Takže, jaký majetek je potřeba mít, aby se zekát stal povinností?
Vážený bratře,
Záleží na druhu majetku, na který se zekát vztahuje, a na čase. Osoba, která má majetek v hodnotě odpovídající nisábu, kromě základních potřeb a dluhů, může zekát vypočítat na základě hodnoty zlata a odvést jej.
To znamená 2 gramy zlata na 80 gramů.
to se děje tím, že je to poskytnuto.
Aby byl člověk povinen platit almužnu (zakat), musí být svobodný, dospělý, muslim a vlastnit majetek v hodnotě odpovídající nisabu, který přesahuje jeho dluhy a základní potřeby. Výše nisabu se liší v závislosti na druhu peněz a majetku, které podléhají zekatu.
Majetek, na který se vztahuje povinnost vyplatit almužnu (zákát), se skládá z pěti kategorií.
Hotovost; zlato, stříbro a papírové peníze spadají do této kategorie. Doly a poklady; obchodní zboží; zemědělské produkty a ovoce; podle většiny názorů domácí zvířata; podle Malikiů také zvířata, která jsou po většinu roku chována v stáji.
Následuje výčet majetku, jehož dosažení určité hodnoty (nisab) zavazuje osobu k placení zekátu:
a. Hotovost:
Zlato, stříbro a hotovost.
Zlatý mezár (nisáb) je dvacet miskálů nebo dvacet dinárů. Dinár je razítková (ražená) forma miskálu a podle šaríatských měřítek má přibližně 4 gramy, podle zvyklostních měřítek pak 4,8 gramu. Stříbrný mezár je 200 dirhemů stříbra; podle šaríatských měřítek je to 560 gramů, podle zvyklostních měřítek pak 640 gramů. To, zda je zlato nebo stříbro zdanitelné zekátem, nezávisí na tom, zda se jedná o peníze, ozdoby nebo nádobí. Mezár pro papírové nebo kovové peníze se vypočítává podle zlata, protože v obchodech je základem zlato. V době Proroka Mohameda (s.a.v.) a mezi obyvateli Mekky bylo základem peněz zlato. Zlato se také používá jako měřítko pro výši dije (krvné ceny). Ti, kdo provádějí směnu peněz, v každém místě provádějí obchody s místními penězi podle cen zlata. Jinými slovy, při určování kupní síly různých druhů hotovosti se vždy vychází ze zlata.
(Ibn al-Humám, Fath al-Qadir, I, 519-525; Ibn Abidin, Rid al-Muhtar, II, 36-38; al-Maydani, al-Lubab, I, 148 a násl.; al-Širází, al-Muhażżab, I, 157 a násl.; Ibn Kudáma, al-Muğni, III, 1-16; az-Zuhajl, al-Fiqh al-Islami wa Adillatuh, II, 759).
Důkazy, na kterých jsou založeny Nakidovy výpočty:
Je přikazováno, že prorok Mohamed (s.a.v.) řekl:
„Pokud máš dvě stě drám stříbra a uplyne na nich rok, pak na ně připadá pět drám zekátu. Na zlato se nic neplatí, dokud nedosáhne dvaceti dinárů. Pokud máš dvacet dinárů zlata a uplyne na nich rok, pak na ně připadá půl dinára zekátu.“
(aš-Šawkání, Najjlu’l-awtár, IV, 138).
Abu Saíd al-Hudrí předal následující hadís:
„Na méně než jednom vesaku (1 tuně) datlích se neplatí zekát. Na méně než pěti ukiyích (200 dirhemech) stříbra se neplatí zekát. Na méně než pěti velbloudech se neplatí zekát.“
(aš-Šawkání, tamtéž, IV, 126, 138).
Podle většiny islámských právníků se k dosažení minimálního majetku (nisab) k zlatu přidává stříbro nebo naopak. Například, pokud má někdo sto dirhamů stříbra a pět miskalů zlata, které odpovídají hodnotě sta dirhamů stříbra, je na tento majetek nutné platit zekát. Tyto dva druhy kovu se v tomto případě považují za jeden druh.
Podle šafiitské školy
protože jedno z nich nelze k druhému přičíst. Jsou to různé druhy, jako je velbloud a skot. Nicméně v dnešní době je pro zdanění různých měn jejich součtu vhodnější první názor.
b. Zákazní hranice pro zekát na nerosty a poklady:
Slovo „důl“ (maden) pochází z kořene „adn“ a je místním podstatným jménem, které v slovníku znamená trvalé místo pobytu. Jako termín zahrnuje vše, co je vytvořeno v zemi, mimo zemi, je cenné a je z ní vytěženo.
Zlato, stříbro, měď, železo, olovo, vápno, sádro
jako jsou poklady ukryté v zemi nevěřícími.
„poklad“
říká se.
Rikáz
je to termín, který zahrnuje jak rudu, tak i nerostné suroviny.
