Vážený bratře,
Abychom pochopili, jakou hodnotu lidským právům přikládá islám, je užitečné se krátce podívat na situaci ve světě před příchodem islámu.
A to tak, že:
1. Všechny státy na světě byly v té době spravovány monarchií.
Vládce, král, panovník nebo císař, který stál v čele státu, měl absolutní moc nad podřízeným lidem. Mohl popravit kohokoli, koho chtěl, a nikomu nebyl povinen se za své činy zodpovídat.
2. Lidé byli rozděleni na třídy. Blízké okolí panovníka, jeho příbuzní a příbuzní (šlechtici) tvořili privilegovanou třídu. Kromě toho existovala rozsáhlá vrstva lidu, která byla opovržena a jejíž práva byla šlapána na nohy, a která tvořila samostatnou třídu. Mezi třídami existovaly hluboké propastě.
3. Otroctví bylo praktikováno v té nejbrutálnější podobě.
Lidská důstojnost byla šlapána na nohy.
4. Lidé byli podrobováni odlišnému zacházení na základě rasy a barvy pleti a přednostní postavení založené na rodu a původu bylo považováno za jediné měřítko nadřazenosti.
Lidé nebyli posuzováni podle svého rozumu, znalostí, schopností, morálky a ctností.
5. Nebyla zaručena žádná ze základních práv a svobod.
Základní práva a svobody, jako je svoboda vyznání a svědomí, právo na majetek, svoboda bydlení a svoboda myšlení, pro běžného občana nebyly samozřejmostí. Lidé byli kvůli svému vyznání a názorům vystaveni nesnesitelným útrapám a pronásledování a jejich svědomí bylo potlačováno.
6. Základní principy práva byly šlapány na nohy.
Základní právní pojmy, jako je rovnost před zákonem, svrchovanost práva, osobní a zákonná povaha trestů, byly nemyslitelné. Nemohlo se mluvit o nezávislém a nestranném soudnictví. Osobní přání a rozkazy nahrazovaly zákon a lidem z různých společenských vrstev, kteří spáchali stejný trestný čin, byly ukládány různé tresty.
A právě v době, kdy svět byl v takové temnotě, přišlo islámské náboženství a uskutečnilo největší revoluci v dějinách lidstva.
Pokud se na to podíváme s pochopením, zjistíme, že v Koránu i v Sunně Proroka Mohameda (s.a.v.) jsou definovány nejvyšší humánní cíle, kterých se dnes dosahuje, a to staletí předtím, než byly v západním světě vydány deklarace lidských práv.
Nejlepším příkladem toho jsou zásady lidských práv, které jsou obsaženy ve projevu, který pronesl Prorok Mohamed (s.a.v.) během své rozlučkové poutě (Veda Hutbe).
Tato kázání byla pronesena v roce 632 n. l. před více než 100 000 muslimy. To znamená, že předcházela roku 1789, kdy byl přijat první písemný dokument o lidských právech.
Deklarace lidských a občanských práv
před 1157 lety…
Nové principy, které islám zavedl v oblasti lidských práv, měly velký vliv i na boj za lidská práva na Západě.
Člověk,
má odlišnou hodnotu než ostatní stvoření. Tato hodnota se ještě zvyšuje vírou v Boha a dodržováním Jeho přikázání. Díky tomu se člověk stává nejctihodnějším hostem vesmíru. Člověk získává lidskou hodnotu již při svém narození, ba dokonce již v době, kdy se začíná formovat v mateřském lůně, a nese ji po celý svůj život.
Hodnota, která pramení z lidství, zahrnuje všechny. Ženy i muži, staří i mladí, černí i bílí, slabí i silní, chudí i bohatí, bez ohledu na náboženství, národnost, rasu a barvu pleti – všichni jsou zahrnuti do stínu tohoto soucitu.
Tímto způsobem islám chrání každého jedince před bezprávným vyléváním krve, porušováním čestnosti, loupeží majetku, násilným vnikáním do domova, pochybnostmi o jeho původu a útlakem svědomí. Zajišťuje skutečnou ochranu lidské cti a důstojnosti.
