Vážený bratře,
Mújtahid;
Každý znalec fiqh je ten, kdo skutečně zná tajemství Koránu, je schopen vydávat právní stanoviska a je autoritou ve všech ustanoveních islámských věd.
Tito lidé jsou vyjímečné osobnosti, které mají schopnost poznat tajemství veršů Koránu a hadísů. Ponořili se do hlubin rozumových i náboženských věd a zpřístupnili muslimům různé poklady, které objevili.
Mújtahidství
Je to vysoké a výjimečné postavení. Člověk se na něj nemůže dostat nárokem, ale pouze díky hlubokým znalostem a milosti a darům od Boha. Srovnávat se s nimi v této oblasti není pro každého. Pozorně se podíváme-li, najdeme v nich nejkrásnější a nejvelkolepější příklad dědictví proroků. Každý z velkých právníků je obdařen světlem vedení. Jejich úkolem je pochopit smysl božských ustanovení a uvést je do praxe.
Po smrti Sahabů se začaly měnit podmínky. V obchodu, průmyslu, umění a zemědělství nastaly nové vývojové změny a objevily se nové problémy. Došlo ke změnám v zvycích a obyčejích. Samozřejmě, na tyto potřeby nelze být lhostejný. V tomto období každý z právníků si uvědomil váhu úkolu, který před ním stál, a s velkým úsilím a pozorností se věnoval právnímu výkladu. Využili veškeré své schopnosti a úsilí k určení pravidel a zákonů právní vědy. Díky těmto osobnostem dosáhla právní věda vrcholu.
Podmínky, které musí být splněny u muštahida (teologa, který vydává vlastní právní stanoviska):
1)
Měl by znát pravidla arabštiny ve všech jejich detailech.
2)
Měl by se plně obeznámit s vědními obory týkajícími se Koránu.
3)
Aby se muftí (teologický znalec) vyhnul jednání v rozporu s konsenzem náboženských učenců, musí znát všechna rozhodnutí, která byla v dané věci učiněna. K tomu je nutné, aby prozkoumal, v čem se islámští učenci od dob Sahábů (spolupracovníků proroka) rozcházeli a v čem se shodovali.
4)
Mufti musí znát aspekty analogie (qiyas), neboť duší ijtihádu je analogie. Proto musí mufti podrobně znát všechny pilíře, druhy, pravidla a podmínky analogie v metodologii fikhu.
5)
Můjtahid by měl znát i zvyky a obyčeje.
6)
Je nezbytné, aby člověk, který je muftí (právník v islámu), znal nazpaměť hadísy týkající se náboženských předpisů, a aby rozuměl jejich stupni pravdivosti, znal ty, kteří je předávali, a věděl, zda jsou mutawátir (předávané nepřetržitou řadou), mešhúr (známé), ahád (jednotlivé) nebo mansúh (zrušené). Dále musí být obeznámen s charakteristikami těch, kteří tyto hadísy předávali, z hlediska jejich spolehlivosti a důvěryhodnosti.
7)
Zásady, pravidla a podmínky zmíněné ve metodologii fikhu se musí stát součástí schopností muftího.
Nejde jen o splnění těchto podmínek. Pro vydávání fatw je nezbytné vrozené nadání, genialita a schopnosti. Abdulkerim Zeydan ve svém díle Usûl-ü Fıkıh tuto problematiku vysvětluje takto:
„Mújtahid“
Musí mít jemný úsudek, bystrý rozum pro pochopení právní vědy, čistou mysl, vynikající prozíravost, krásné chápání a skvělé intelektuální schopnosti. Ten, kdo tyto vlastnosti nemá, nemůže být muftím, i když zná pravidla vydávání fatw.“ Poté uvede následující příklad: „Ať už má člověk jakékoli znalosti v oblasti literatury a poezie, nemůže být básníkem, pokud nemá vrozený talent.“
K tomuto tématu se vyjádřil také Imám Málik, který řekl:
„Věda,
Není to kvůli velkému množství zpráv; spíše je to světlo, které Bůh vkládá do srdce, a s jeho pomocí se rozlišuje pravda od nepravdy.“
Ano, pro vydávání fatw je nezbytný i božský dar. To znamená, že pokud jsou podmínky získané studiem tělem fatwy, pak ty, které jsou dány Bohem, jsou duší fatwy. Na fatwu člověka, který není dostatečně citlivý na zbožnost a spravedlivé skutky, se nedbá, bez ohledu na to, jak vysoko v moudrosti je.
