Vážený bratře,
– Neexistuje žádné pravidlo „nejprve“. Kdyby ano, pak by i to, co dělá zloděj, bylo pro něj prospěšné…
V uvedeném verši a podobných se o tom nemluví.
Je zdůrazněno, že lidé nemohou vždy podle svého rozumu najít pravdu, a že to, co se jim líbí, může být pro ně škodlivé, stejně jako to, co se jim nelíbí, může být pro ně prospěšné.
– Tím se lidem poučilo o tom, že:
Lidé by neměli žít podle svých vlastních choutek a rozmarů. Místo toho by se měli řídit Božími příkazy a zákazy… Protože Bůh ví všechno, zatímco lidé ne.
Z toho vyplývá, že v těchto verších je hlavní důraz kladen na nutnost následovat cestu Koránu a Proroka Mohameda (sm).
Problémy, které člověka potkají v životě kvůli jeho myšlenkám nebo činům, mohou být zkouškou. Nicméně, hlavním viníkem je vždy sám člověk.
Protože nedodržuje pravidla, má nehodu; protože plýtvá jídlem, trpí bolestmi žaludku. Protože po pocení popíjí studenou vodu, nachladí se. A údajně proto, že četl některé knihy, které měly negativní vliv na vědu, se nakazil posedlostí…
Tento seznam lze rozšířit.
Pokud za tyto naše chyby necháme zaplatit Alláha, bude to mít drahé následky.
V uvedeném verši jsou uvedeny důležité zásady týkající se této problematiky.
– Nicméně, pokud jsou nepodmíněné nepokoje a strasti, které nemají náboženský původ, posuzovány v souladu s trpělivostí a vděčností, které předurčil Bůh, pak se pro lidi stávají nejen prospěšnými, ale také se proměňují v dobro, které jim přinese mnoho duchovních povýšení a odměn.
Život na lůžku odpočinku je spíše blízký a směřuje k absolutnímu zlu, k nebytí, než k absolutnímu dobru, k bytí.“
Jelikož je to místo služby a uctívání, pak nemoci a neštěstí, za předpokladu, že nejsou v rozporu s náboženstvím a že se s nimi člověk vyrovnává trpělivě, velmi prospívají této službě a uctívání a dodávají jim sílu. A jelikož každá hodina se stává pro něj hodinou uctívání, je třeba vděčit, nikoliv se stěžovat.“
V této době zanedbávání víry změnila podobu neštěstí. Protože vnímám současné nemocné a ty, které postihlo jiné neštěstí, jako šťastné, neposkytuje mi to žádnou představu o tom, abych byl proti nemoci a neštěstí. A nevzbuzuje ve mně pocit soucitu s nimi. Protože každý mladý nemocný, který ke mně přišel, vidím, že má ve srovnání se svými vrstevníky určitou míru oddanosti náboženským povinnostem a příštímu životu. Z toho chápám, že pro takové lidi není tato nemoc neštěstím, ale spíše Boží milostí. Protože ačkoliv tato nemoc způsobuje obtíže v jejich světském, pomíjivém a krátkém životě, prospívá jejich věčnému životu a stává se jakousi formou uctívání. Kdyby se uzdravili, s mladickou opilostí a světskou rozmařilostí by jistě nemohli udržet nemocný stav, možná by se dokonce dali na rozmařilost.“
r. Skutečná část je však Šáfi-i Hakím-i Zülcelal, který v obrovské lékárně, kterou je zeměkoule, připravil lék na každou nemoc. Tyto léky však vyžadují, aby se s nimi zacházelo správně. Na každou nemoc stvořil lék. Je dovoleno užívat léky k léčbě. Ale je třeba vědět, že účinek a uzdravení pochází od Boha. Stejně jako On dává lék, tak dává i uzdravení. Dodržování doporučení zkušených a zbožných lékařů je důležitým lékem. Protože většina zbožných lékařů radí a poskytuje pomoc v rámci toho, co je dovoleno. Odradí od zneužívání a plýtvání, poskytuje útěchu. Pacient, který důvěřuje této pomoci a útěše, pocítí úlevu a bolest ustoupí, nahradí ji radost. Jeho nejúčinnějším lékem je však nedávat mu na vědomí, jak je důležitý. Čím více mu věnujeme pozornost, tím více roste a nabývá na velikosti. Pokud mu pozornost nevenujeme, zmenší se a rozplyne se.“
Jedním z druhů zkoušky je i toto. Pokud nemůžeme říci „ano“, můžeme si uvědomit, že i tento stav úzkosti je zkouškou a že v něm uspět přinese velkou odměnu, a tak můžeme být v klidu. Zejména pokud neustále myslíme na nekonečné milosrdenství Alláha a představujeme si, že tyto těžkosti brzy pominou, to nám přinese jak odměnu, tak i potěšení. Protože, podobně jako „ano“, i představa pomíjení přináší potěšení.
V našich vztazích s Bohem nemusíme vždy cítit stejné nadšení. Je dobré přemýšlet o svých chybách, které k tomuto duchovnímu stavu přispěly, a projevovat lítost. Nicméně, interpretovat tento stav jako odloučení od Boha je mylné/nebo ne vždy správné.
– Závěrem k tomuto tématu bychom se měli zmínit o těchto výstižných slovech Bediüzzamana:
„Já jsem to udělal.“ A já jsem řekl: „Zanechal jsi požitky, objevy, které hýčkají ego a dávají světskou chuť na posmrtné ovoce a pocit sebestřednosti, a vznesl jsi se k vyššímu postavení, k pokoře a opuštění sobectví a nehledání pomíjivých požitků. Ano, je to Boží dar, aby se nestal pyšným a arogantním.“
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