Základní práva a svobody, které islám přinesl lidstvu, jsou následující:
1. Islám zrušil rasovou a barevnou diskriminaci.
Všichni lidé pocházejí od Adama. Člověk si nemůže sám vybrat svou rasu ani barvu pleti. To je výhradně Boží rozhodnutí. Rozlišovat mezi lidmi na základě takového kritéria, odsuzovat některé rasy a barvy pleti a považovat jiné za nadřazené, je z hlediska islámu i z hlediska lidskosti naprosto špatné a škodlivé.
V Koránu Bůh prohlašuje, že stvořil lidstvo z muže a ženy a že je rozdělil do kmenů a klanů, ras a národů, aby se po nárůstu jejich počtu snadno poznali, pomáhali si navzájem a navázali přátelství a porozumění.
(Al-Hujrát, 49/13)
Jak je vidět, různorodost lidských ras a barev kůže slouží k vzájemnému poznávání a pomáganí, nikoli k prosazování nadřazenosti.
Událost, která vrhá světlo na toto pojetí islámu, je následující:
Jednoho dne se Abu Zarr, jeden z prvních muslimů, rozčílil na Bilála Habesího a řekl mu:
„Syn černé ženy.“
Tím ho urazil. Vinil ho za barvu kůže jeho matky, která byla tmavá. Když se o tom dozvěděl Prorok (s.a.v.), velmi se rozzlobil a Abu Zarrovi řekl:
„Abu Zarr! Ty jsi Bilála urážel kvůli barvě jeho kůže? Takže stále ještě máš myšlení z doby před islámem!..“
Abu Zarr se velmi trápil a litoval toho, co v návalu hněvu řekl, ačkoliv to nechtěl. Začal plakat, sklonil se k zemi a přilepil tvář k prachu a řekl:
„Klidně mi Bilal může šlápnout na tvář a rozmačkat ji, ale já se od země nehnnu, dokud se mi za to neomluví…“
Bilálu Habesijskému se opakovaně omluvil.
2. Islám také zrušil rasovou a rodovou nadřazenost a chlubení se jimi.
Na shromáždění, kde se nacházeli Ashab-i Kiram, Sa’d ibn Abi Vakkas navrhl, aby někteří z předních osobností společenství (sahabů) vyjmenovali své rodové linie (prapory). On sám mezitím vyjmenoval svou rodovou linii od začátku do konce. Mezi přítomnými byl i Salman Farisi, který pocházel z Persie. Neměl slavnou rodovou linii, s níž by se mohl chlubit jako přední osobnosti z Kurejše. Ani podrobnosti o svém rodokmenu neznal.
Když mu Sád navrhl, aby mu také vyjmenoval své předky, velmi se mu to nelíbilo a odpověděl:
„Jmenuji se Salman, syn Islama… Nevím o svém původu tak, jak vy. Vím jen jedno, a to, že mě Bůh poctil Islámem…“
I samotného chalífu Umara znepokojil Sa’dův zbytečný návrh na vyjmenování rodového stromu, který navíc připomínal mentalitu z doby předislámské nevědomosti. Selmánova výstižná odpověď se mu tak líbila, že…
„Já jsem také Omar, syn Isláma.“
Tímto slovy odpověděl na slova proroka Salmana.
Když se o tomto incidentu dozvěděl Prorok Mohamed (s.a.v.), velmi se mu Selmánova odpověď líbila.
„Salman je ze mě, je z mé rodiny (z mého domu)…”
nařídil.
Prorok Mohamed navíc zvrátil mentalitu džáhilíje, která byla založena na nadřazenosti rodu a původu, tím, že dal dcery nejvýznamnějších rodů Kurejšů za manželky některým z osvobozených otroků, kteří byli jeho společníky.
3. Islám dal lidem právo kontrolovat a dohlížet na své vládce.
Cílem bylo ukončit svévolné jednání, útlak, nespravedlnost a protiprávní jednání ve státní správě.
Když byl Al-Chálifa Abú Bakr zvolen chalífou, zmínil se o této záležitosti ve svém projevu k lidu, jak je uvedeno níže:
„Lidé, jsem vám svěřeným vládcem, přestože nejsem z vás nejlepší. Poslouchejte mě, pokud budu plnit své povinnosti v souladu s islámem. Pokud se odchýlím od správné cesty, varujte mě.“
I Hazrat Umar, během svého chalífátu, jednou v mešitě řekl muslimům:
„Co uděláte, když se odchýlím od správné cesty?“
zeptal se. Oni odpověděli:
„Přiměříme tě k poslušnosti našimi meči…“
Takto odpověděli. Prorok Omar byl z této odpovědi velmi potěšen.