Pokud u někoho chybí jeden nebo více z výše uvedených požadavků, nelze ho v pravém slova smyslu nazývat muftím. Sám sebe za muftího prohlásit nestačí, je potřeba důkaz.
Kdyby věda a poznání závisely pouze na osobním úsilí a práci člověka, jistě by byly velmi nedostatečné. Lidský rozum i mysl jsou totiž omezené. Proto není možné s jejich pomocí objasnit podstatu a princip všeho, všech pravd. K rozvoji vědy a poznání je nezbytné i božské zjevení. Pouze tehdy se rozzáří světlo rozhledu a mnoho tajemství a pravd se tímto světlem může objevit. Ano, člověk, který se stane obzvláště požehnaným zjevením a božskou pomocí, je schopen objevit pravdy.
K vydávání fatw (právních stanovisek v islámu) je zapotřebí mimořádných schopností a rozsáhlých znalostí, ale také velká zbožnost, spravedlnost a vysoká morálka. I mnoho velkých osobností, které si zapamatovaly celý Korán a statisíce hadísů, se neodvažovalo vydávat fatwy ani o to neusilovaly. Protože vydávání fatw těmi, kteří k tomu nemají oprávnění, s sebou nese zodpovědnost. Proto ti, kteří nemají schopnost vydávat fatwy, nemají jinou možnost než napodobovat muftího (osobu oprávněnou vydávat fatwy). Jinak by nebylo možné chránit a zachovat posvátné ustanovení náboženství.
Patřící k okruhu Ahl-i Sunnet
Věřit, že všichni naši právníci (mujtahidi) jsou na dokonalé cestě a správné stezce, je pro muslimy povinností. Protože tito velcí právníci jsou nejvýznamnějšími a nejoprávněnějšími dědici Proroka (sm.) a jeho nejlepších následovníků (sahab). Je všeobecně uznávané, že jsou také nejvýznamnějšími svatými (evlija). Bůh jim projevuje zvláštní milost v ustanovování náboženských předpisů a vyvozování moudrosti šaríaty z Koránu a Sunnety.
Opravdu, oni patří mezi největší z těch, kteří jsou hluboce obeznámeni se zákonem a pravdou, z níž se oni sami zrodili. Proto je zlehčování, ponižování nebo dokonce tvrzení o rovnosti s kýmkoli z nich alespoň neúcta.
„Kdo je příčinou, je jako ten, kdo to udělal.“
Podle pravidla, oni mají podíl na všech modlitbách všech věřících, kteří přijdou až do konce světa. V oblasti všeobecné ctnosti a vědomostí se jim ani zdaleka nemůžeme vyrovnat.
V této záležitosti, Bediüzzaman Hazretleri,
„Jsou-li nejvyšší hodnosti v náboženském právu (mujtahidové) nejvyšší, nebo jsou nejvyšší hodnosti v pravých mystických řádech (šáhové, aktáby) nejvyšší?“
na tuto otázku odpověděl takto:
„Ne všichni mudžtahidiové; snad Abu Hanifa, Malík, Šafií, Ahmad ibn Hanbal; jsou nad šáhy, nad aktáby. Ale v určitých specifických ctnostech mají někteří úžasní kutbové, jako Šáh-i Geyláni, v jednom ohledu jasnější postavení. Ale jsou to imámové celkové ctnosti.“
Někteří z mudžtahidů (právníků v islámu) se setkali s Saháby (spolupracovníky Proroka Mohameda), s nimi hovořili a učili se od nich vědomosti a mravy. Z Koránu a hadísů (proroctví) odvodili pravidla a zákony týkající se šarí’aty (islámského práva). Při odvozování těchto ustanovení projevili maximální péči. Napsali knihy obsahující náboženská témata založená na rozumovém a tradičním myšlení. Díky jejich obětavé práci získala věda fiqh (islámská právní věda) plnou stabilitu a směr.
