– Co znamená hadís: „Hřích toho, co říkají dva hádající se lidé, nese ten, kdo hádku začal“?
– Podle toho, co jste řekl, tedy není hřích odpovídat sprostým lidem sprostými slovy?
Vážený bratře,
Nejdříve se nám zdá vhodné popsat poučný příběh:
Když prorok Mohamed (s.a.v.) seděl mezi svými společníky (ať je s nimi Alláh spokojen), přišel jeden muž a urážel a obtěžoval Abú Bakra.
Avšak Abu Bakr (nechť je s ním Bůh spokojen) k tomuto muži mlčel.
Muž ho podruhé urážel a týral stejným způsobem. On opět mlčel a nikdy neodpověděl.
Když mu ten muž potřetí způsobil potíže, přišel Abu Bakr.
(dát mu odpověď, kterou si zaslouží)
Pomstil se. Na to Prorok Mohamed (s.a.v.) okamžitě vstál.
Svatý Abu Bakr:
„Ó, posli Boží, jste na mě rozzlobený?“
zeptal se.
„Ne.“
řekl.
„Ale z nebe sestoupil anděl a popíral to, co ti říkal. Jakmile jsi se pomstil, anděl odešel a usadil se tam ďábel. Tam, kde se usadí ďábel, já nemůžu zůstat.“
(Abu Dawud, Edeb, 49, č. 4896, 4897)
Pokud jde o hadís, který je zmíněn ve vaší otázce, jeho znění je následující:
„To, co si vzájemně nadávali obě osoby“
(urážlivá slova)
hřích
(ten, kdo byl urážlivě a nespravedlivě potrestán)
potlačený člověk
(od toho, kdo začal nadávat)
pokud to neprohloubí
(nadávat)
„Je to na tom, kdo s tím začal.“
(Muslim, Birr 68; Abu Dawud, Adab 39; Tirmidhi, Birr 51)
Hadís-i šeríf (jednotné číslo)
Že urážet muslima je hřích.
výslovně uvádí.
U dvou lidí, kteří si vzájemně nadávají, je hřích jasně patrný u toho, kdo s nadávkami začal. Není pochyb o tom, že tím, že s nadávkami začal, spáchal hřích.
Tohle je od té druhé osoby, která odpovídala sprostými slovy na sprosté slova, kterými ji někdo urazil.
že i odvetné jednání je hřích
Je to jisté.
Pokud je někdo nucen odpoutat se stejnou měrou, protože byl nejprve uružen, a pokud při odvetě nepřekročí míru urážky, kterou utrpěl, zůstává vina za oběma stranami na tom, kdo urážku zahájil. Ten, kdo byl nejprve napaden, je z těchto hříchů osvobozen. Pokud však při odvetě překročí míru urážky, kterou utrpěl, nese vina za narušení rovnováhy on sám. Zbytek viny nese ten, kdo urážku zahájil.
(viz Sunan Abu Dawud, překlad a komentář, nakladatelství Şamil: 16/106)
Na druhou stranu, zmíněný hadís ukazuje, že těm, kteří se dopouštějí slovního křivd, lze odpovědět stejnou měrou. Nicméně, trpělivost a vyhýbání se vzájemnému urážení je ctnost a ušlechtilost.
Takže:
– Neměli bychom být ti, kdo začnou nadávat.
– Pokud druhá strana začne nadávat, je třeba, pokud je to možné, zachovat trpělivost a nesklesnout na její úroveň. Je třeba svěřit věc Bohu. Nesmíme zapomenout na spravedlnost Boží.
– Je třeba vzít v úvahu, že pokud neodplatíme, druhá strana bude litovat a omluví se. V tom případě bude její osud v našich rukou. Pokud jí odpustíme, ušetříme ji setkání s námi v soudném dni. Pokud jí neodpustíme, i když se omluví, své právo si jednoho dne jistě vymáháme. Nebo, i když to nevíme, Bůh si za nás od ní své právo vymáhá. A nám pak projevuje milost a své požehnání za to, že jsme se držíme cesty míru a zachovali jsme důstojnost.
– Pokud jsme se nedokázali ovládnout, tak tentokrát už rozhodně ne.
-protože to by se kvalifikovalo jako týrání-
nemělo by to jít dál než k vrácení věcí v původním stavu.
– Právě v této chvíli se v našich uších ozývají velmi silné šeptání ďábla. Ďábel nám zatemňuje mysl. Musíme se před nespravedlností uchýlit k Bohu.
– Je smutné, že podněcování lidu a šeptání ďábla se v tomto bodě setkávají. Nikdy, ale nikdy bychom jim neměli věnovat pozornost.
Závěrem,
Pokud je to druhá strana, kdo začal s urážkami nebo nepříjemnými slovy, máme právo na odvetu. Nicméně i v tomto případě bychom neměli zapomínat, že tímto krokem jsme si vybrali svůj podíl na sporu a na soudu už nám nic nezbývá, protože jsme si své právo vymohli odvetou.
Pro více informací klikněte zde:
– Jak bychom měli reagovat na někoho, kdo nás uráží? Na takového …
S pozdravem a modlitbami…
Islám v otázkách a odpovědích
