– Süleyman el-Kunduziho
„Jezero lásky“
Rád bych získal informace o díle s názvem [název díla] a o autorově smýšlení. Důvod je ten, že mi bylo zasláno několik jeho článků, které se prakticky neliší od Kulejniho al-Kafi a bylo mi řečeno, že je sunnista.
– Je tento člověk sunnita? To je hlavní smysl mé otázky a jaká je povaha tohoto díla? Je to totiž kniha napsaná zcela z pohledu imámie.
Vážený bratře,
Šíitský šejch Aga Burzug Tehrani, obsahující šíitské zdroje
„Ez-Zaria“
ve svém díle s názvem
„Jezero lásky“
o Sulajmánu Kunduzím, který je autorem knihy, říká:
Ačkoli nebylo známo, že by byl šíitou, byl gnostikem a tato kniha je považována za šíitskou.
„Sulejman Kunduzi, ačkoli není známý jako autor šíitských knih, disponuje duchovní moudrostí a jeho
‚Yenabiu’l-Mevedde‘
dílo s názvem
Je považována za jednu ze šíitských knih.
”
(1)
který byl šejchem lidu Kunduzu a Badachšánu
Sajjid Sulajmán Belhí al-Kundúzí
Narodil se v roce 1220 (1805) ve vesnici Čal v obci Hankah, která patřila k městu Kunduz poblíž města Belh. Jeho plné jméno bylo Šejch Sulajmán ibn Šejch Ibrahim Cháče Kelán ibn Šejch Muhammad Baba Cháče al-Husajní al-Belhí al-Kundúzí. (2)
Odjel z Belhu v roce 1853.
Sulejman Belhi,
Během svých návštěv v Nejdžafu a Kerbelá se setkal také s imámskými teology a v důsledku těchto setkání, spolu s některými lidmi z průvodu,
Přijímá šíitskou imámskou větev islámu.
provedl.(3)
Během čtyřletého pobytu rodiny Belhî v Konji se Šejch Seyyid Süleyman a jeho syn Abdülkâdir Belhî věnovali studiu a analýze některých literárních a náboženských děl.(4) V těchto letech se Süleyman Belhî setkával i s kruhy Mevláníů a v letech 1855-1859, kdy Mehmed Saîd Hemdem Çelebi zastával úřad çelebiho (1815-1859), se stal členem Mevláníů.(5) Od Ahmeda Dede, správce mauzolea Šamsa, obdržel Seyyid Süleyman Belhî také listinu o jmenování do úřadu (hilâfetnâme).(6) Na pozvání sultána Abdülazize (1861-1876) se Süleyman Belhî v roce 1278 (1861) přestěhoval do Istanbulu, kde byl dva roky hostován ve státním hostinci. V tomto hostinci Süleyman Belhî pobýval dlouhou dobu a k dispozici mu bylo také tři písaři pro kopírování knih, které si přál.(7)
V roce 1284 (1867), kdy se připravoval na pouť do Mekky a stát mu hradil potřebné výdaje, zemřel předseda Meclis-i Meşâyih, Hâfız Feyzullah Efendi, a tak ho navštívil nový předseda Meclis-i Meşayih, Osman Selahaddin Mevlevî (zemřel 1887), a dvanáct členů rady, aby mu nabídli místo po Feyzullahu Efendim, které se uvolnilo po jeho smrti.
Střelec z Eyüpu
v
Svatyně Šejcha Murada Buhárího
oznámili mu, že byl jmenován do funkce mešihata. Po tomto jmenování se přestěhoval do dergah a do konce svého života zastával funkci šejcha v dergah. V Istanbulu žil šestnáct let, během vlády sultána Abdülazize.
Sulejman Belhi,
Zemřel ve čtvrtek 6. šabána 1294 (16. srpna 1877) na nervové onemocnění. Jeho hrob se nachází na hřbitově u mauzaulia. (8)
Ve svých dílech se snaží prokázat nejen nadřazenost Ahl al-Bayt, ale i správnost šíitské imámijské školy myšlení.(9)
„Ecma’u’l-fevâ’id“, „Muşriku’l-ekvân“, „Gıbtatu’l-emân“ a „Yenâbî’u’l-mevedde“
Napsal čtyři díla pod těmito jmény. (10)
Z těchto knih, které napsal v arabštině, pouze
„Zdroje lásky“
byla dvakrát vydána. (11) Kopie dalších rukopisných děl, které se dochovaly, se dnes nacházejí v některých našich knihovnách. (12)
Poznámky pod čarou:
1. viz ez-Zeria, 25/290.
2. Seyyid Süleyman Belhî, Yenâbîu’l-mevedde, sv. I, Matbaa-i Ahter, Istanbul, 1301, s. 1
3. Tebrizî, Muhammed Tâhir, Hal Tercümesi Seyyida Sülejmána Belhîho, rukopis, Knihovna Abdülbâkiho Gölpınarlıho v Muzeu Mevlâná, č. 147, s. 1-2; Gölpınarlı, A., Mevlevíismus po Mevlânovi, s. 401
4. Gölpınarlı, A., Katalog rukopisů v Mevlânově muzeu, sv. II, Nakladatelství Tureckého historického spolku, Ankara, 1971, s. 359
5. Gölpınarlı, A., Mevlevíismus po Mevlánovi, s. 401
6. Gölpınarlı, A., Mevlevíismus po Mevlánovi, s. 113, 401-404
7. Burhâneddîn Belhî, Defter-i kuyûdât, str. 18
8. Şenalp, Mithat Recai, „Komplex Šejcha Murada v Eyüpsultanu“, Lâle, ročník: 1, číslo: 1, červenec 1982, s. 23
9. Gölpınarlı, A., Mevlâná a po něm Mevlávie, str. 401
10. Abdülbaki Gölpınarlı uvádí názvy posledních tří děl (viz Gölpınarlı, A., Mevlevílik po Mevlánovi, s. 401). Ibnülemin kromě zmíněných knih zmiňuje pátou knihu s názvem İ’câzu’l-Kur’ân (İbnülemin, Mahmut Kemal İnal, Son Asır Türk Şairleri, Třetí vydání, sv. I Istanbul, 1988, s. 182).
11. Yenâbî’u’l-mevedde, sv. I-II, Istanbul 1301, Ahter Matbaası, Istanbul 1302, İraniye Matbaası.
12.
Kopie děl:
Muşrıku’l-ekvân, Süleymaniye Ktp. Yazma Bağışlar 1364, 1365 (kopista: Muhammed Musa, datum kopírování: Istanbul 1325); Gıbtatu’l-emân, Yazma Bağışlar 1363 (kopista: Muhammed Musa, datum kopírování: Istanbul 1327, Mevlâna Müzesi A. Gölpınarlı Kitaplığı 66 (rukopis je v autorském písmu, nedokončený a v podobě návrhu). Ecma’u’l-fevâ’id (registrovaný pod názvem İcâzü’l-Kur’ân), Süleymaniye Ktp. Yazma Bağışlar 1367 (kopista: Muhammed Musa, datum kopírování: Üsküdar 1328); viz Yusuf Öz „Süleyman Belhî Ailesi ve Son Mevlevî Postnişinleri İle Mektuplaşmaları“, X. Milli Mevlâna Kongresi Tebliğler, C I-, 2-3 Mayıs-2002-Konya, 149-161.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
