Vážený bratře,
Azrael, mírový pozdrav na něj, je jedním ze čtyř velkých andělů. Patří mezi čtyři anděly, kteří nesou Boží trůn (Arš-i Âla), známé jako Hamele-i Arš. Andělé jsou Boží posli, nejednají sami od sebe, nepůsobí bez pověření, pracují pod Božím příkazem a plní úkoly, které jim Bůh svěřil.
Koran, když popisuje anděly, uvádí, že se nikdy nevzpouraili Bohu a okamžitě plnili jeho příkazy.(1)
A když popisoval anděla smrti, Azraila, řekl:
Anděl smrti, který byl pro vás určen, vám bere duše a pak se vrátíte ke svému Pánu.
„(2)“ popisuje úkol Azraila. Vzhledem k tomuto verši, svatý Azrael plní pouze úkol, který mu byl svěřen. Pracuje ve jménu Alláha, vykonává práci pro něj.
Jak velká je podobnost, jak dobře příklad sedí, to se možná dá diskutovat, ale pro ilustraci: bezpečnostní složky jedná v zájmu státu a podle pravomocí, které jim stát a zákony svěřují. Pokud nám policie neumožní vstup na některá místa, můžeme pak policii obviňovat?
Při nějaké společenské události najednou shromáždí a odvede všechny, bez ohledu na to, zda jsou vinni, či nikoliv. Poté nevinné propustí a viníky zadrží. Protože jedná ve jménu někoho jiného a pouze plní rozkazy, nikdo se mu nebrání a všichni čekají na výsledek.
Pokud nemůžeme čelit bezpečnostním silám, nemůžeme obviňovat policii, nemůžeme se snažit ji zdiskreditovat a znevážit, pak nemáme absolutně žádné právo znevažovat, pomlouvat ani obviňovat anděla smrti, Azraila, který, stejně jako všichni andělé, plní úkol, který mu svěřil Bůh.
Azrael, ať je s ním pokoj, je pouze příčinou smrti. Zabíjet i oživovat je však přímým aktem Alláha. Tato skutečnost je v hadísu vyjádřena takto:
Azraíl (AS) řekl Bohu:
„Kvůli mé povinnosti sbírat duše budou moji služebníci na tebe stěžovat a budou se na tebe zlobit,“ řekl. A Bůh v moudrosti odpověděl: „Mezi tebe a mé služebníky položíme závoj strádání a nemocí, aby stížnosti k nim směřovaly a oni se na tebe nezlobili.“
(3)
Stejně tak je Azrael (a.s.) také záclonou. Aby se k Alláhovi nedostaly nespravedlivé stížnosti lidí, kteří nevidí skutečnou tvář smrti. Protože ne každý vidí skutečně krásnou, milosrdnou tvář smrti. Smrt si může někdo představovat jako niče, jako nic. Proto Alláh mezi smrt a Azrala (a.s.) postavil nemoci a neštěstí, a aby se k Alláhovi nedostaly nespravedlivé námitky a stížnosti lidí, postavil Azrala (a.s.) jako záclonu před smrtí. Nicméně, jak jsme uvedli, Azrael (a.s.) a další neštěstí a nemoci zůstávají pouze příčinou. (4)
Rozzlobení se na Azraila a jeho urážení kvůli jeho úkolu představuje z hlediska víry vážné nebezpečí a není slušné pro věřícího. Stejně jako nevíra v jediný pilíř víry odtáčí člověka od náboženství, tak i nenávist, rozzlobení a urážení Azraila, kterého Bůh pověřil úkolem smrti, činí člověka hříšníkem. Stejně tak je to s Isrâfílem, který jako první zatroubí do truby na konci světa, na konci časů. Nicméně toto zatroubení do truby je pouze příčinou, která spouští konec světa. Obviňovat Isrâfíla za to, že spustil konec světa, je vážná chyba. Protože konečný čin je opět Božím činem. Isrâfíl je pouze příčinou.
Azrael, ať je na něm pokoj, je zodpovědný za ochranu naší nejcennějšího majetku – naší duše. Stejně jako je důležité chránit naše cenné věci, je úkol Azraela, ať je na něm pokoj, mnohem důležitější.
V knize Šu’âr Bediüzzaman k tomuto tématu uvádí:
„
Jednoho dne, když jsem v modlitbě říkal: „Ó, můj Bože! Ochraň mě před zlem džinů a lidí díky úctě a přímluvě Gabrielovi, Michaelovi, Izrafilovi a Azraili!“, a zmínil jsem jméno Azraila, které všechny třáslo a vyvolávalo hrůzu, pocítil jsem velmi sladký, uklidňující a milý stav. Řekl jsem: „Alhamdulillah“ (Chvála Bohu) a začal jsem Azraila skutečně milovat.
Protože nejcennější majetek člověka, o který se nejvíce stará, je jeho duše. Jsem si naprosto jistý, že svěřit ji do silných a spolehlivých rukou, aby byla chráněna před ztrátou, zánikem a bezvládím, přináší hlubokou radost.
