Je těžší získat odpuštění pro ty, kteří svá provinění svěřují druhým?

– Je možné, aby se člověk, který spáchal hřích a svěřil se s ním jednomu nebo dvěma přátelům, smýlil s tímto hříchem?

– V některých hadítech se říká, že se nemusí přijmout, nebo že se přijetí stane obtížným.

– Není v rozporu s těmito hadíty, co říká Alláh ve svých verších, a s jeho jmény, jako je Gaffar, Gafur, Settar atd.?

– Takže, pokud se člověk s jinými svými přáteli svíří se svým hříchem, ztratí tento hřích svou odpuštitelnost?

– V Koránu se tolik mluví o Alláhově milosrdenství, odpuštění atd., nebylo by tedy třeba nějakého verše, který by varoval před sdělováním svých hříchů druhým, protože by to mohlo ztížit nebo znemožnit přijetí pokání? Nezmiňoval by se o takovém důležitém detailu Alláh v Koránu?

– Mimochodem, výše uvedený příklad verše sloužil pouze k objasnění dané problematiky, a Bůh je svědkem.

Vážený bratře,

Celé znění příslušné hadíské zprávy je následující:

„Všichni z mého společenství budou smilováni, s výjimkou těch, kteří veřejně páchají hříchy. Bůh zakrývá špatné skutky, které člověk spáchá v noci. Ale ráno se to zjistí:“

„Hej, tak a tak, dneska jsem udělal tohle a tohle!“

říká. Tak se stane, že v noci ho Bůh zakryje (jeho hřích), ale ráno odhalí, co ho zakrývalo.

A to je také druh veřejného páchání hříchu.

“


(Buhárí, Edeb 60; Muslim, Zühd 52-2990)

V tomto hadísu se zvláště

„veřejnost trestného činu“

Bylo zdůrazněno, že se tak děje dvěma způsoby:

První:

Když někdo bezostyšně a otevřeně hřeší.

Za druhé:

I když člověk spáchá hřích v utajení, jeho následné odhalení někomu jinému,

Protože se tajné záležitosti obvykle dějí v noci, jak je uvedeno v hadíthu.

„noc…“

Je zdůrazněno, že je jedno, zda se hřích, který spáchal tajně ve dne, odhalí, nebo zda se odhalí hřích, který spáchal v noci.

Takže,

veřejné spáchání hříchu nebo sdílení hříchu s jinými lidmi jeho zveřejněním

V Božích očích je to považováno za velkou neuctivost, za tmu navíc k tmě. Proto je to kromě spáchání hříchu také…


„alenství“


případ

jako druhý a ještě větší hřích

je uvedeno.

Otázku, zda je to odpustitelné, či nikoliv, lze vysvětlit takto:

a)

Nejdříve je třeba říci, že za žádný hřích

„bude rozhodně odpuštěno“

neříká se.

„Bůh odpouští všechny hříchy.“



(Zümer, 39/53)

také zmíněno v verších s podobným významem

„promocení“ naznačuje, že je možné, nikoli že je nutné.

V rétorické skladbě veršů Koránu a hadísů (proroctví) hraje hlavní roli poučení a varování.

-v nabádání a odrazování-

úplné uvolnění,

dávat naději těm, kteří upadají do zoufalství, a varovat a vštěřovat strach těm, kteří se dopouštějí rozmařilosti

je zaměřen na.

To je třeba pochopit z výše uvedeného hadísu. Protože, širk

-kromě sprostých slov-


Všichni, kdo zemřou v křesťanské víře, mají své hříchy odpuštěny.

Nepochybně, ani ti, kdo se dopouštějí hříchů veřejně, nejsou výjimkou.

b)

Hřích plynoucí z libovůlí a chtíčů těla není totéž jako hřích plynoucí z pýchy a domýšlivosti těla.

Pouze podle libovůle

hříchy spáchané v souladu s tím,

z nevědomosti a nedbalosti

je důsledkem.

Hřích spáchaný z pýchy a arogance.

pak přímo

Je to vědomé vzepření se Bohu.

Hřích spáchaný prvním způsobem,

To ukazuje na netrpělivost, bezmocnost, neschopnost a nevědomost dané osoby jako lidské bytosti.

Hřích ve druhé podobě

naopak znamená to, že se člověk povyšuje, je arogantní, rozmazlený a implicitně se staví proti Bohu.

Proto je hřích ve druhém případě vyloučen z možnosti odpuštění, zatímco hřích v prvním případě odpuštění podléhá. V slavném příběhu o hříchu,

Odpouštění Adamovi a neodpouštění Šejtanovi.

To je také jedno z jeho důležitých poučení.

c)


Ten, jehož hříchy Bůh přikryl,

Říct to svému příteli znamená ignorovat jeho laskavost, že to před ním skryje, a prohlásit, že se nebojí lidí ani Boha, že se za to nestydí a že může dělat, co chce, ať už veřejně nebo tajně.

Tohle je drzá výzva.

-pokud se člověk nezeptá Boha o odpuštění nebo neudělá něco dobrého, co by to vynahradilo-

Je jisté, že za to bude odměna, ať už v tomto světě, nebo v tom posmrtném.

Tato záležitost

„zločin a trest“

je to obecný princip, pokud jde o vztah. Odpuštění od Alláha je však

„božský předek“

je výjimkou.

d)

Hřích je v naší společnosti považován za ohavný čin.

Odhalování vlastních hříchů je nepřímo podnětem k hřešení pro ostatní.

Z tohoto hlediska se hříchy těch, kteří se hřeší tím, že se na tuto osobu dívají, zapisují do jejího záznamu v poměru jeden k jednomu. To tak násobí a zvětšuje hříchy této osoby, že ji prakticky vylučuje z možnosti odpuštění.

e)

V jedné z hadísů je to shrnuto takto:

„V den zmrtvýchvstání Bůh bude některé ze svých služebníků zpovídat a odhalí jim i jejich skryté hříchy, které spáchali, a oni je pak sami přiznají. Avšak Bůh…“

„Já jsem zakryl jeho hříchy na světě, a zakryji je i teď.“


takto nařídil.“

Znehodnocení této velkolepé Boží milosti, odhalení hříchu a tím zabránění tomu, aby byly tyto chyby na konci časů zakryty a odpuštěny, vyvolává Boží hněv. V hadíse mohlo být upozorněno právě na toto nebezpečí.

(srov. Ibn Battal, 9/263-64; Ibn Hacer, 10/486-488, el-Ayni, 22/138-139)

– Podle slov Münaviho,

osoba, která odhalila svůj skrytý hřích:

1.

V protikladu k Boží laskavosti, která přehlíží nedostatky.

zrada

dělá,


2.

Někdo, kdo v někom vzbuzuje sklon k hříchu, je

vražda

práce,


3.

Pokud má někdo záměr osobně navádět jiného k hříchu, je to také samostatný

vražda

znamená to.

Takže, spolu se svým vlastním původním hříchem

počet těchto vražd

zvýší se na čtyři.



(Feyzu’l-Kadir, 5/a11)

S pozdravem a modlitbami…

Islám v otázkách a odpovědích