Mújtahidi jsou vzornými lidmi.
Mújtahidové věnovali velkou pozornost vážnosti ve svém povolání a charakteru, a zároveň velkou péli o laskavost a mírnost ve svých činech a jednání.
„Stal se miláčkem srdcí, učitelem myslí a miláčkem duší.“
Byli to lidé, kteří nesnášeli podvod, klam, slávu, pokrytectví a předstíranost. S velkou horlivostí usilovali o zjištění a dosažení pravdy.
Mudžtahidi byli oceány vědění a moudrosti, a zároveň vzorem v morálce. Na jejich požehnaných tvářích zářila úcta smíšená s láskou. Bůh, sláva mu, v nich shromáždil vědomosti, moudrost, čistotu, odvahu a štědrost.
Vysoké principy víry se usídlily v jejich srdcích. Jejich duše byly naplněny krásnými vlastnostmi a ctnostmi. Spravedlnost a poctivost byly jejich vrozenou schopností. Žádná síla je nemohla odvrátit od spravedlnosti na cestě k pravdě.
Byli to dokonalí lidé, čistí od přírody a obdaření posvátnou silou. Jejich srdce byla vzdálená neřestem. Byli naprosto cizí klamu a podvodu při vyznávání a šíření pravdy, neboť dokonalý rozum brání člověka před nerozumnými odvahami.
Byli milovníky pravdy a spravedlnosti. Bez ohledu na to, z cích úst pravda pronesena byla, nikdy neváhali ji přijmout a podvolit se jí. Náviděli sobectví, pýchu a aroganci. A skutečně…
Imám Šáfi’í,
takto nařídil:
„Pravda,
Byl bych rád, kdyby to vyšlo z rukou těch, s nimiž jsem vedl debatu.
Byli tak pevně oddáni prosazování spravedlnosti, že se nebojí žádné oběti. V případě potřeby neváhali obětovat ani vlastní život. Někteří krutí panovníci a despotické sultány těmto významným právníkům a teoretikům islamu způsobovali všechna možná utrpení a pronásledování, proměnili svítící stránky islámu v nepochopitelnou tmu a navždy jim trhali svědomí. Snažili se využít tyto imámy pro své politické cíle, aby uspokojili své nelegitimní touhy a záliby a udrželi si své postavení a moc, ale nepodařilo se jim to. Navzdory všem těmto utrpením a pronásledování ti velcí muži vytrvali ve svých spravedlivých věcech a nekompromisně se drželi pravdy. Až do posledního dechu se neodchýlili od své cesty, kterou považovali za správnou.
Imám-i Azam, Ahmad ibn Hanbal
Velcí právníci, jako například oni, se nebojí říkat pravdu i těm nejtyranničtějším sultanům. Imám-i Azam odmítl nabízené hodnosti a vyznamenání a raději se rozhodl jít do vězení, dokonce i zemřít jako oběť. Imám-i Ahmed se také nebojí říkat pravdu, i když je ve vězení vystaven útlaku a mučení.
Teologové,
V cestě k prosazení spravedlnosti a zrušení nepravosti neznala tato skupina ohled na příbuzné ani přátele. Ať už šlo o otce nebo děti, bez váhání rozhodovali proti nespravedlivé straně. Jejich jediným cílem bylo získat Boží přízeň. Strach z Boha v nich tak silně zakořeněl, že slzy některým z nich zanechaly stopy na tvářích.
Měli rozsáhlé znalosti; to, co viděli, slyšeli a četli, si uchovávali ve svých myslích a paměti. Tuto milost jim daroval Bůh.
