratší a jasnější než jiné. Nicméně, bezpochyby nejkratší a nejjasnější cesta k Bohu mezi nimi je ta světlá cesta, kterou vykročil Posel Boží (s.a.v.). Bediuzzaman dokonce uvádí, že mezi řády je nejjasnější a nejvelkolepější ten, který se řídí sunnou Poselství Božího, a poukazuje na význam sunny v otázce následování správné cesty těmito slovy:
1
Všechny pochybnosti, které se vyskytují při následování duchovních cest, jsou odstraněny posvátnou sunnou, a člověk tak cítí duchovní klid a pokoj. Sufistické cesty, které sledují řády, jsou správné a pravdivé pouze v míře, v jaké se řídí sunnou Proroka. Jejich hodnota závisí na tom, zda se řídí posvátnou sunnou a jednají v souladu s ní. To jasně vyjadřuje Imám Rabbani.2
Právě proto je třeba posuzovat názory některých, respektive jiných, z řad sufistů, které se ztělesňují v podobě výstižných myšlenek, v tomto kontextu. Nelze říci, že by zastánci obou názorů popírali existenci. Nicméně existenci považují za iluzi. Říkají tak proto, že existenci bytostí ve srovnání s existencí Boha považují za velmi slabou. Nechtějí dát existenci věcí, které Bůh stvořil, žádnou hodnotu. Ibn Arabi dokonce říká, že všechny bytosti kromě Boha jsou možné a že existence těchto možných bytostí je iluzorní. Takto vnímá existenci jako stín.3
Tato profese, vyjádřená slovem „İşte“, není vyjádřením Bediüzzamana.
4
Proto existují pevné pravdy o věcech. Nebyly to iluze a omáčky.
Druhé povolání, které říká „ne“, se snaží dosáhnout úplného klidu, ale ne popírá úplně existenci věcí, spíše na ně zavírá oponu, nechce je vidět. Věří totiž, že brání duchovnímu klidu. Rozdíl mezi nimi a první skupinou spočívá v tom, že neberou existenci věcí jako neexistenci. Existují, ale nechtějí je vidět, protože věří, že jsou za oponou.
Nicméně, nejširší cesta, kterou může každý vstoupit do Koránu a Sunnety, není popírání nebo zapomínání na stvoření; ale spíše je vidět stvoření jako projevy jmen Alláha, číst božský podpis ve každém stvoření a dosáhnout pravého teuhídu (jednoty s Alláhem). Věty Koránu, které přikazují zamyšlení nad stvořením, jasně ukazují tuto cestu.
K výše uvedeným tvrzením bychom rádi dodali i příklad, který uvedl Imám Rabbání, abychom poukázali na rozdíl mezi těmi, kteří říkají toto, a těmi, kteří říkají ono. Podle něj první skupina nezná žádnou bytost kromě Boha. Druhá skupina však zná bytost kromě Boha, ale nevidí ji. Jak říká Bediuzzaman, Imám Rabbání, který nepovažuje teologické názory obou škol za dostatečné, to vysvětluje takto:
5
Imám Rabbání po těchto výrocích vysvětluje, že popírání existence je v rozporu se sunnou a je v něm nebezpečí. Nicméně uvádí, že pouhé vidění (existence) nepředstavuje nebezpečí. Podle něj, když říká Halládž-i Mansúr, myslí jeho význam. Toto vyjádření vyjadřuje zánik veškeré existence a soustředění se pouze na existenci Alláha.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