(Ibn al-Húmám, Fath al-Qadir, I, 537-543; Ibn al-Asír, al-Nihája, III, 82; Ibn Kudáma, al-Mughnî, III, 23)
Poklad, který nese znaky muslimské kultury,
„Lukáta“
podléhají jeho ustanovením.
Podle hanefitské školy,
Na kovy a poklady, které se dají roztavit v ohni, se vztahuje pětina zekátu. Prorok Mohamed řekl:
„Na nerostných surovinách a pokladech (rikáz) se vybírá pětina jako zekát.“
(Buhárí, Musákát, 3, Zekát, 66; Abú Dávúd, Lukatá, Imáre, 40, Díjat, 27; Muslim, Hudúd, 45, 46; Tirmizí, Ahkám, 38; Málik, Muwatta‘, Zekát, 9)
Šafi’íská, Malikiovská a Hanbalíská madhhab (škol právní teologie) však rikáz (starověké mincí a předměty) považují pouze za poklad a tvrdí, že na rudy, jako je zlato a stříbro, se vztahuje pouze čtvrtinový zekát (islámská daň).
(Ibn Rusd, Bidajatu-l-Mudžtahid, I, 250; al-Fikh al-Islami wa Adillatu-h, II, 778 a násl.).
Podle hanefitské školy
V případě nerostných surovin a pokladů se na celou částku vykopanou ze země vybírá pětina jako zekát, bez ohledu na dosažení minimální hodnoty (nisáb), a to podle pravidel pro rozdělování kořisti. Svůj názor na nevyžadování minimální hodnoty opírají o obecný význam hadísů týkajících se rikáz (nerostných surovin a pokladů).
Imám Šáfi’í, Imám Málik a Imám Ahmad ibn Hanbal zase…
V případě nerostných surovin také považují za nutný minimální objem (nisab) a část, která tento objem nedosahuje, považují za osvobozenou od zekátu. Zde je nisab definován jako hodnota vytěženého nerostu, která odpovídá peněžnímu nisabu. Důkazem, na který se opírají, je obecný význam hadísů týkajících se nisabu zlata a stříbra.
(aš-Šawkání, op. cit., IV, 126, 138; Sajíd Sábik, Fikhu-s-Sunna, Káhira, bez data vydání, I, 316; al-Kardáví, Fikhu-z-Zakat, přeložil Ibrahim Sarmış, Istanbul 1984, I, 453).
S výjimkou Malíků
Podle tří škol právních názorů mohou být nerostné suroviny předmětem soukromého vlastnictví. Podle malikitské školy však veškeré nerostné suroviny, s výjimkou těch, které patří nevěřícím, kteří se k islámskému státu připojili mírovou cestou, patří státu a jejich výnosy se vynakládají na místa určená pro almužnu (zakát).
(ez-Zuhajlī, tamtéž, II, 778, 779).
c. Základní hodnota obchodního zboží:
Arz a jeho množné číslo urûz;
Zahrnuje veškeré obchodní zboží s výjimkou zlata, stříbra, kovových a papírových peněz.
Zboží, nemovitosti, druhy zvířat, zemědělské produkty, oděvy, látky a podobné druhy zboží, které jsou držené za účelem obchodu, tedy za účelem nákupu a prodeje.
urûz
patří k nim.
Aby se tyto statky podřadily pod zekát, musí kromě doby, po kterou jsou v držení, dosáhnout hodnoty odpovídající nisábu pro zlato nebo stříbro. Pro stanovení hodnoty se vychází z běžných cen v místě, kde se majetek nachází.
(ez-Zeylaî, Nasbu’r-Raye, II, 375-378).
V dnešní době, pokud hodnota obchodního zboží dosáhne ekvivalentu 20 miskalů (96 gramů) zlata a splňuje další podmínky, je osoba považována za majitele majetku v hodnotě nisabu a musí od něj odvést almužnu ve výši jedné čtyřicetiny. Vzhledem k tomu, že stříbro ztratilo značnou kupní sílu ve srovnání se zlatem, přestalo být měřítkem pro stanovení nisabu obchodního zboží. Almužnu z obchodního zboží lze odvést ve formě samotného zboží, nebo v hodnotě odpovídající jeho ceně.
(al-Kásaní, tamtéž, II, 21; Ibn Kudáma, al-Mughnî, III, 31).
d. Míra zdanění zemědělských produktů a ovoce:
Záleží na tom, zda se zemědělské plodiny a ovoce zavlažují dešťovou vodou, nebo zda se na zavlažování vynakládají finanční prostředky.
podléhá desátinovému nebo dvacetinovému zekátu
. Tato almužna
„desátek“
je pojmenován.
Podle Abú Hanífy
Na zemědělské produkty se nevztahuje pravidlo nisab. Vyrůstají z půdy lidskou prací.
pšenice, ječmen, rýže, proso, meloun, baklažán, cukrová třtina
Stejně jako na produkty z půdy, na které se platí desátek, je na ně, ať už je jich málo nebo hodně, povinný desátek jako forma almužny. Důkazem je obecný význam veršů a hadísů týkajících se této problematiky.
