Vážený bratře,
V období Tabi’inů,
V celém islámském světě se vychovala řada učených mužů a znalců hadísů.
Většina z nich dosáhla úrovně muftího a nikdy se navzájem nesnažili napodobovat. Otázky, na kterých se shodli společníci Proroka, přijímali bezvýhradně.
Všechny rozhovory z doby Tabi’in byly díky blízkosti světla proroctví požehnané a plodné. Víra učenců, kteří tyto rozhovory vedli, byla pevnější než hory a silnější než ocel. Jejich svědomí bylo čisté a mysl jasná. Stejně jako naši předkové, společníci proroka, čerpali z pramenů prorockého světla vnější i vnitřní podstatu islámu, tak i oni následovali stejnou cestu.
Nicméně v sporech mezi společníky proroka (Sahaba) dávali přednost tomu, jehož názor a myšlenky považovali za silnější a vhodnější pro jejich vlastní interpretaci (ijtihad). Věda ijtihad, jejíž základy byly položeny v době Sahaby, dosáhla svého vrcholu v době Tabí’in a stala se samostatnou vědní disciplínou.
To období se díky právním teoretikům skutečně stalo věkem vědy a moudrosti. Odborníci té doby věnovali veškeré své úsilí rozvoji a vzestupu vědy a poznání, zejména pak právní teoretické činnosti. V jejich očích totiž nejvyšším cílem bylo odvozovat a vyvozovat z Koránu a hadísů podrobné řešení náboženských problémů lidí.
Teologové té doby byli v pravém smyslu dědici Proroka (s.a.v.). Místo pomíjivých světských statků, postavení, slávy a velkoleposti upřednostňovali ctnost. Tito lidé nehleděli po světské slávě a cti, ale sláva a cti je přesto nalezly. Při podrobném studiu životů těchto šťastných lidí se ukáže, že přišli na svět ne pro potěchu a zábavu, ale pouze pro ctnost a moudrost.
Krása, ctnost
Je to vznešený charakter, který vzniká spojením vědění a zbožnosti.
Jeho duší a podstatou je Boží uspokojení, které nelze podřídit ničemu hmotnému ani duchovnímu, ani ráji samotnému. Ano, pocit ctnosti je mnohem vznešenější než světské a smyslné potěšení. Ten, kdo to neochutnal, nemůže vědět, a ten, kdo to nezažil, nemůže pochopit.
Islámské dějiny nám ukazují, že
Nejkvě́tivějším a nejúrodnějším obdobím vědy a moudrosti po zlatém věku (Asr-i Sa’adet) bylo období následovníků (Tâb’in) a následovníků následovníků (Tâb’i Tâb’in).
V té době všichni muslimové chovali k náboženství hlubokou úctu a opravdovou lásku. Víra a Korán neovládaly pouze jejich srdce a svědomí, ale projevovaly se s veškerou svou majestátností i v jejich činech. Většina lidí dychtila po setkáních s učenci a poučovala se z událostí a rozhovorů, které se tam odehrávaly. V tom století se veškeré schopnosti a talent všech učenců soustředily na iďtihád (vlastní výklad Koránu a Sunnety) a za krátkou dobu se tisíce učenců proslavily v oblasti iďtihádu.
Imám-i Azam, Imám-i Šáfi’í, Imám-i Málik, Imám-i Ahmad.
Takoví géniové a učenci, ti světelní mysli, jsou světelné pochodně vědy a moudrosti, které se objevily v této době. Jsou to ti nejbližší dědicové slunce poselství. Velká část toho, co tyto osobnosti odlišuje od učenců v následujících stoletích, spočívá v této blízkosti. Proto žádný z pozdějších právníků nedosáhl úrovně těchto učenců. Pokud se na tuto dobu podíváme s moudrým pohledem, zjistíme, že velcí právníci se vždy věnovali vyvyšování moudrosti a poznání. V této činnosti nacházeli nejvyšší radost a potěšení ze života.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
