– Straší mě už jenom myšlenka na smrt.
– Jak se toho zbavím?
Vážený bratře,
Ale pokud se to stane ve formě posedlosti, která člověku znepříjemňuje spánek, může to vést k zoufalství. A zoufalství je nepřípustné.
Takové věci se dějí podle Božího rozkazu a moudrosti. Je třeba důvěřovat v Jeho moudrost a milosrdenství a uvědomovat si, že smrt je jistá a neměnná, ale zároveň se na ni neustále připravovat.
Bediuzzaman k tomu řekl:
(kvůli nepříjemnostem, které to způsobilo)
Víra a služba Bohu jsou zdrojem veškerého dobra, a také zdrojem odvahy. Veškeré zlo, nevěřící a zbloudělí, stejně jako zbabělost, pramení ze stejného zdroje. Odvaha věřících a zbabělost nevěřících je zvláště zřejmá ve válkách. Věřícího k odvaze vedou v zásadě tyto dva principy.
pravdu, kterou oznamuje verš. Válka je pro toho, kdo je na přední linii, i pro toho, kdo je na zadní linii, stejně vzdálená. Dokonce i pro toho, kdo je na frontě, a pro toho, kdo odpočívá doma, neexistuje rozdíl ve vzdálenosti k smrti. Mnozí vstoupí do mnoha válek a zemřou ve svém loži. A mnozí zemřou ve válce poprvé.
Situace Chalida ibn Valída je toho skvělým příkladem. Když prožíval poslední chvíle svého života na svém lůžku, řekl těm kolem sebe:
Pro věřícího existují ve válce dvě krásné možnosti: buď mučednictví, nebo vítězství. Věřící, který má takové očekávání, bude jistě odvážnější než nevěřící, který takové očekávání nemá.
V dílech Nur Külliyat se učí, že víra je spojení s Bohem, a to znamená dosáhnout největšího zdroje odvahy.
Je to brána do krásnějšího světa. Stejně jako semínko, které se dostane pod zem, zdánlivě umírá, hnije a zaniká. Ve skutečnosti se ale přeměňuje na krásnější život. Z semínka se stává strom.
Stejně tak i zemřelý člověk zdánlivě mizí v zemi, rozkládá se, ale ve skutečnosti dosahuje v posmrtném světě a v hrobě dokonalějšího života.
Když se žárovka rozbije, elektřina nezmizí, ale přetrvává. I když ji nevidíme, věříme, že elektřina stále existuje. Stejně tak, když člověk zemře, duše opouští tělo. Ale přetrvává. Bůh obléká duši do krásnějšího šatů a umožňuje jí žít v posmrtném světě.
Proto náš Prorok (s.a.v.),
tímto nám oznamuje existenci posmrtného života a jaký bude.
Křesťan, který zemře na nevyléčitelnou nemoc, je mučedníkem. Takové mučedníky nazýváme duchovními mučedníky. Mučedníci se v posmrtném životě volně pohybují. Nevědí, že zemřeli. Myslí si, že žijí. Vědí pouze, že žijí dokonalější život. Takto pronesl náš Prorok (s.a.w.).
To znamená, že si neuvědomují, že jsou mrtví. Představte si například dva muže. Ve snu se nacházejí společně v krásné zahradě. Jeden ví, že je to sen. Druhý si neuvědomuje, že je to sen. Kdo z nich si více vychutná? Samozřejmě ten, kdo neví, že je to sen. Ten, kdo ví, že je to sen, si myslí: „Jestli teď vstanu, tato chuť zmizí.“ Druhý si ji vychutná plně a skutečně.
Normální mrtví totiž vnímají chuť méně, protože si uvědomují, že jsou mrtví. Zatímco mučedníci, jelikož si neuvědomují, že jsou mrtví, vnímají chuť plně.
Duše věřících, kteří zemřeli v víře a neprožili muky v hrobě, volně putují. Proto mohou cestovat na mnoho míst. Mohou se najednou nacházet na mnoha místech. Je možné, aby se pohybovaly mezi námi. Dokonce i svatý Hamza (ra), pán mučedníků, pomáhal mnoha lidem a stále ještě existují lidé, kterým pomáhá.
Lidé, kteří přicházejí z říše duchů do mateřského lůna, se z ní rodí do světa. Zde se setkávají a vídají. Stejně tak lidé v tomto světě se po smrti rodí do oné strany a tam se pohybují. Stejně jako zde doprovázíme ty, kteří odcházejí na druhou stranu, tak i na druhé straně jsou ti, kteří vítají ty, kteří odcházejí odsud. Doufáme, že nás tam budou vítat všichni naši milovaní, v čele s naším Prorokem (sm). Stačí, abychom byli skutečnými Božími služebníky.