„Plodům země, které sklízíte, dejte, co se jim patří.“
(Al-An’am, 6/141);
„A rozdávejte z toho, co jste vydělali, a z toho, co jsme vám zemsky dali, to, co je čisté a dovolené, na cestu Alláhovu.“
(Al-Baqara, 2/267).
V hadíse se říká:
„Na výnosu půdy je desátek.“
(ez-Zeylaî, tamtéž, II, 384).
Podle Abú Júsufa a Imáma Muhammada je však minimální množství pro zdanění zemědělských produktů 1 tuna. Na obilí, které nedosáhne 1 tuny (5 vesaků), a na zeleninu, která se v lidských rukou nezachová déle než rok, se desátek neplatí.
Šáfi’í, Málikí a Hanbalíové
někteří učenci stanovili 5 vesaků jako minimální množství pro zekát u zemědělských produktů. Nicméně mezi různými školami teologie existují rozdíly v názoru na výpočet množství vesaků.
(al-Kásaní, op. cit., II, 57-63; aš-Šírází, al-Muhażżab, I, 156 a násl.; Ibn Kudáma, op. cit., II, 690-695; Ibn al-Humám, Fath al-Qadir, II, 2 a násl.; az-Zuhajlý, op. cit., II, 802 a násl.).
Důkazem tohoto ustanovení je Prorok Mohamed;
„Na méně než pěti vesakách (jedné tuně) sušených datlí se neplatí zekát.“
(aš-Šawkání, tamtéž, IV, 126, 138, 141)
je to hadís.
e. Zekátový kvót pro zvířata:
velbloud, skot a ovce,
podléhá zekátu. Na rozdíl od Abú Júsufa a Imáma Muhammada, Abú Hanífu
koně
i zde je považuje za podléhající zekátu. Základem fatvy je princip, že koním se zekát neplatí, pokud nejsou drženi pro obchodní účely.
Zekát na jednoho velblouda je pět.
V hadíse se říká:
„Na méně než pěti velbloudech se neplatí zekát.“
(aš-Šawkání, tamtéž, 126, 138).
Na pět velbloudů se platí zekát ve výši jednoho berana, na deset velbloudů dva berani a na patnáct velbloudů tři berani.
(al-Kásaní, op. cit., II, 31 a násl.; Ibn al-Húmám, op. cit., I, 494 a násl.; aš-Šírází, al-Muhażżab, I, 145 a násl.).
Nisáb dobytka
Je to stanoveno v hadísu, který byl předán od Muáze ibn Džabala (zemřel 18/639):
„Svatý Muaz řekl:“
Prorok (s.a.v.) mě poslal do Jemenu a nařídil mi, abych vybíral zekát: z každých třiceti kusů dobytka jedno dvouleté samičí nebo samčí zvíře; z každých čtyřiceti kusů dobytka jedno tříleté samičí zvíře a z každého zátěžového zvířete jeden dinár nebo oděv v ekvivalentní hodnotě.
(Tirmizí, Humus, 1966, II, 388; Ibn Máďa, Sunan, I, 577).
Podle tohoto pravidla je od zekátu osvobozen majitel, který vlastní méně než třicet kusů dobytka.
Nisáb ovcí a koz je čtyřicet.
Na menším množství se neplatí zekát. Důkazem je následující zpráva, kterou Enes (ra) přinesl z dopisu Alího (ra):
„Na ovcích a kozích, které se pasou na pastvinách, je na 40 až 120 kusů zekát ve výši jednoho zvířete. Na 120 až 200 kusů jsou dva zekáty; na 200 až 300 kusů jsou tři zekáty.“ (Tirmizí, Sunan, II, 387; Ibn Máďa, Sunan, I, 574, 577).
Ohledně koní držených pro obchodování panuje shoda, že se na ně vztahuje zekát. Pokud jde o koně, kteří nejsou drženi pro obchodování…
Podle Abú Hanífy,
Na těchto věcech je také povinný zekát. Majitel má volnou volbu; může za každého koně dát jeden dinár, nebo může koně ocenit a za každých dvě stě dirhamů dát pět dirhamů, jako u obchodního zboží. V hadíse se říká:
„Na každého koně, který je po většinu roku krmen na pastvině, se vybírá zekát ve výši jednoho dináru nebo deseti dirhamů.“
(ez-Zajlání, Nasbü’r-Ráje, II, 357 a násl.; Ibnul-Hümám, tamtéž, I, 502).
Kromě obilí a ovoce nelze k dosažení minimální hodnoty (nisab) kombinovat různé druhy. Zvířata se skládají ze tří druhů: velbloudů, skotu a ovcí. Jeden druh nelze k druhému přidávat. Stejně tak nelze k sobě přidávat různé druhy ovoce. Sušené datle nelze přidávat k sušeným hroznům, pistáciím nebo lískovým ořechům. Nicméně, zboží lze přidat k hotovosti a hotovost k zboží, čímž se dosáhne minimální hodnoty (nisab).
(Ibn Kudáma, tamtéž, II, 730).
(Šamil IA)
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
