Vážený bratře,
Pozornost lidí, pozornost veřejnosti.
Nebezpečí, které spočívá v tom, že se člověk nechá unést láskou, potleskem a uznáním lidí a odchýlí se od smyslu svého příchodu na svět, je omylem, kdy se zoufalý člověk spoléhá na pomoc druhého, stejně zoufalého člověka. Obdiv lidí je pozvánkou k pokrytectví a největší překážkou na cestě k uspokojení.
Riya,
přichází z vizí:
Toužit po tom, aby lidé viděli, jaké dobroty konáte, chlubit se, předstírat, aby vás ostatní obdivovali.
Zamysleme se nad lidmi, kteří přijdou za sto let. Tito hosté světa, kteří se zatím nacházejí v temnotách nebytí a o jejichž identitě nic nevíme, se v době určené osudem stanou, jakožto Boží dar, nositeli života a vstoupí na Zemi. Během devíti měsíců v mateřském lůně, první zastávce jejich cesty, budou vychováváni a vybavenci vším, co potřebují, aby co nejlépe využili nekonečných darů a milostí tohoto vesmíru. Pak se narodí na svět, v náručí svých matek, a budou se sytit něžného mléka z jejich laskavých prsou.
Pak vyrostou, stanou se mladými. Najdou si práci, zapojí se do společenského života. A velká část z nich se nechá unést davem a zapomene na sebe; ani si neuvědomí, že jsou Božími tvory, hosty a poutníky. Navíc se budou snažit získat přízeň druhých lidí, kteří byli vychováni v jiných lůnech a jsou stejně bezmocní a smrtelní jako oni sami. Stanou se otroky společnosti, budou upřednostňovat jejich odsouzení před hříchem a jejich obdiv před Boží oblibou. Nebudou přemýšlet o dalších fázích cesty po hrobě. Nebudou si ani uvědomovat svět hrobů, kde každý snáší své vlastní trápení, hřbitovní pole, kde se nikdo nemůže na nikoho podívat, a den soudu, kdy nikdo nemůže pro nikoho prosit bez Božího svolení…
A právě těmto davům, které zapomněly na sebe a spěchají k místu potrestání v posmrtném životě, se staví na odpor proroci, učenci a moudří, kteří jim vysvětlují, že jsou na špatné cestě, a snaží se je nasměrovat k osvícení.
Kdo má v rukou zákon zrození, ten nás přivedl na tento svět, a kdo má v rukou zákon smrti, ten nás odvede do posmrtného života.
Co nám může prospět, když se na této krátké cestě světem zabýváme cestujícími a snažíme se získat jejich obdiv?!..
Všichni se z tohoto světa nakonec rozloučíme a ti, co za námi zůstanou, na nás brzy zapomenou. Kdybychom se na historii mohli dívat tímto pohledem, kolik poučných scén bychom spatřili! Kde jsou ti, kdo před sto lety sklidili potlesk, a ti, kdo je potleskem obdařili? Kde jsou ti vládci a básníci, kteří pro ně psali básně a chválili je? Kde jsou ti bohatí a chudí, kteří se na ně spoléhali?
Za sto let budeme i my minulostí a další generace budou klást stejné otázky lidem své doby. A pak jednoho dne, jako každá duše, i svět ochutná smrt. A po ní bude den soudu a zúčtování. Na tom hrozivém místě, kde se člověk nemůže ani podívat na tvář svého nejmilejšího, je třeba se dnes uchýlit k Bohu, usilovat o Jeho přízeň.
Nicméně,
„Milovat pro Alláha“
jako,
„Být milován pro Alláha“
Je to legitimní a krásné přání. Přejeme si, aby nás milovali věřící Boží služebníci a aby se k nám smiloval Jeho vyvolený. Toto přání nemá s pokrytectvím a upřednostňováním lidské pozornosti nic společného.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