Stejně jako jsme zde přivítali novorozené dítě, doufáme, že nás tam nahoře přivítají naši přátelé. Podmínkou je víra v Alláha, poslušnost jemu a jeho prorokovi (sm), a zemřít ve víře.
A to hned z několika důvodů představuje pro člověka požehnání. Především je smrt osvobozením. Osvobozením od břemene života, které nám bylo položeno na ramena. Znamená to jistou míru svobody. Například, když splníme povinnost, úkol, který jsme měli splnit, nebo když se objeví překážka, která nám znemožní splnit ho, pak se nám tato povinnost zkrátí a my se uvolníme. Smrt je podobná. Přichází v okamžiku, kdy to nejméně čekáme, a osvobozuje nás od břemene života, které už nejsme schopni nést.
Tato skutečnost je vyjádřena v hadísu takto: Přešel kolem Proroka pohřební průvod. Prorok se na něj podíval a řekl: Sahábiové se zeptali a náš Prorok (sm) vysvětlil:
Život na tomto světě je ze své podstaty plný strastí, problémů, trápení a utrpení. Někdy se stává věznicí, která člověka dusí. Život se stává nesnesitelným. Ale smrt přijde a všechny tyto strasti a trápení smete. Začíná radostný, prostorný, bezbolestný, nekonečný, bezstarostný a bezproblémový život. Vždyť se v hadísu neříká snad toto? Protože věřící díky své víře dosáhne v posmrtném životě ještě větších požehnání, a život na tomto světě mu bude ve srovnání s posmrtným životem připadat jako vězení. Nevěřící zase, jelikož v posmrtném životě nenajde pohodlí a požehnání, které měl na tomto světě, bude mu tento svět ve srovnání s posmrtným životem připadat jako ráj.
S přibývajícím věkem, po šedesátce, sedmdesátce, se život stává těžším, obtížnější. Slyšení slábne, zrak se zhoršuje; nemoci a bolesti se objevují jedna za druhou. Všechny tyto trápení člověka přibližují k smrti. A starý člověk ví, že se těchto trápení zbaví pouze smrtí. Pevně věří a přijímá, že smrt je pro něj požehnáním. Je to tak vyvážený obraz, že člověk hned hledá jeho smysl. Znamená to, že bolestivé situace ve světě, nemoci, dokonce i to, že stáří předchází smrti, nejsou bezdůvodné. Tyto situace v nás vzbuzují touhu po odchodu do posmrtného života a setkání s přáteli. V těžkém životě a tváří v tvář životním podmínkám vnímáme smrt jako požehnání a zároveň chápeme nekonečné milosrdenství té bytosti, která vládne celému vesmíru.
Ale pokud si uvědomíme, že budeme muset žít v mnohem přeplněnějším světě, než je ten dnešní, a to se sedmou, sedmnáctou… generací před námi, je třeba změkčit náš nepřátelský pohled na nejméně proměnlivou skutečnost. Naši dědové, jejich dědové a nespočetné množství prarodičů… Kdyby každý z nich trpěl jinou nemocí a trápením, jak těžký a nesnesitelný by byl život pro ně i pro nás a jak moc bychom toužili po smrti. I z tohoto pohledu se ukazuje, že smrt je velkým požehnáním. Platón, když mluvil o smrti, nevyslovoval vůbec nespravedlivý verdikt.
I kdyby stály těsně vedle sebe, svět by je nemohl pojmout. A co teprve, když jsou rozeseté a rozptýlené? Zbývalo by pak místo na bydlení, budovy, pole k obdělávání, nebo prostě jen na procházky? A to jen na krátkou dobu. Jaký bude stav a situace, jak čas plynou? To je osud toho, kdo touží po věčném životě, nechce zemřít a myslí si, že je to možné. Tato myšlenka a touha jsou důsledkem nevědomosti. Smrt, když je božským darem, není nic špatného. Špatné je se jí bát. A kdo se smrti bojí, ten nezná její skutečnou tvář.
Mezi smrtí a spánkem existuje velmi úzká podobnost. Stejně jako je spánek pro všechny, zejména pro nemocné a trpící, odpočinkem a milostí, je i smrt, starší bratr spánku, pro trpící a ty, kteří uvažují o sebevraždě, požehnáním a milostí. Paralytický a lůžkový pacient, který se ocitl v takové bezmocné situaci, že si nedokáže sám zajistit své potřeby, nebo nemocný, který nenachází léku na své nemoci, si smrt tak zoufale přeje, že pokud má jediné přání, je to dosáhnout milosti smrti co nejdříve. Stejná situace platí i pro toho, kdo se pokusí o sebevraždu. Kdyby takovému člověku pomohla smrt, nejenže by se vyhnul velkému hříchu, ale ani by si nezničil věčný život.
Doporučujeme vám přečíst si jeho knihy, které vydalo nakladatelství Zafer.
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