4. Svoboda myšlení a svědomí.
Svoboda myšlení a svědomí je po právu na život nejdůležitějším právem člověka. Odmítnout toto právo člověku znamená zbavit ho jeho lidské podstaty a shodit ho na úroveň zvířat. Proto islám nikdy neumožnil potlačování myšlení a svědomí.
„V náboženství není nucení.“
V souladu s tímto principem islám nepovažuje za správné nuceně prosazovat své náboženské zásady na komkoli.
5. Islám se s velkou pečlivostí zabýval i institucí otroctví a udělal z ní právní status.
V době příchodu islámu panovalo ve světě otroctví v jeho nejbrutálnější a nejvíce nelidské podobě. Od islámu se samozřejmě nemohlo očekávat, že tuto ve světě rozšířenou instituci zcela odstraní. Proto se islám nepokusil otroctví okamžitě a radikálně zrušit, ale podrobil ho rozsáhlé reformě, čímž mu dal co nejlidštější a nejcivilizovanější podobu. Navíc zvýšil a usnadnil cesty k osvobození z otroctví, čímž vytvořil mechanismy pro postupnou likvidaci otroctví.
6. Svoboda vlastnictví.
Mezi různými city, které Bůh člověku dal, patří i láska k majetku a touha po jeho získání. Tento fakt je jasně zmíněn v Koránu.
Islám uznává právo na soukromý majetek a vytváří pro jednotlivce podmínky k jeho legitimnímu uspokojování. Do práva na majetek, které islám uznává, nelze zasahovat bez souhlasu majitele.
7. Rovnost před zákonem.
Islám považuje všechny lidi za rovné před zákonem, jako zuby na hřebeni. Nepovoluje žádné zvýhodňování osob na základě jejich společenského postavení nebo původu.
V islámu je zásadní právní stát a vláda práva.
Státní představitel a obyčejný občan jsou před zákonem rovni. Ten, kdo se dopustí trestného činu, ať už je to státní představitel nebo nikoliv, musí být potrestán.
Nejvýraznějšími příklady jsou Fatih Sultan Mehmet, který se s řeckým architektem postavil před soud, Hz. Ali, který se s Židem postavil před soud, a Selahaddin-i Eyyubi, který se s Arménem postavil před soud.
V den dobytí Mekky spáchala žena z přední rodiny kmene Mahzum krádež a byla přistižena při činu. Musela být potrestána. Ale protože patřila k přední rodině, obávali se zneuctění rodiny a proto žádali o prominutí trestu. Jak toho ale dosáhnout? Jak to říci Prorokovi (s.a.v.)? Nakonec se rozhodli poslat k němu jako posla Usámu ibn Zjeda, kterého Prorok velmi miloval. Usáma se dostavil k Prorokovi (s.a.v.) a vysvětlil mu situaci. Žádal ho o prominutí trestu pro viněnou ženu. Prorok (s.a.v.) se nad tímto návrhem velmi rozčílil. Okamžitě vyšel ven a pronesl tento slavný projev:
„Ó, muslimové, víte, proč byly předchozí národy zničeny a vyhynuly, proč zmizely z dějin? Protože, když spáchal zločin někdo z předních osobností, nepostihovali ho. Ale když spáchal zločin někdo z prostého lidu, toužili po jeho potrestání. Toto útlak vedlo k jejich zkáze. Přísahám, že i kdyby mou dcerou Fatimou spáchala zločin, neváhal bych ani na okamžik s jejím potrestáním.“
Poté byl trest okamžitě vykonán.
Pozoruhodné jsou také tyto věty z projevu, který pronesl Al-Abbas při svém zvolení do úřadu chalífy:
„Ti slabší mezi vámi jsou ve mých očích nejsilnější, dokud nedostanou svá práva; a ti silní jsou ve mých očích nejslabší, dokud nedostanou práva ostatních.“
8. Osobní charakter a zákonnost trestů.
V islámu neexistuje trest bez zákonného důvodu a také se nepředpokládá, že by byl trestán někdo jiný než ten, kdo se dopustil trestného činu.
