Existuje hadís, který by znamenal „Nepokládejte se, když k vám někdo přistoupí, když sedíte“?

– Je hřích, když zůstanu u svého otce, u hostů nebo u starších lidí?

Vážený bratře,

Abu Umáma vypráví: Prorok přišel k nám se svou holí v ruce. My jsme vstali, abychom ho pozdravili. Tehdy pronesl tato slova:

„Ne vstávejte, když vidíte, že se lidé z jiných zemí než Arábie k sobě vzájemně chovají s úctou.“


(Abu Dawud, Edeb, 165)

– Ibn Hadžer, cituje Taberího, který uvedl, že tento hadís je slabý.

(viz Ibn Hadžár, Fethu’l-Bari, 11/49-50)

Existují i další znění hadísů k tomuto tématu:

„Kdo se klaní bohatému, poníží se před ním a obdivuje jeho majetek, ztratí dvě třetiny své osobnosti a polovinu své víry.“


(Bajhakí, es-Sunanu’l-Kubrá; Aláuddin Abidin, el-Hadíja’l-Aláiyja, 249; Podobný hadís a jeho vysvětlení viz Fetávej-i Ibn Salah, 18)

„Kdo má rád, když lidé pro něj stojí v pohotovosti (stojí v pozoru), ať si připraví místo v ohni.“

nařídili.

(el-Beyan vet-ta’rif, 2/205)

Existují také hadíty, které ukazují, že je přípustné vstát před někým:

a.

Abu Saíd al-Hudrí vypráví: Když Židé z kmene Baní Kurajza přijali rozsudek Sa’da ibn Mu’áze, přišel (v nemoci) na svém koni. Když ho Prorok spatřil, řekl přítomným:

„Vstaňte, když se před vás postaví váš pán/vaše paní.“

nařídil.

(Buhárí, Atk, 17; İstizan, 26)

b.

Aše, manželka proroka Mohameda, vypráví:

„Když Prorok viděl, že přichází jeho dcera Fatima,

‚Vítejte‘

řekl a hned vstoupil, políbil ji a posadil ji zpět na její místo.“


(Ibn Hajar, 11/50)

c.

Když se poprvé po přijetí pokání vrátil do mešity, vstál před něj Al-Talha a…

Vstal a přivítal ho. Prorok Mohamed k tomuto jednání nic neřekl.


(Ibn Hadžer, 11/52)

Jak uvádějí někteří učenci, jako například Imám Nevevídžín a Hattábí, pokud je osoba, před kterou vstáváme, skutečně hodna této cti svými ctnostmi, pak je toto vstávání doporučeno, protože je projevem úcty.

(Ibn Hajar, 11/51).

Protože,

„Ten, kdo neprojevuje úctu k starším a soucit k mladším, k nám nepatří.“


(Jāmiʿ al-ṣaġīr, 5/388)

I hadís to nařizuje.

Pokud toto vstávání nevychází z úcty, ale spíše z přehnaného přisuzování velikosti přicházející osobě, pak je to nepřípustné. Je vhodnější interpretovat hadíty, které vstávání nepovolují, v tomto smyslu.

V některých knihách o právu;

„Není proti pravidlům islámu, aby ti, kteří sedí v mešitě a čtou Korán, vstali z úcty k těm, kteří k nim přijdou, pokud je ten, kdo přišel, hodný úcty.“

říká se.

(en-Nemenkanî, el-Fethur‘-Rahmani, 2/256)

Tahaví,


“

Samotné vstátí (liaynihi) není mekruh (nepřípustné).

. Je nežádoucí (haram) těšit se z toho, že se někdo postaví, a vstát pro někoho, pro koho se vstát nemá.“

a pak,

Ibn Wahbán řekl: „Podle mého názoru je v dnešní době vhodné vstát. Protože nevstát…“

ke zlovolnosti, nenávisti a nepřátelství

-zejména na místech, kde je zvykem vstávat brzy- může být příčinou.“ (en-Nemenkanî, age, 2/257)

Ezraí zase;


„Ba dokonce se v dnešní době, jak poukazuje Ibn Abdisselam, stalo nutností povstat a zabránit nepřátelství a přerušení vztahů, a to se řadí do kategorie prevence škod.“

vyjádří svůj názor.

(viz Ibn Hačar al-Makki, ez-Zaváír, 2/171)

Ale tento názor uvádí al-Mekkí ve své knize, kde vyjmenovává velké hříchy, pod názvem „Třistadevadesát sedmý velký hřích je, když člověk miluje, aby se mu lidé klaněli s úctou a respektem.“ Poté vysvětluje: „Znamená to, že…“

Není nic špatného na tom, když se člověk k něčemu postaví z důvodu vědomostí, cti, morálky, vztahu mezi rodičem a dítětem, přátelství atd.

Dokonce existuje traktát, který Nevevî napsal v reakci na ty, kteří s tím nesouhlasili,“ říká.

(al-Makkí, měsíc)

V dobách Proroka Mohameda (s.a.v.) neměli věřící zvyk vstát, když spatřili Proroka. Dokonce Anas ibn Malik říká:

„Lidé neměli nikoho, koho by více milovali než Proroka (s.a.v.). Přesto se při jeho přítomnosti nepostavili. Protože…“

že se mu to nelíbí

věděli. Ale vstávali, aby pozdravili někoho, kdo přicházel z dálky.“ (Fetavây-ı Hindiyye, 5/325, 369; Bezzâziye, 6/354; Nevevî, el-Fetâva, 79)

Závěrem:

1.

Je hřích, když lidé mají rádi a chtějí, aby se pro ně lidé postavili a projevovali jim úctu.

2.

Je krásné (přiměřené) vstát a projevit úctu a pohostinství lidem vzdělaným, slušným, ctnostným, blízkým příbuzným, jako je otec nebo děd, a těm, kteří přišli z cesty.

3.

Je hřích, aby se lidé z důvodu bohatství postavili na nohy.

4.

V místech, kde by nepostavení se považovalo za neúctu, vedlo k nenávisti, zloby a nepřátelství, nebo by nepostavení se způsobilo nepostavenému osobě další újmu, není pro toho, kdo se postaví, hřích se postavit, ale pro toho, k němuž se postavit, je to harám (zakázané).

(srov. Ibn Hadžár, 11/51-52; Ajní, Umdetü’l-kárí, 20/252; Faruk Bešer, Fetvalarla Çağdaş Hayat, Nun Yayıncılık, Istanbul 1997, s.476-479)

S pozdravem a modlitbami…

Islám v otázkách a odpovědích