Jejich paměť byla rozsáhlým pokladem informací. Název „chodící knihovna“ by se jim skutečně hodil. Například:
Imám Málik
, zapamatoval si milion hadísů.
Nicméně existují i takoví znalci hadísů, kteří si sice zapamatovali tisíce, ba statisíce hadísů, ale nebyli schopni z nich vyvodit šaríatské závěry, které v sobě tyto hadísy obsažují.
Jednoho dne se totiž mistr hadísů Imám A’meš zeptal Imáma Abú Júsufa, jednoho z imámů právní nauky, na stanovisko k určité otázce. Jakmile Imám Júsuf odpověděl, Imám A’meš řekl:
„Kde jsi na tento verdikt přišel?“
zeptá se. Abu Yusuf odpoví:
„Z hadísu, který mi jsi vyprávěl.“
řekl a přečetl hadís. Na to Imám-i A’meš:
„Tento hadís jsem se naučil nazpaměť ještě předtím, než jsi se narodil, ale do dneška jsem mu takhle nerozuměl.“
Tímto vyjádřil uznání pro úroveň znalostí v oblasti fikhu, které dosáhl Imám Abú Júsuf.
Někteří z mudžtahidů žili v době následovníků Proroka (tábí’ín), jiní v době následovníků následovníků (tábí‘ al-tábí’ín).
Tato období jsou nejlepší půdou pro vědu a poznání; je to jaro vědy a moudrosti. V té době semena moudrosti a poznání v krátké době rostly a kvetly květy poznání. Například;
Sufjan ibn Ujajna se stal nositelem Koránu z paměti ve věku čtyř let.
Naši velcí právníci a teologové (Müctehidi-i İzam)
Své vědomosti a moudrost získali od Spolužáků Proroka a stali se jejich plnohodnotnými nástupci. Znali všechny okolnosti, ctnosti a biografie Spolužáků. Při jakémkoli výskytu události se nejprve obraceli k Knihe a Sunně a poté k výkladům Spolužáků. V otázkách, kde nenašli jasné ustanovení v těchto zdrojích, postupovali podle vlastního názoru a výkladu.
Jejich postavení, vlohy, vědomosti a moudrost byly velmi vysoké. Protože žili blíže k dobám štěstí (as-sa’adah), stali se přímými dědici požehnání té doby. Někteří z nich osobně poznali naše vznešené Spoluřečníky (Sahaba-i Kiram) a od nich se učili islámským vědám a principům právního výkladu (ijtihad). To je však vysoké postavení a čest.
Teologové,
Stejně jako Sahaba-i Kiram, i oni pochopili všechny výhody a tajemství veršů Koránu.
Otázky, na kterých se shodovali společníci Proroka (Sahaba), přijímali bezvýhradně. V otázkách, na kterých panovala shoda, se nepokusili o vlastní výklad (ijtihad). Mújtahidi (ti, kteří prováděli ijtihad) byli pro společníky Proroka (Sahaba) požehnáním. V otázkách náboženství se stali oporou pro celou komunitu, zkoumali a řešili její problémy. Shromáždili a shrnuli otázky náboženského práva (fiqh), jak základní, tak detailní, a vytvořili tak bohatý a rozsáhlý poklad, z něhož bude komunitě prospěch až do konce světa.
Pocty dosáhnout dokonalosti v oblasti výkladu (ijtihadu) se dostalo pouze čtyřem velkým imámům. Tito muži, kteří dokonale poznali tajemství Koránu a Sunnety, zdokonalili své duše krásnou morálkou a zbožnými skutky. Každý z nich byl zázrakem moudrosti. V řešení problémů muslimů se vzájemně doplňovali.
Tyto osobnosti, které jsou v nejvyšší míře nástupci Proroka (s.a.v.), si svými úžasnými službami vysloužily uznání a úctu veřejného mínění.
Nelze popřít, že učenci-právníci (mujtahidové) vykonali pro tuto komunitu nesmírně cenné a užitečné služby. Přečteme-li si stránky historie, setkáme se s mnoha příklady těchto služeb.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