Principle osobní odpovědnosti za tresty je vyjádřen v 164. verši súry Al-An’am takto:
„Každý si nese své vlastní hříchy. Nikdo nese hříchy druhých…“
9. Nezávislost a nestrannost soudů.
V islámu byly soudy, jakožto instituce spravedlnosti, chráněny před jakýmkoli vnějším tlakem, osobními zášti a pomstou a svévolnými rozhodnutími, a nebylo dovoleno, aby soudci ztratili svou nestrannost. V islámských soudech se před soudcem objevili státní představitelé i obyčejní občané a v případě, že byli shledáni vinnými, byli potrestáni.
10. Ochrana domova a nedotknutelnost soukromí.
V islámu nikdo nemá právo zasahovat do soukromí druhých, ani vstupovat do jejich domova bez povolení. Zkoumání soukromých záležitostí lidí je v islámu zakázáno.
11. Svoboda pohybu.
V islámu se cestování považuje za prostředek k získání poučení a posílení zdraví. Proto je cestování povzbuzováno.
12. Právo na život, záruka ochrany života, majetku a cti před násilím.
Tento bod byl nejlépe vysvětlen v Prohlášení o rozloučení Prorokem Aláhovým:
„Lidé! Stejně jako jsou tyto dny posvátné, stejně jako jsou tyto měsíce posvátné, stejně jako je toto město Mekka posvátné, tak jsou posvátné i vaše životy, majetek a čest. Jsou chráněny před jakýmkoli napadením.“
13. Sociální zabezpečení.
Islámské náboženství chránilo člověka před bezmocností a zoufalstvím v případě stáří, nemoci, katastrof a nehod a zaručilo budoucnost potřebných prostřednictvím zavedených opatření sociálního zabezpečení. Islám především povzbuzoval lidi k práci, aby si zajistili finanční stabilitu. Dále zavedl různá opatření, která jim poskytovala dodatečné zabezpečení v rámci rodiny, sousedství a příbuzenstva. Tam, kde tato opatření nestačila, stát sám zaručoval bezpečnost jednotlivce. Zákaz a nadace jsou nejlepšími institucemi sociálního zabezpečení.
14. Svoboda práce, spravedlivé a rovnoprávné odměňování.
V islámu je práce a úsilí velice ceněno a podporováno. Žebrání a zbytečné zatěžování druhých není přípustné. Práce pro zajištění obživy rodiny legální cestou je dokonce, za předpokladu splnění náboženských povinností, považována za náboženský rituál.
„Člověk dostane jen to, co si zaslouží.“
Tento verš také ukazuje, jakou důležitost islám přikládá práci a úsilí…
Svoboda práce
-za předpokladu, že je to z legálního zdroje příjmů-
Islám, který poskytuje absolutní záruku, také nejlépe upravil vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
„Plat dělníkovi vyplatte ještě předtím, než mu uschne pot na čele.“
Tento princip nejlépe chrání práva zaměstnance. Zaměstnanec se bude snažit plnit svěřované úkoly kompletně a bezchybně a bude si klást za cíl si zasloužit zaplacené platy.
15. Ochrana dětí. Islám se od svého vzniku staral o děti, rodičům se poskytovala různá pomoc na úhradu nákladů na výživu a oblečení a na tento účel se z rozpočtu vyčleňovaly prostředky. Dnes se tato pomoc poskytuje ve všech bohatých státech pod názvem dětské příspěvky. Prorok Mohamed důrazně varoval armádu islámu, aby v boji nezabíjela ženy a zejména děti.
16. Základní vzdělání je povinné a bezplatné.
„Získávání vědomostí je povinností každého muslima, muže i ženy.“
Hadís (proroctví) zavádí povinnost základního vzdělání. V islámu je osnovy základního vzdělání pečlivě připraveny.
Součástí základního vzdělání je kromě výuky náboženských, morálních a literárních znalostí i odborné vzdělání. Islám považuje za nezbytné, aby dítě vedle náboženských znalostí získalo i řemeslo.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