”
Jinými slovy, nemůžeme svěřit svou duši, kterou svěřit nikomu nechceme, s níž se nehodláme smířit a o kterou se neustále bojíme, nikomu jinému než velmi spolehlivému a důvěryhodnému poslu Alláha, jako je anděl Azrael.
Slova jako „přežil anděla smrti“ nebo „zaurazil anděla smrti“ nemají žádný smysl a hodnotu, pokud člověk zemřel proto, že mu ještě nepřišel čas zemřít a jeho osud ještě nebyl splněn. Tato slova jsou velmi nesprávná a zbytečná.
Nikdy se nestalo a nestane se, aby Azrael přišel a pak se vrátil, aniž by splnil úkol, který mu byl svěřeno.
Taková výjimka neplatí ani pro proroky, kteří jsou Bohu nejbližší a jsou Božími posly.
Prorok prožíval své poslední chvíle. V té chvíli přišel anděl Gabriel s andělem smrti. Zeptal se na zdraví Proroka a pak řekl:
„Anděl smrti se vás ptá, zda mu dovolíte vstoupit,“ řekl.
Jakmile mu to prorok dovolil, anděl smrti vstoupil dovnitř a posadil se před něj.
„Ó, posel Boží,“ řekl, „Všemohoucí Bůh mi přikázal, abych ti ve všem poslušně vyhověl. Pokud chceš, vezmu ti duši, nebo ti ji nechám.“
Prorok se podíval na anděla Gabriela, který mu řekl:
„Ó posel Boží, Melei Âlâ na tebe čeká,“ řekl.
Na to náš Prorok řekl:
„Ať už přijde Azrael a splní svůj úkol,“ řekl a vydal duši. (5)
Znamená to, že jakmile Azrael obdrží rozkaz, nevrací se zpět, ani kdyby stál před nejmilejším a nejdokonalejším člověkem, kterým je náš Prorok. Přitom Bůh dal rozhodnutí do rukou Proroka.
Pokud se to nestalo prorokům, je možné, aby se to stalo někomu jinému?
Jak je uvedeno ve verši:
Když přijde jejich hodina, nemohou ji ani o okamžik odložit, ani urychlit.
“(6)”
Smrt totiž není náhodná událost ani něco, co by se stalo samo od sebe. Její čas a hodinu určuje přímo Bůh.
Protože On dal život a On dá i smrt. Jedno z Jeho jmen je „Hayy“, ten, kdo dává život. A druhé Jeho jméno je „Mümît“, ten, kdo stvořil smrt.
Až dodnes se nikomu nepodařilo uniknout smrti, uprchnout před ní ani ji porazit; když se na světě vyčerpalo jeho dýchání, podvolil se té velké pravdě.
Navíc smrt není nicost, prázdnota, ztráta, abychom se jí báli a třásli…
Především smrt není ošklivá, hrozná, strašná a děsivá událost.
Smrt je přechod, přechod z pozemského života do života věčného…
Je to záclona, kterou by měl každý, kdo chce žít věčně, odhrnout.
Je to fenomén, který existuje v každém člověku, protože je v jeho povaze toužit po nekonečnosti, věčnosti a nesmrtelnosti.
Ale kdy, kde a v jakém věku k úmrtí došlo? Nikdo o tom nic neví. Takové informace nikomu nebyly poskytnuty. Událost byla tou stranou, která smrt způsobila, utajena.
Protože smrt je realita, s níž se můžeme setkat v jakémkoli věku, na jakémkoli místě, v jakoukoli chvíli a kdykoli. Je dokonce jasnější a větší realitou než život.
Jak řekl Cahit Sıtkı,
„Kdo ví, kde, jak, v kolika letech?“
„Budeš mít vládu jen na dobu jedné modlitby,“
„Na tom kameni, který slouží jako trůn.“
Necip Fazıl také říká:
„Smrt je krásná věc, to je zpráva za oponou…“
„Zemřel by Prorok, kdyby nebyl krásný?“
Smrt není zánik, nicota, ztráta, konec a vyčerpání. Není to rozloučení, ze kterého se už nikdy nevrátíme, odchod a cesta, na které se už nikdy nesetkáme a nebudeme se vídat. Pro člověka, který věří v život po smrti, je smrt příjezdem do nového, svěžího, věčného a nesmrtelného světa.
„V té chvíli, kdy se zvedají a spouštějí záclony,
„Umění spočívá v tom, že dokážete Azra’ilu říct ‚Vítejte‘.“
——————————————————
(1) Al-Taḥrím, 66:6
(2) Sádžda, 32:11
(3) Tafsir ad-Durr al-Manṣūr – Suyūṭī 5/173-174; Tafsir Ruh al-Bayan – Ismāʿīl Hakkī Burusavī 7/114
(4) Snímky, 11. Snímek, 11. Otázka, Bediuzzaman Said Nursi
(5) Tabakât, 2:259; Ibn-i Kasír, Sîra, 4:550.
(6) Nahl, 16:61
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
